Ty budeš se mnou až na konec žití,
vždyť srdce mého posvátný jsi díl,
jenž nad mým hrobem v písních bude bdíti
a věštit zápal milostných mých chvil;
a nechť i v času bouřném vlnobití
můj zpěv i míjel určený svůj cíl,
mé srdce navždy obejme tu dobu,
v níž jsem tě ctil a miloval až k hrobu.
Tys byla mou, a moje srdce celé
tvým líbáním zas pohledělo v svět,
a kdyby žilo věčných světů déle,
jen k tobě v tluku vzalo by svůj let;
vždyť lásku tvou, co svého spasitele
opěval tiše horoucí můj ret,
a z mého srdce čarovného zvěstu
má píseň našla nejkrásnější cestu.
Vše umírá, zda láska trvá věčně,
i lásku s sebou proudný beře čas,
a uletá a uletá bezděčně
zas novým dobám nový strojit kvas;
leč pokud žijem pravé lásce vděčně,
neztratí srdce oněch bujných krás,
tak často nám vše milé připomíná
a zašlé chvíle s budoucími spíná.
A každým rokem zpomínka se blíží,
a každým rokem o krok spěchá dál,
tak jako hvězda, když se v soumrak níží,
jakby se k smrti chýlil zištný král,
jenž na své skvosty kol kolem pohlíží,
jakby se o tu velkou ztrátu bál,
a všecko, všecko, všecko zpět si přeje,
a ještě hlouběj v srdce své to kreje.
Ach každý v duši časem zachvěje se,
a oko jeho zkalí slzí proud,
a milý sen mu nazpět lásku nese,
a rozum jeho nový počne soud;
pak jako strom, když omlad z jara v lese,
zas k nebes báni svěží zvedá oud,
tak v zamyšlení rámě k nebi zvedá,
a štěstí své a mládí svoje hledá.
A přeje si zas opravdově, vřele,
tak z plné duše ještě milovat,
a nésti lásce zase srdce celé,
a všech těch citů porozkvětlý sad,
by než mu lůžko blízká smrt ustele,
co v světě cítil, mohl lásce dát,
v jíž objetí by tiše odpočinul,
a milován a poznán byl a zhynul.
Jak toužebně jsem volal jmeno tvoje,
když smutkem těžkým jařmen byl můj duch,
a z těžka spánku palčivého znoje
vybouřil mysl srdce mého ruch;
tu k ukojení všeho nepokoje
tvůj obraz předved zraku mému bůh,
i viděl jsem, že srdce tvého plání
mně nese vstříc své svaté milování.
Mně souzeno, že nesmím tebe míti,
leč budeš žíti povždy v srdci mém,
nechť velí osud různou cestou jíti,
vždy ponesu tě v toužném srdci svém;
tam tvoje láska rubínem se třpytí,
a až mne v lůno vezme matka zem,
pak osvítí mi tesknost mého rovu
až k době té, kde spatříme se znovu.
Už nikdy tebe nezabudu,
ty vždy mne budeš provázet,
buď v radosti to, buď si v trudu,
až k ukončení všech mých let;
tys byla jiskrou svatých pudů,
tebou má píseň našla vzlet,
já tebe rád mám nekonečně,
a bůh ti bude žehnat věčně.
Tys na úskalí mého přání
mně dala ruku vodící,
tys byla jiskrou milování,
a srdci mému světicí,
tys jako mladé slunce jarní
z jasného oka slzící, –
mám tebe rád a chci tě ctíti
po celé, celé živobytí.
Můj duch tě bude sprovázeti,
a ostříhati kroků tvých,
vždyť city mé jsou tvoje děti,
jež z hloubky duše tvé jsem zdvih;
má ústa tobě musí pěti
z všech útrob srdce horoucích,
a zvěstovat to šíru světu,
že tebou láska má je v květu.