Kolem Plekenštejna
vánek mlázím duje,
drobné zlaté listí
s bujných vršků ruje;
padá listí, padá,
popěvky si skládá,
šumí, lká a suslí
jako hovor huslí.
Slyšíte, jak šepce
kypré ono bučí?
Jak se to v něm chvěje,
jak to vůkol zvučí,
jak to lkavě zpívá,
až se les zachvívá,
a těm srnům v lese
hlas se žalem třese?
Či kdos při měsíčku
podvečerní chvílí
tak bolestně jásá
a tak sladce kvílí?
Či v tak pozdní době
prozpěvuje sobě,
nebo k hodu v mlází
lesní panny vchází?
Nejsou lesní panny,
ani nejsou víly,
by na lesním luhu
v kole poskočily,
ani to rusalky
nepřiběhly z dálky,
aby u té vody
vedly chorovody.
Ale na tom břehu
pod košatou mladkou
švarný šohajíček,
husličky pod bradkou,
zpívá si a hýká,
zlatým smyčcem smýká,
temnou hlavu kloní,
hrdlem písně zvoní.
Zelený kabátec
s rudým vyšíváním,
klobouk na tři strany,
vodní růži za ním;
po kolena spodky,
z líčí nové botky,
stužky na rameni,
v strunkách sladké znění.
Vidíte ho tamo,
v prostřed ptáků hejna?
Juž tam zase hraje
vodník z Plekenštejna,
a kdo kolem kráčí,
nutí ho to k pláči,
v srdci ho to píchá,
rozhlíží se – vzdychá.
Všetečně se kolem
ptačí chasa druží,
vypravuje divy
o maličkém muži,
o tom divném hráči,
jenž tam sedět ráčí
a zpívá pln svodu,
jak by byl z jich rodu.
Hoj, kterak ta chasa
v outlých ňadrech střádá
vše, co malý šohaj
do své písně spřádá,
a zas bez rozpravy
kloní malé hlavy,
cože asi tuší
v něžné svojí duši?
Zpívá mužík, zpívá –
pěkně zpívá, pane –
a v šumavské kraje
větércem to vane;
no, však zpívat umí,
jen to od úst šumí,
škoda jenom, škoda,
že to v srdci bodá.
Aj, cože to zpívá
šohaj při jezeru?
Poslouchejte jenom,
uslyšíte, věru,
při strun rozhovoru,
modliti se horu
a v rozkvetlé trati
potok naříkati.
Tiše! zase hraje –
zpívá – slyšíte ho?
„Bolest srdce kruší,
zbaveni jsme všeho;
jedle žal prochvívá,
krásy jim ubývá,
schnou a žloutnou v dříku
v důli od vršíku.
Zbojník pramaličký
kletou svojí prací
věkovité sosny
s horských temen kácí,
ty se v propast řítí
v bouře děsném vytí,
a hladina plesa
níž a níže klesá.
Po té horské kráse
veta juž je, veta,
jenom rudý hořec
v řídké trávě zkvétá,
samý hořec rudý,
v luhu, v pláni – všudy ,
a teskliv se chýlí
srdečníček bílý.
Všecko od nás prchá,
smutno každé hoře;
vše se chvěje tryskem
příšerného oře;
pijeť naše stavy,
tepe horské hlavy,
v hrudí se jim ryje
hněvem hrozné zmije.
Denně objeví se,
v mračný kouř se noří,
dvě ohromné oči
pod čelem mu hoří;
jeho oddýchání
rozléhá se strání,
a když dál se valí,
do jisker se halí.
Blesku podobá se
jeho strašná jízda,
jako velryb dýše,
jako vichor hvízdá;
jako hroznýš syčí,
a co se mu příčí,
jako chmýří letné
na vše strany metne.
Na vždy se ta paní
v jiné kraje dala,
Šumavu jež v zlatý
závoj odívala;
smutí duše, smutí
v divém srdce dmutí:
sen vyhoštěn z ráje
v píseň nedozraje.
Škoda krásy, škoda,
není jí, ach není,
juž se na rusalky
břízky nepromění,
a ty bílé víly,
které v květech byly,
odnes kůň ten v letu
na železném hřbetu”. –
Takto šohajíček,
k čarnému jenž zpěvu
hned husličky hladí,
hned zas plný hněvu
hbitě smyčcem smýká,
kvílí, sténá, hýká,
a co lká a hraje,
v květnou rosu taje.
A ti ptáci kolem
jako udivení
jenom ve snu pípou:
„Ach, není tu, není
bývalé Šumavy;
uklánějte hlavy,
jedle, srno, ptáče,
svatá krása pláče!”
A ty hvězdy jasné
nad jezerní stěnou
chvějí se a blednou
tou nevlídnou změnou,
a jezero zticha
bolestně si vzdychá,
když některá spadla
dolů do zrcadla.
Ticho, ticho kolem,
jenom listí suslí,
jako smutné zvuky
čarodějných huslí;
ptáci hlavy kloní,
květy slzy roní,
a ta jíva sivá
smutně v dál se dívá. – –
Prchne den, však vodník
k jezeru se vrací,
s ním důvěrné srny
a štěbotní ptáci;
tma než les posuje,
jezero se zduje –
vodník v kyprém mlází
s huslemi zachází.
Denně na svém místě
hraje v kyprém boučí;
s povzdechem si sedne,
s povzdechem se loučí,
a sen jeho milý
jako motýl bílý
tichým pološerem
letí nad jezerem! –