Na zvonici.
V pohorské vesničky jsem vešel chrám
a na věž vystoup’ jsem, jak činívám,
bych z klenby oken potěšil se krajem;
chci zhlednouti, jak vůkol vše se daří,
a stavby věk a zvučných zvonů stáří,
jichž hlásným zvukem zvolna k hrobu zrajem.
Vše pusto, žel! a z hluboka jsem vzdech’,
když zpuchřelých jsem kráčel po schodech;
lid prostý děl, že na zvonici straší;
snad starce zvoníka, když den se kloní,
stesk žití bludný v těch se místech honí,
či kavky snad a rorejsové plaší.
Na staré věži zvonů tré jsem zhled’;
jak otec se synem a s vnukem děd,
blíž sebe klidně upoutány stály,
i zdálo se, že v podzimkovém vzduchu
pláč jejich tichý zaznívá mi v uchu
a mře a hyne, tlumen šírou dálí.
Leč děd už nezněl; ňádrem puklý byl,
pták v hůře k srdci hnízdo přilepil
a z něho zkázku štěbotal mi svíží:
„Ty divíš se? Zde časy trávím drahné,
hoch rukou na mláďata nedosáhne
a starý kostelník jim neublíží.
60
Hlas toho zvonu – viď, to divný zjev –
již dávno přešel v rodu mého zpěv,
sem v páru jdem a sbory nazpět vedem,
a při svém jarním po krajině letu
vše po krůpějích roznášíme světu,
co zvon kdys prozpěvoval v čase šedém.
Kéž s tvojí písní někdy také tak!
Ať květ ji aspoň pěje, ne-li pták,
to přál bych ti, můj zadumaný druhu!“ –
Já z hloubky vzdechl jsem a vzdech ten v chladu
slil v kapky se – bylť čas už listopadu –
a rosou byly hřbitovnímu luhu.
61