Sníh padá tiše, tak tiše,
a ticho v ulicích,
a podivné tajemné kouzlo
chvil štědrovečerních.
Naproti vánoční stromek
se v okně rozhoří –
hlas milý tak dávnou zas řečí
to ke mně hovoří.
Tou řečí tak drahou a tesknou,
snem zase mámivým –
zadumán sám doma sedím
já v podvečer a sním.
Sníh padá tak tiše, tak tiše,
já v dál se zatoulal,
a pro to, co ztraceno zřel jsem,
mě hořký smutek jal.
Pro tajemné posvátné chvíle,
tam v horách za šera,
pro pohádku jednu tu krásnou
jednoho večera.
Plá světel a chvěje se záře,
a voní jehličí,
co drobných se splnilo přání,
sto jiných vyklíčí – –.
Sníh padá, – já zatoulal jsem se
k modravým dálavám,
mé dětství ztracené chodí
v šatečkách pestrých tam.
V ten večer se vzpomínat zachce –
jak pohádka dávných by let:
je městečko zapadlé v horách,
kdes daleko, ztracený svět.
Tam pod sněhem domečky malé
se tulí ke stráni,
a v tmu svítí nízkými okny,
na věži vyzvání.
Jdou havířů řady a písně
vánoční zpívají,
kahanců v mrazivém vzduchu
se světla mihají.
Je půlnoc. Na vysokém nebi
tisíce jiskří hvězd,
svit měsíce modravý padá
do zasněžených cest. –
V ten večer se vzpomínat zachce,
bolestně toužit zpět.
Je městečko v horách. Tam radosť
zůstala mladých let...
Mladou ji podťali, štíhlou,
smutného kteréhos’ dne
do města odvezli potom
– s bohem buď, krásný můj sne!
Smutna na náměstí stojí,
jedle, a bolestně sní,
světel zář plane, a život
hlučí kol podvečerní.
O nebi nezměrném sní teď,
o pláních zasněžených,
o horách rodných a lese,
bílém, jak mráz na něj dých.
Mráz venku do oken dýchá,
čas štědrovečerní,
světnička nevelká, nízká,
útulná, teplo v ní.
Tam děti na vodu pouští
loďky ze skořepin,
čí nejdříve potopí se,
ten smrti klesne v klín.
Tam bledých děvčátko tváří
sleduje loďku svou,
a pomněnkové dvě oči
otázek plny jsou.
Oh, její, jistě ta nejdál
popluje – kam, kdo ví?
– zvlní se voda a loďka
se její potopí.
V světničce stařenka suchá,
tam sedí za stolem,
na stromku světýlka hoří
tichoučkým plápolem.
Žilnaté spjaty má ruce,
a hlavu schýlenou,
obrazy zašlých dob dávno
před zrakem tiše jdou.
Vánoční třpytí se stromek,
ve světel záplavě –
dosud zří šťastnou tu chvíli
zapadlou v dálavě.
Jakoby včera to bylo,
zří všecko živě tak –
dětské se vztahují ručky,
radostně plane zrak.
Slavnostní zvonů, slyš, hlasy
teď z věže splývají,
dvě oči zavlhlé štěstím
zrak její hledají – – –
Na stromku světýlka hasnou
posledním plápolem
– drazí ti všichni jí dávno
už dřímou pod drnem.