Bečkerečtí kubíci jsou ňácí!
Svolali si plni chvatu
v torontálském komitátu
valnou kongregaci.
Ptal se išpán, co by chtěli.
A tu oni hnedky:
„Eh, volaké pletky!“
pověděli.
„Dáňky nechcem míť!
Ať Slovák radš dvouraz platí!
To nám musí urobiť
naši ablegáti;
za to však má právo Slovač jará,
museť dobrovolně za husara,
a kdo chorec z nich a šeda,
stupaj za honvéda!
Eja, chceme taky
ne jednoho boha se Slováky;
jejich ať ten starý,
nového chcem pro Maďary,
bo ten dávno starý bůh –
pravý Slovák – divná jesti hlava:
tisíc let se prosiť dává,
a pořáde marno, – je prý hluch.
Toho tedy nechcem, ne:
mladý musí býť náš Ištene;
by však slyšel, i co pošuškáme,
větší uši ždáme.
Moudrý? – no, ať raděj sprost;
však zaň budou mysliť jiní:
k tomu máme nyní
v Budapešti pánů dost;
ale po nasky se musí chovať:
pěkno teremtovať,
aby se ho Slovák lek’;
pak, by starý Dunaj rudě tek’,
musí fokošem zbíť z čista
pět set milionů Rusů,
Srbů také tolik kusů
dozajista,
a těm bratům Švábům pro potěchu
hodně Franků, Dánčíků a Čechů –
vůbec všecko, co je panslavista.
Mluvný musí býť, to také chcem:
musí veleť stále,
aby proto, že jsou Uhry malé,
zrobil sněm,
aby stokrát větší byla říš ta
a v ní slonce chyceno jak v pasti,
řeky aby přetékali mastí,
bůh pak musí volati se „Pišta“.
Bajúzy? hej, ty musí míti medle
jak karpátské jedle,
a jim na podporu
nos jak Babí horu;
jak dvě oči trochu šikmým směrem –
jako Blatno s Neziderem.
Při tanci se musí chytať stropu,
až by se tím třásla síň;
v pračce aspoň na nejmíň
z čárdy chlapů vyhoditi kopu...
a když vykřikne si „Juchu!“
musí širé zemi zalehnouti v uchu.
Také žádá celý komitát,
aby maďarský měl šat:
túrská čapka ať mu neschází,
a na každém prstu rukou obou
zdoba za ozdobou –
dvacet prsténečků z mosazi.
Na plecích ať kosmatou má hůň,
řásné gatě;
jedeli, ať pod ním svatosvatě
nesedlaný pusty kůň,
k tomu jěště ostruženky z hola
jako u batárů kola.
Reformován musí býti též;
Slovákům bráť všecko nezadajky,
i ty koně na přípřež.
Nad jiné však dvě veliké fajky
za kalúpku okraj dáti musí,
by měl druhou, když se jedna zdusí.
Obě ať jsou o troubeli krátkém,
pod pružným však ohejbátkem
jako koňské chvosty velké třapce,
sesoukané zeleně a rudě –
v závisť pro staré – i chlapce!
Však i to by vyzíralo chudě:
a tu naše zážda,
ať má fajka každá
z důli k vrchu táhlý příklopec,
jak ta v Nagy-Bányi na olovo pec,
a kolkolem rolničky a plíšky
jako zvony ostřihomské vížky,
co tak pěkným souhlasem
bimbají se tam a sem.
Když si zafajčí a vypárá,
ať se do červánků popel rozhárá,
a když nacpe si a zakřesá,
musí každá rána océlky
do šířky i do délky
hromem otřásati nebesa;
jiskérka když padne, musí blýskať,
že se bude hora k hoře stiskať,
a ten dohanový dým
musí kepeněm býť světu mlhovým.
Potom, aby vždy měl dobrou ráž,
jísť musí jen slaninu a paprikáž,
musí tmavý býť jak „s hory muž“
vrecko za pasem a v čižmě nůž –
slovem: musí to býť pánbůh náš!
Jaj však též se musí uměť bíť,
vodku píť,
koně kovať,
kortéšovať,
tatar točiť, lasó házeť
na krk všem,
kdož nejdou s Maďarem!
Teremtete! nic mu nesmí scházeť.“
Kýval hlavou išpán k všemu tomu
a pak zahouk’: „U všech hromů,
jóvan, toto šumno se mi páčí!
jen jestli to sněm též ztvrdiť ráčí?
nebo taký velký bůh
bude robiť větší státní dluh,
a pak je to vymíněnou prací
obou delegací!“
Tu se starší kongregace zveď:
„No, tož sobě ponáhlete hned,
neb chcem píti také bečku vína
při ištena slavně inštelaci;
chutě tedy, páni, rychle k práci!
sice zabéřeme palatina
a s ním vyprosíme u dvora,
aby netáhli nám boha v délky
a dali nám zatím – než bude ten velký –
Rosu Šandora!“