V jeteli.
Zabila matka robátko
krásné jak z růže poupátko.
Proč že je matka zabila?
Za muž’ že dána nebyla!
Zakopala je na poli,
běda, až srdce zabolí!
Srovnala hlínu docela,
jetele na vrch zasela.
Vypučel jetel, bujně stál,
bílými květy vykvétal.
Jen na těch místech na rově
vykvétal jetel nachově.
Když rudý jetel žít chtěli,
zděšeni na se hleděli:
54
Sotva že jednou zaťali,
divně jim srpy zpívaly:
„Nesečte! Jetel červený
dětskou je krví zbarvený.
Nechte mu květnou paličku,
zapustil kořen v srdíčku!
Zkoste jen listy zelené,
doneste matce vzdálené!“
Když matka listy zahlídla,
k návratu žence pobídla.
Když přišli k meze pažiti,
kázali matce nažíti.
Usekla matka poprvé,
zrudl srp jako od krve.
Vzdychla máť, slova slyšela:
„Sekla’s mě, matko, do čela!
Bolí ta hlava naťatá,
těžká mi hlína nesvatá!“
„Aj, dobří lidé, víte-li,
co to zde vzdychlo v jeteli?
55
Konopka pipla při trsu
s rudými pérky na prsu!“
„Konopka? Nikdo nevěří,
dítko je a ty’s mateří!“
Podruhé matka zasekla,
krví jí ruka zatekla.
„Neželíš, matko, ještě dnes?
Sekla’s mě v srdce, věz to, věz!“
„Aj, dobří lidé, víte-li?
Křepelka zpívá v jeteli!
Křepelka volá: Pět peněz!
Snad že svou mladou hledá směs!“
„Křepelka? Věru divno všem;
mluví-liž ona dítětem?“
Po třetí sekla zbloudilá,
potůčkem krev se proudila.
„Nesekej, matko, dost, už dost,
pros raděj Boha za milost!
Červený rubáš s těla směj,
svěcený, bílý přichystej!“
56
„Odkud ta krev as, pověz přec,
kdo že to vzdychá? Divná věc!“
„Sťala jsem, lidé, víte-li,
hrdličce hlavu v jeteli!“
„Hrdlička věru nebyla,
vlastní jsi dítko zabila!
Padla jsi v ruce katovy,
za zdí viz hrob svůj hotový!“ –
57