Král David stanul na vrcholu slávy;
bylť různou věštců radou Saula prost,
pad' Isboseth i s rodu svého právy,
a drábů kohouti a knížat pávi
z vražd úkladných si udělali ctnost.
A vesel David zpíval k harfy zvuku:
„Jsem veliký a silný jako lev!
Kam kráčím v jásajícím lidstva shluku,
vše líbá otrocky můj šat i ruku,
leč jiným přáním hárá ve mně krev.
Vše zovu svým, co vůkol stihnu zrakem,
nač pomyslím, vše v klín mi padne hned,
i hvězdy snad, jež žárlí s žen mých zrakem,
jak Goliáš, mým povalený prakem,
jejž Filištínské zpupně k boji ved'.
Syt bojů však teď žíti chci sám sobě,
dům z cedru mám a velký zlata plen,
tlum nepřátel mých všechen leží v hrobě,
leč krve žár mi šlehá po útrobě
a křičí po rozkoši krásných žen.
Už zvadla Achinoam, Maacha zvadla,
i Hagith s Abigail jsou vetchy již,
a Egla, zdoba mého večeřadla,
jež blažena vždy v objetí mé padla,
už není svůdná, jako byla spíš.
Dost obydlí je v Mello, dost v mém městě,
nač strádat tím, co snadno mohu mít?
Proč odpočít mám na požitku cestě?
Sto vezmu sobě žen a ženin dvě stě;
jsem králem nad králi, chci žít, chci žít!
Pán oheň v krev mi dal a v údy sílu,
proč obé marně hynout má i mřít?
Když není nepřátel už k zbraně dílu,
chci kořistit z žen růžového pylu
a srdcem zahořet a vášní vřít!
Jak stýská se mi po těch okamžicích,
kdy půvaby všech žen Pán v klín mi klad',
jež úběl na čele a purpur v lících
a vzdechy rozkoše na chvějných rtících
v dar snášely mi klenoty svých vnad.
Leč nejvíc po tobě se duši stýská,
již Saul mi dal jak fialkový květ,
jejž z jara v ňadrech skrývá svěží líčka –
Ó Míchol má, když páž má jinou stiská,
vždy v náruč tvou mě snáší přání vzlet.
Proč prchnouti mi bylo v štěstí záři
a meč nést po boku a v srdci žel,
když z vůle tvojí, Saule, lstivý lháři,
směl nebeských jí oči do blankytu
v rtů celování zírat Faltiel?
Hněv jímá mě, když mysliti mi na to,
jak dýše vůni on tvých vábných vnad,
mé srdce touhou po tobě jsouc jato
v ráz vzkypí vínem vášně vrchovato
a v krvi syčí chtíč jak v růžích had!
Mít chci tě zas; mé srdce divně křičí
a žhavý touhy prolévá mě zdroj;
jsem hrozný těm, kdo vůli mé se příčí;
jak divý oř má vášeň vírně řičí,
za vnady tvé chci v poslední jít boj!
Tvá pýcha knížecí mě k tobě pudí,
tvá hrdost vznešená, tvůj cudný mrav;
ty podmaním si zas i květ tvé hrudi,
až z žárů mých v tvém klíně syn se vzbudí,
by místo mě ved' plachý lidu brav.
Ať pláče Faltiel, ať pěsti svírá,
mým vše, co kol, Pán káže, abych bral;
co žen a panen chová země širá –
ať národ vzdorným odbojem se vzpírá –
vše pro mne vykvetly; jsemť lidu král!“
A víno s vášní zbarvily mu líce,
a plamen žádosti mu v oči šleh',
v kout harfu vrh' a korunu smet' s kštice –
a tváře ethiopské souložnice
zžeh' do krvava žhavý jeho dech. –
Byl David v Judstvu králem zván,
leč ne též králem v Israeli:
tož týrá jej; vždyť co chce Pán,
král vykonat prý pouze velí.
Pod ctnosti rouškou páše hřích
a křivdu pod záštitou práva;
čin veškeren, jak dí, a pych
dle božích rozkazů se stává.
Leč, aby nejitřil se lid,
vždy zbožným na oko se staví;
než jeho duše prchá klid,
tož nepřátel svých stíná hlavy.
Jich všude hledá, tu i tam;
kdo se Saulem byl, po tom veta,
vše padnout má; chce vládnout sám
a nenávidí Isbosetha.
Skrylť smělý Abner tajně v čas
jej, kulhavého Saula vnuka,
jím může o vše přijít zas,
co mečem dobyla mu ruka.
Tož v srdci vězí mu jak hrot
ten protikrál, syn Jonathanův
i Abner, kníže jeho rot,
druh vůdčí Rehabův a Baanův.
Leč nejevil, co srdcem chtěl
a k Hospodinu oči zvedá,
však od Joaba zvěst už měl,
že úkladné mu vrahy hledá.
Až přijde vhodný okamžik
a každý škůdce králův zhyne,
i Joabovi kyne dík:
král odmění jej jako jiné.
Teď posud ještě času dost,
a Joab ustavičné slídí;
by David starostí byl prost,
dva k jeho vraždám najal lidi.
A v spánku zabit Isboseth,
by ubránit se nemoh' skonu,
a vrazi Rechab s Baanou hned
šli k Davidovi do Hebronu.
A děli: „Zabit je tvůj sok,
zde přinášíme jeho hlavu,
teď bezpečen tvůj každý krok;
jsi králem všeho Judstva davu.
Jsme drábů knížata, jen vel –
ni Abner už ti neublíží,
tvých vojsk jej protkl velitel,
kde s branou města zdi se víží!“
V hruď královu slét' vděku blesk,
nach radosti vzplál v bledé tváři,
zrak dravčí rozkoší se lesk'
a čelo zalesklo se v záři:
„Že mrtev Isboseth?“ lstně děl;
„Ó běda vrahu, že se zrodil;
jeť můj i Boha nepřítel,
byť ze strachu mne vysvobodil.
Je kralovrah! Co takým vděk,
již rdousí vládce, když šel spáti?
Smrt dal jsem vrahu v Siceleg,
vám oběma chci též ji dáti.
Zda před vámi král někdy jist?
Pryč v ruce popravčího raba!“
A usmívá se: „Já jsem čist;
teď přijde řada na Joaba!
Dnes potřeba mi jeho rad
i paže, jež mé škůdce stíná,
leč sám by králem nebyl snad,
buď nechán meči mého syna.
Je srdnat, oblíben – nač žel?
ať padne, než svou slávu zmnoží,
a lid ať zví – ač já to chtěl –
že stalo se vše z vůle boží!
Pán naše síla je i moc,
on nepřátel mých roztrh' sítě...“
a v lože Abisag tu noc
vzal, Sunamitku, ještě dítě. –