Hvozd omladnul, hloh přizdobil se květem,
luh v zářivý se oděl zlatohlav,
div krásy tajemný šel dálným světem
a písně zněly z šumných stromů hlav;
tu k jabloni jsem přišel v širém poli –
květ záhy strh’ jí větrů bouřný chvat –
já ptal se jí: „Rci, srdce-li tě bolí,
že zbytky květů máš jen u svých pat?
viď, stýskáš si?...“ A jabloň pověděla:
„Jsem šťastna přec, já vesnu svou už měla.“
A zamyšlen dál kráčím po úvoze,
kde jarním bleskem rozpoltěn stál buk,
hrom bujnou hlavu položil mu k noze,
leč posud žil, a drobných pěnkav zvuk
jak rosné kapky na vše padal kolem
a zpěvně oživoval starý kmen;
ty hnízdo měly na snětu teď holém,
leč než strom kles’, už vyvedly se ven...
Zda jaro měl? – V tom větve zašuměly:
„Ó, šťasten byl, my s ním své jaro měly.“
A k růži v sadě touhy spěch mě lákal;
kde vonný květ? Ten tam byl jeho pel,
jen šedý koník po lupenech skákal,
prach setřásaje lesklých se křídel.
Ó žel, tak záhy krása opadala,
trs, bujný dřív, všech pozbyl něh a vnad;
dnes ještě linduška v něm klidně spala
a zítra za skrýš zvolí si jej had...
Toť jaro tvé! A slzíc růže děla:
„Jsem šťastnou přec, já vesnu svou už měla.“
A za lesy až ke vsi šel jsem hbitě,
bych u posledních zastavil se chat,
tam žebravé jsem v pláči našel dítě,
a divný stesk mi rázem v duši pad’...
Proč stýskáš si: „Ach, nožičky mě bolí,
a z domu poslali mě do všech míst,
co vidíte jich tady po okolí,
bych chleba žebrala; mám hlad, chci jíst...“
Ó, Bože můj! jak bojácně se chvěla –
ta ubohá, zda jaro své už měla?
Ó ne, ó ne! A bude-li as míti
zjev dítka útloučký svůj blaha čas,
v němž rosy klenotem se zdobí kvítí,
luh křovinou a rybník vlákny řas?
Zda někdy v jiné vesny době vroucí
keř ňader vyžene jí do poupat?
Zda jaro dá jí láska všemohoucí,
či bez těch čarných chvil má zhynout snad?
Zda vzdechne si: „ Pryč, mračné stíny s čela,
ne chleba sic, leč jaro své jsem měla!“ –