Pěkné předsevzetí.
Kdy bude konec trápení?
Ach! plna je ho ves,
proklaté pro nás husličky
Čud rozkacený snes’,
v nichž tuhne ruka v železo
a pálí čápovec...
hlavěnka chladne, šediví
a páteř schne i plec.
Těm huslím já jsem neuvyk’,
nechť zvyká dárce sám! –
jiných slaďounce hovorných
z javoru nadělámudělám;
cymbálík žence, dětem svým
fujarky jako květ,
a vydáme se na cestu
na onen boží svět.
Tam u těch zlatých nebes vrat
začneme hráť a pěť,
bude se tlačiť všechno ven
Slováky uviděť,
a přijdou svatí andělé,
a přijde pán bůh sám,
pak sejmu pěkně kalúpek
a úklon udělám.
88
Hned Panně roucho políbím,
i celičký můj rod,
a začnem zase prosebnou
překrásně, jako z not;
a budem hráti: „Bože můj,“
vše čistě – “Nitru“ též,
bo Slovák ani při hudbě
nezvyknul na faleš.
Bůhli se optá: „Zkad jste vy?“
ukážu mu tu skrýš:
tam z Tater, panko, ubožák,
kam jistě nevidíš;
tam nouze, křivda, samý pláč,
však chtělli bysi včil,
ty bys to očka mrknutím
do jista zjinačil.
Tak budu pěkně domlouvať,
a přidám huslí zvuk:
Prosím tě, Panko, poruč, ať
jde se mnou Svatopluk,
ten jistě všechno napraví,
nežli se v úplň stmí:
ti dole jsou jen chudáci,
nechtí neb nevědížádný nic neumí.
A dobřeli tam pořídím,
hned začnem znovu hráť,
že musí každý andělík
radostí vyrůstať;
89
že budou všemu nožky hráť
a utájeť se dech,
až řekne Otec nebes sám:
„No, brate, už to nech!“
Tu řeknu: Pěkně děkujem –
pán bůh vám naděl zas,
posuď jsme byli žebráci,
včil budou páni z nás;
a chytnu oblak, upravím
jak Maďaři svou loď...
no, Svatopluku tatuško,
tak nás už doprovoď!
90