Šalamoun. I. Mudřec.Mudřec. Na zlatém trůnu Šalamoun se zvedla děl: „Mě nudí věčné lidu soudy!Svou říš, jíž posud neznám, rád bych shledl!..“A pán i sluha vsedli na velbloudy,by projížděli hory, doly, městaa napsali, co divem skytla cesta.Však dlouho nejeli; v den večer prvýpod palmou zřeli nahého s půl kmeta,vlas řídký měl a zkosmatělé brvy. –„Jak stár jsi, mluv,“ děl král. – „Aj, k čemu létamá člověk počítat, ať rab, ať kníže?že mnoho jich, mých údů svědčí tíže.“„Kdo jsi však, sděl!“ – „Tvor bídný, vzácný pane,jenž lidstva po účelu marně bádá;rád zvěděl bych, čím na konec se stane,v čem kořen má, več ducha věčnost vzkládá,kde cíl, kam myslí doletět se snaží,co dosáhnout chce srdcem a co paží.“76„Nuž, odkud jsi?“ – „Jsem přímo z toho světa.“ –„A kde tvá chýš?“ „Kde umdlen odpočinu.“ –„Tož vystav ji, sic po tobě je veta,až Samum přiletí.“ – „Jak jsem, tak zhynu!Vše marno jest; cíl jeden máme všicci –Ty nevěříš? Mám více ještě říci?Když kameny jsem snášel, děti skály,bych stavěl chýš, tak zavzdychaly z hloubi:,My z hrobů jsme, jež lidé rozkotali.Zda šťasten jest, kdo námi chýš svou vroubí?my skryly v mohylách už mnohé žití,přej klidu nám, sám toužíš-li ho míti!(A když jsem hlínu bral, bych vázal kámen,tak úpěla, že sklíčen byl jsem strachem:,Ó bláhový, jak bědný jsi a zmámen,že béřeš k stavbě hlínu s lidským prachem!Co odnášíš, je všecko z mrtvých říše...I nechal jsem, co započato spíše.A šel jsem k oase, kde palmy stály,bych uťal je a kryta byla chata,leč šuměly:,My mrtvol krev jsme ssály,když rozkacený brat zde vraždil brata –a námi toužíš podepřít svou střechu?což nebojíš se v noci našich vzdechů?(A šel jsem k potoku, bych jeho proudemjíl rozmísil, leč zaslechl jsem znovu:,Ó člověče, jak podivným jsi bloudem!77Já zrodil jsem se v taji na hřbitovu,a byliny, jež k žití máš i k zdobě,ty všecky rostou na velikém hrobě. –A kam jsem zřel, k mé úzkosti a boluvše volalo:,Smrt zevšad číhá na tě!..(Jsme rovni si; ty slávy na vrcholu,já v písku u cesty i otrok v chatě;dnes hrstkou troudu na tvůrcově dlani,a zítra roznese nás bouře maní.“Kmet usmál se, král dlouho stál naň patře,pak vzdychl z hluboka a sklonil hlavu.„Jsem židů král, tys rab... jsme rovni, bratře!Vše marno jest!“... Dál spěchal první z davua strnul, žas’, ač velbloud kráčel zticha,jak země pod nohama jeho vzdychá.78II. Hod. Král hody slavil na Sionu,kol samá vůně, samý lesk,leč při strun víření i stonuhnět srdce jeho žal a stesk.Těch temna zjevů nemoh’ zmoci,nechť v síních slunná byla zář –a do zahrad všel o půl nocia v sfingy zadíval se tvář.Děs jal ho před tajemstvím hrobu,strach svil se v srdci jako had...„Nač,“ děl, „mám všecku světa zdobu,když umru, nač? víš ty to snad?Nač purpur královského hávu,nač žezla klenot, hlavy stkvost,když přes vši nádheru a slávumě zhubí času chvátavost?79Nač kouzla visutých mých sadů,nač nádhera je stájí mých,z nichž vzlétám v duchu věštnou raduna ořích křídel tajemných?Nač žen mých půvab omámivý,nač těl kvetoucích teplý sníh,nač políbení sladké divy,nač vděky očí zářivých?Nač věhlas krásy, věhlas ducha,nač svalů křepkost, líce květ,když neúprosná smrt a hluchávše zardousí, čím pyšen svět? –Smrt! Hrozný zjev a nepomine,ves život shltá její kvas!...co člověk, usne-li a zhyne,co zbude z jeho žití as?Nač – k čemu žiji, komu k vůli?mě jímá závrať, strach a děs –rci, sfingo, hrůzný tvore z žuly,co zbude po nás?.. Odpověz!“A v lebku udeřil ji pěstí...„Mluv, záhad příšero, juž mluv,v čem člověk trvá, pověz, věšti,když dospěl konce časných dnův?“ –80Mrak přelít’ sfingy hrdé čelo –král Šalamoun se chvěl a bled’ –a nebe východní se rdělo,když její zahovořil ret.I děla lvice s hlavou obra:„Vše prachem navrátí se v zem,jen v činech krásna, v činech dobramůž’ člověk žít i za hrobem.“ –A kliden král se vrátil k hodu:„Nuž, od věčnosti pokyn mám!“A raby pustil na svobodua Hospodinu stavěl chrám. –81III. Útěcha. Pln těžkých dum sám Šalamoun dlí v síni;skráň pyšně sklenutou mu mraky stíní;kam okem zří, hrob temný všude zeje;hruď zdouvá se a bledý ret se chvěje:„Vše marno jest! Zda na pozemské poutislul šťastným kdo, či šťastným bude slouti;co platna mi zář komnat na Sionu,když v moři temna, v hloubce záhad tonu!Nač věhlasu mě zovou dálným mořem,když, mřít že musím, plní duši hořem?Jeť lože mé jen žití smrtnou truhloua rakev ložem pro mrtvolu stuhlou.Nač pochlebníků hovoří mi horda:„Jsi moudřejší než Etlian, Heman, Dordai Chalkol, synové ti Maholovi,když smrti nezastraším svými slovy?82Nač dům ten stkvostný stavím Hospodinu,když vím, že přec ho nesmířím a zhynu;chrám přečká mne; jeť z mramoru a žuly,já v prach a troud však rozpadnu se v důli.Co zrobeno je mojí rukou časnou,to potrvá, leč oči moje zhasnou;i cedr bude stát mých sluha prací,a mne – mne smrt jak samum palmu skácí.Nač otroků mne obsluhují davy,když kamo pozírám, vše „umřeš“ praví,a nač květ žen a děv mi v zemi vzrůstá,když vím, že sesinají jejich ústa!Nač vládci poplatní mi dary nosí,když k věčné svěžesti hruď nemá rosy,a proč že tam a zpět jdou karavany,když bez mládí jsou bedny jich i stany!Nač stáda mám, nač velbloudů tlum mnohý,když smrtí jsem jim roveň přeubohý,a nač mi šedesáte tisíc koní,když klesnu nenadále jako oni!Nač z Ailath s dary těžké lodi plynou,když zhynu též, jak všickni v světě hynou,a nač mi z Ofiru sta hřiven zlata,když hrad mne nezachrání ani chata!83Co náklad z Tharsis mi, co slonů zuby,když vím, že náhlý okamžik mne zhubí,a co mi loutny jsou a harfy steré,když prostřed veselí smrt vše nám bere!Nač Mello mám, nač všecka města hradná,když ukryta v nich číhá smrt ta zrádná,a nač můj trůn, vším vykládaný skvostem,když na světě jen ubohým jsem hostem!Nač poplaten mi Hiram, kníže Týru,když v duši není pokoje ni míru;nač vonná dřeva mi, nač pávy dává,když smrt mne všady strašit neustává!Nač hrdý trůn můj ze slonové kosti,když ona vedle mne se na něm hostí;nač stupně cedrové, nač podnož zlatá,když vedle mé vždy její stojí pata!Nač prsten můj, jímž volat mohu duchy,když smrt i život k mým jsou slovům hluchy;a nač mi pestré koberce a zdoby,když kudy jdu, jsou napořád jen hroby!Nač všechen svět? Smrt všude má své sítě...Ó pryč, ó pryč! Chci ku své Sulamitě;mé srdce divně chvěje se a buší –ať vlíbá štěstí pohádku v mou duši!84Chci v jejím objetí při písně zvukuna žití mír a smír dát všemu ruku,vždyť vím, že v proměně a smrti zmarnétkví život jen. – Vše ostatní jest marné!“85