Vzhůru Vyšehradem na koni se žene
pan Mikuláš z Husi z hádky rozkvašené.
Jede na svůj hrádek, v mysli pomstu svírá.
komoň vesel kluše, jezdec pěsti svírá.
Slunce hlavu chýlí v oblak zlatoplavý,
komoň šíji lomí, velmož vzdorně praví:
„Neuvidíš, Praho, Mikuláše z Husi,
lstivá tvoje rada mého hněvu zkusí.
Pro tebe již nikdy meče nepovznesu,
buď si plna světic, nebo plna běsů.
Nechci dbáti věru, choutky tvé ni chtíče,
raděj v jámu klesnu hrobařova rýče.
Přísahám ti pomstu; nebudeš mít klidu,
máš-li sílu v pánech, má ji Mikeš v lidu.
A co přísahal jsem, nad statky a zlato
u Janovi smrti zůstane mi svato!
A ty, bratře Žižko, jediný můj druhu,
na hostině byl jsi v pánů vlčím kruhu.
Otráven jsi slovy zrádců těch už v krvi,
běda!“ – Tiskne pěsti, přitahuje brvy.
Temenem se výšil, komoň hlavu věsil,
potok, jindy tichý, přívalem se běsil.
Vlny, jindy kočky, rostly v divé lvice,
siný byl a matný úsvit půlměsíce.
Každá vlna zjevem bílé ženy byla,
plecí šířila se, vlasem kosmatila.
Jedna nad ostatní postavou se zmáhá,
a rameny svými k Vyšehradu sáhá.
Podál roste druhá; neobdobnou paží –
zlou tygřice tlapou – prvou dolů sráží.
Rozdrceny obě, dál je příboj nese,
komoň zastavuje, chvěje se a třese.
Vlnou rozkvašenou, hrozným zjevem ženy,
vzpjal se, nechtěl s místa komoň vyděšený. –
„Hojže, chabé zvíře,“ – podebral ho v boku –
„dále! –“ Marně! Zase vzpjal se komoň v skoku.
Výše vln se vzneslo polekané zvíře,
uhánělo bleskem, ale bez rytíře. –
Našli Mikuláše za bílého rána;
Tábor rozžalostněn, Praha rozjásána.
V rožmberském domě chor Mikuláš strádá.
„Buďme jedno zase!“ teskliv Žižka žádá.
„Buďme jedno zase, jako dřív jsme byli!“
„Ne, však by nás páni zase obelstili!
Nesvolím! Já Prahy nenávidím z plna,
všecky musí odnést vlastní krve vlna!
Všecky! přísahal jsem, splním slovo jistě,
i kdybych měl zhynout hned na tomto místě!“
„Mikuláši, bratře, nech té hrozné hany,
smířím vás, zde moje ruka za Pražany!“
„Nechci tvojí ruky, volil’s jinou cestu,
k táborské jdu vísce, k panskému ty městu!
Nechci! rána boží pány trestat musí –
Tebe...“ nelze mluvit, v ňadrech hlas se dusí.
„Žižko“ – v tvář mu hleděl – „zle čas poučí tě,
odvahou jsi rekem, důvěrou však dítě!“
Objal Žižka šíji bratra Mikuláše:
„Tvým jsem, v jedno srostla dávno srdce naše!
Co se rozdělilo, musí srůsti zase!“
Pan Mikuláš v posled blažen usmívá se.
„Pozdravuj mou Prácheň – Husinec“ – a klesl;
usedavý nářek Táborem se nesl:
„Kdo nám vůdcem bude, kdo nám bude stráží?“
„Já!“ dí Žižka, „chci vám hlavou být i paží.
Druha obejmutím znikla chvíle sporu,
vzhůru bratří, vzhůru na táborskou horu!“