Vedle cesty rybník vody temně siné,
nízké olší k jihu půlkruhem se vine,
k východu se těsná vrbin nízké klestí,
„Spálivcem“ ho zovou; divné o něm zvěsti.
Lid si vypravuje, za noci že šeré
z plamenité vody slyšet: Miserere.
V plamenech zřít mnicha v dlouhém černém hávu,
na chvějící ňadra holou kloní hlavu,
po hladině žhavé bosá noha kráčí,
oko, v důlky vpadlé, u věčném je pláči,
a z třesoucích rtů ston těžký se mu dere,
až se půlnoc děsí smutným: Miserere.
Kaplanem ten býval mnich na panském hradě,
ale víc než Bohu dívčí sloužil vnadě:
vděkům krasavice, dceři svého pána...
Napadli ho v noci, nedočkal se rána,
na místa, kde rybník, čeleď s ním se bere:
uprostřed mnich spoután zpívá: Miserere.
Hranici si složil, postaven je na ni...
„Vzpomeň svého Boha!“ „Vzpomínám své paní!
Třeba neoddána, byla mou – a bude!“
„Nerouhej se!...“ Žáry objaly ho rudé –
z ohně jenom slyšet: „Blaho tisíceré
tobě, krásná paní, a mně: Miserere!“ –
Káže velmož zlícen: „Nezůstaniž prachu
po nevěrném sluze, po nevděčném brachu,
rybník vykopejte, dnes ať hotov ještě,
přívalem ho plňte bystřiny a deště,
v mnichův prach nechť mračno bičem hněvu pere:
s dcerou v hladomornu, rychle !“ – „Miserere!“
Spálivcem zván rybník. V Letnic různé hody
s kleslou hlavou vstává mnich z hořící vody,
v dlouhém černém hávu po hladině kráčí,
na srdci má růži, oči tonou v pláči,
ze rtů purpurových vroucí ston se dere:
„Duše má chce k tobě, ženo! – Miserere!“
Na břehu tou chvílí zjevuje se žena,
k mnichovi je bílá náruč rozpřažena;
k sobě oba letí – kohout zpívá v dáli –
ztrácejí se zjevy; na místech, kde stály,
zlatá voda hasne, hvězdy tisíceré
hledí v hloub, zkad slyšet smutné: Miserere.
V době růží žena objít spěchá mnicha... –
Šel jsem v noci mimo, ale bylo zticha;
proto snad, že byly růže v odkvétání...
Bůh jest láska, děl jsem, Bůh jest smilování!
Hříchem láska byla v minulosti šeré.
Nám buď růží duše... Pane, miserere!