Mlhou kryta spěchá ze Šumavy
kněžka noci, tajeplná paní,
její slzy kvapném v ubíhání
zaleskly se na osinách trávy.
Ukryla se. Ve slz úsvit hravý
ranné slunce s kyprých temen strání
zlato vrže štědrou svojí dlaní,
jež se rázem v pestrou duhu taví.
Nad zvlněným setím skřivan zpívá,
nad bučinou mladý sokol krouží,
sosna sosně černou hlavou kývá.
Pěnkavice z hnízda vzlétnouť touží,
orel vzhůru ve blankyt se dívá,
zvedá se a do nebe se hrouží.
Člověk křídel prost! Ó jak to souží!
Doubravino, míru skrýše ladná,
v níž mé ňadro jako niva zkvítá,
lupením tvým slunce vábněj svítá,
žalosť v srdci neozve se žádná.
Sterých tvojich ramen zeleň vnadná
věnec smíru bolné duši splítá,
vše zde líbeznými slovy vítá,
sladkou touhou hruď se znítí chladná.
Srdce pohádky a snové bledí,
zahynulých chvílí drobné zvěsti,
v koutku ňader utuleny sedí.
Mýtinou jen cestu sobě klestí
mladá srnka; dlouho na mne hledí,
a zas prchá, bujnou plesá trestí.
Není to snad píseň, vše mé štěstí?
Jako ze sna Šumava si vzdychá,
dávná báj jí starou hlavou chvěje,
jižní vánek milý chlad jí věje,
pták ve hnízdě pípne – a je zticha.
Hnědé sovy krvelačná pýcha
na štít bleskem sryté skály spěje;
zrak můj zří, jak měsíc pršky seje
na omšené stráně, plesa lichá.
Sním a dumám. Náhle z houštin svitu
rusalek roj kvapí zlatovlasý,
lehkou nožkou tanče na pažitu.
Kolem ladných boků květné pasy,
sladký půvab v hravém tance kmitu –
svatojanské slaví hodokvasy.
Jednu znám. – Ó kde jste, mladé časy!
Viz, jak nebe milé na zem zírá!
Ach, ten stkvostný věnec kyprých hor,
lesův, niv a bystřin rozhovor
v srdci tklivém u píseň se sbírá.
Na pažiti lesklou rosu stírá
brouček v zlatohlavu, malý tvor,
pak své krovky zvedna spěchá v bor,
stopa jeho leskne se, než zmírá.
Lze mi říci: Po mně někdy taky
zlatá stopa u potomků vzplane
před slednými v šero hrobu zraky?
Méně jsem než list, jenž jarem vstane!
Lze mně písní zápoliti s ptáky?
slzou citu s leskem rosy rané?
Však kdo zpívať musí, nepřestane!
Ve březině na varhany hraje
chladný sever, olše žalmy zpívá,
černou hlavou jako taktem kývá
bujná jedle lesa u pokraje.
V mysli se jí rojí steré báje,
sotva tuší, že juž zima sivá
bílé jíní na břeh bystřin vsívá,
že chléb horalův již nedozraje.
Což ta hrdá jedle síly sporné!
Ona nikdy chudší nestala se,
neschladlo jí tělo bělokorné.
Nezhyne též olše, zbují zase,
ale život chudých v půdě vzdorné
zničen ve stéblech i v krátkém klase –
Píseň pěvce ve sklopené řase.