V stín hvozdů chůzí unaven jsem leh’
a zřel, jak v houšti, několik jen kroků,
mladistvá srnka vázla v tenatech;
noh tajná křídla klesla, váznul dech,
a krásná hlava nyla v tuhém oku.
A ručím skokem byl jsem srnky blíž,
své mdloby nedbaje, ni z mechu lože,
v ráz soucitně jsem krutou oka tíž –
vždyť mladý život prchal z ňader již –
strh’ hbitým zasáhnutím svého nože.
Dnes na to nenadále myslím zas;
zřímť dívku, posud dítě, jdoucí k plesu–
zda, srnko, nežli skončí mládí kvas,
kdos z různých tenat vybaví tě as,
jak sestru tvou druh pošumavských lesů?
„Nuž, půjdem do Šumavy!“
druh druhu v prázdni děl,
a po studentsku svázal,
co v ranečku míť chtěl
a již jsme tíhli vzhůru
jak srni skok, co krok,
leč domů listy psali:
„K Vám, dá Bůh, na přesrok!“
A kam jsme cestou přišli,
tam všude zavzněl zpěv,
vždyť proudila a plála
nám v ňadrech bujná krev;
a žertu pln a smíchu
byl družný rozhovor,
a srdce blahem rostlo,
a krásou modrých hor.
Tu s kolem stenajícím
jel táhlým úvozem
vůz prostý s šedou rakví;
a lid šel za vozem;
a na víku té rakve
hoch outlý hořce lkal,
a zas a zas ji líbal
a vroucně objímal.
Vždyť v rakvi byla matka
a hoch byl sirotek;
dub tatíčka mu zabil
a matku zármutek;
my stáli, pozdravili
a zřeli na průvod –
šíp úzkosti nás náhle
u prostřed srdce bod’.
Všem bylo nám tak smutno,
kdo otce, matku měl,
a zpěv a hovor hlučný
té chvíle oněměl,
i lesní ptactvo ztichlo...
My psali: „Máme chvat,
zde smutno, jdeme domů
Vás, drazí, zulíbat!“
K jezeru vedla pěšinka
okolo domku skrz blata,
z okénka dítě zíralo,
jak ondy dcerka má zlatá.
Kulatý český obličej,
hluboké, veselé oči
srnkou se na mne zahlédly,
ponejprv z háje když kročí.
Kráčel jsem divně zamyšlen,
vše se mi kouzlem být zdálo –
vzdech’ jsem si; za mnou z chatrče
hrdličí srdce se smálo.
Smála se rtíků poupata,
smála se očka i tváře –
hned byl vzduch samý popěvek,
nebesklon pln zlaté záře.
Na nebi v bílých oblakách
zřel jsem, až hlava se točí,
napořád oblý obličej,
napořád hluboké oči.
Napořád svoji dcerušku
milou, jak skřivánčí zkázka –
Bože, jak divná kouzla má
taková otcovská láska.
Kdys u Mělníka při jeseni
mdlý potulkář jsem odpočíval,
den prohřat byl a vábil k snění
a pták své popěvky mu zpíval.
Já na proudnou jsem hleděl řeku
a na bohaté vinohrady,
jež rudým hroznem vábných vděků
své kypré přizdobila vnady.
Tu pod révou, již konec pole,
zřel hošíka jsem v slunné záři;
snad že se brodil v Labi dole,
byl nah a ležel k nebi tváří.
Blah levou podpíral se v týlu,
a v pravé, výše sličné hlavy,
měl velký hrozen, plný pylu,
a plný svěžesti a šťávy.
Rty – nektar tušíce v něm vlahý –
i temné oči jen se smály(
té chvíle se mi labské svahy
být Řecka dávným krajem zdály.
Z chat chrámy byly, z břehů sady,
v nichž božstva stála všelijaká,
z děv ladné Dryady, a mladý
ten hošík změnil se mi v Bakcha.
Ó, kraji čarovný a drahý,
ó, země nádherná a svatá!
tak vylita jest na tvé prahy
přec štěstí číše vrchovatá!
Tak přišly tobě časy Řecka
a velkosť umění a síla,
tak utrpení tvoje všecka
v číš rozkoše se proměnila!
Tak o tvých bohatýrských synech
lid sám tká věčné epopeje,
a v luzných hájů polostínech
zdroj svatých myšlenek se skvěje!
Tak přec zde všecko ve souladu,
a s krásou něha zde se snoubí!
V tom lkala píseň z vinohradu
a zaryla se v ňader hloubí.
Ó, česká písni! Kdo že tuší,
jak divné jest tvých křídel chvění,
že celý kraj a celou duši
hned v ráj, hned v poušť a rakev mění!
V Pergine – ztracená vzpomínka
v hlavě mé znova se nítí –
zřel jsem, jak tažné skřivánky
rozstřenou lapali sítí.
Kdož dbal, že pěli za jara?
Mlžný už podzim byl v poli;
za vesny noví přilítnou,
co s těmi ze staré školy?! –
Jsouť lidé stejni na světě,
kamkoli cesty se vlekou,
ty, kdo jim s jara zpívali,
v jeseni na rožni pekou.
Na Monte Baldo jsme chtěli kdys,
a čekali, až bude hezky,
i bylo; tož v Rivě jsme najali
hned soumary k jízdě a mezky.
Žasl jsem, jak oni na stezkách
stěn skalnatých stavěli nohy,
sráz chytře obešli, propast i strž,
i balvan byl překročen mnohý. –
Dnes na ten výlet si vzpomínám,
ó kéž bych byl po tolik roků
všech překážek žití se vystříhal
a bedlivě střehl svých kroků!
Býval bych mnohem líp pochodil
v tom předrahém bludišti českém,
však křehkým jsem byl jenom člověkem,
ne v skaliskách cvičeným mezkem!