Vůkol dusno, mlha výš se zdvihá,
jih se temní, k mraku spěchá mrak,
blýskavice k nebesklonu sbíhá,
Perun vyvaluje žhavý zrak.
K ňadrům kmene zpěvný pták se kryje,
liška plaše pádí do doupat,
ve vsi kohout kokrhá, pes vyje
skrčen v boudě u zavřených vrat.
Větrů vanem jako v strachu pouští
bílé květy s větvic černý trn,
přidušeným hlasem stená v houští
lidmi na smrť utýraný srn.
Sítí šumí, víc vždy každou snětí
chví se, kloní, zmítá dálný les;
bouř jak matka neposlušné děti
metlou deště bije stromů směs.
Bouře přešla, pole vsákla vodu,
slunce vypilo ji z cesty rýh,
skřivan roven zvučícímu bodu
lidským zrakům zniká v oblacích.
Šípku pupen zrudlý zvolna puká,
žlutou travkou odívá se souš,
drozd si hvízdá, žežhulice kuká,
stébla k hnízdu snáší chocholouš.
Hrdlička si černou stuhu bere
kolem krku, milánovi vhod,
a své bílé náprsenky pere
četa jiřic pěnou jarních vod.
Nivy zpěvem oživly a sady,
pluhu výskot slyšet se všech stran,
v brázdě vyhřívá se zajíc mladý,
nad hlavou mu krouží hejno vran.
Na močále jako kvočna zlatá
sedí slunce, tíhnouc spousty mlh,
poblíž v olších stojí babka chata,
slamný klobouk výparem jí zvlh’.
Mimo bezedná se vine cesta,
samá kaluž, samý rudý mok,
samé svaly zahnědlého těsta(
noha tone, zapadá co krok.
Zibu pln, div že mu boky stačí,
vázne povoz v hlubých kolejích,
kůň se vzpírá, vozka v lišně tlačí,
čela obou sdílně líbá jih.
Nad nimi se vznáší a zas sedá
zúpějících racků sivý tlum(
vše by viděl, holou hlavu zvedá
klečí nuzně ošacený chlum.
Malá chatrč blíže řeky,
na samotu prchla z lidu,
sní a dřímá po dva věky,
stejna v ruchu, stejna v klidu.
Přitulena k boku chlívce,
dvé okének v smědém líci,
sedí na své podezdívce
jako babka na lavici.
Sedí tiše jako pěna,
přimknuty jsou kalné oči,
padá střecha, padá stěna,
poval pln je červotoči.
Je tak vetchá, je tak chará,
plna lat a záplat všade,
a přec myslí, chudák stará,
že je posud děvče mladé.
Však už nad ní šumným slovem
klen se modlí v noční dobu,
jak kněz rakve nad příkrovem,
žebráka když nesou k hrobu.
Samota, hle, mlhovitá křídla
v nedozírnou rozprostírá dál,
prostřed balvan u vyschlého zřídla,
v pohádce jak zkamenělý král.
Na temeně šedý mech se hostí,
paty nízký ovíjí mu vřes,
z ňader útlý ptačí zob mu rostí,
jejž snad z dálky lačný brávník snes’.
Malý ručej bázlivě kdes vzdychá,
ptákův stín jde po skalách jak duch,
na bodláku s listu na list zticha
pavouk sítě plete na lov much.
Na zakrslé jedli jestřáb sedí,
loupežník, jenž přilít’ na dostřeh,
stesk a bázeň smutně na se hledí –
a co kolem, zatajuje dech.
Kraj jižní; z pole mělkých lich
sem tam se vznáší špačků davy,
a v zadu vrchů šumavských
výš modré zvedají se hlavy.
Ves neveliká prostřed lad,
jí mimo kovaná jde dráha,
a v pravo rybníků je řad
a blata samá rudá vláha.
A za rybníky podál les,
níž olše jen, leč u výš smrčí,
a v levo, když se přejde ves
z niv neveliký vršek trčí.
Tlum husitských zde stanul žen,
když Žižka „železné“ zbil pány,
až teplou krví ven a ven
vše blata zarudla i lány. –
Mně jeseně když přejde chlad,
a luhy mlha kryje šedá,
vždy zdává se, že stínů řad
z těch vod a blat se mlčky zvedá.
Že v šik se řadí reků sbor,
a z pahrbku že hlavy prosté
zjev Žižky nad temena hor,
jimž Boubín vládne, v úžas roste.
A k poli obrátím-li zrak,
kde rolník pluhu drží kleče,
tak přichází mi nejinak,
jak mravenec, jenž břímě vleče.