Zlatý pták se vznáší na zem,
vidíte ho v lesa stínu?
jasně zvučným jara vzkazem
pustila ho Vesna z klínu.
Vítej!
Ejhle žluva všecka zlatá,
živá flétna našich lesů, –
slyšíte, jak sluncem jatá
zpívá, volá: „Jaro nesu!“
Vítej!
Žluva, hvozdu klenot ryzí,
jež se živým ohněm nítí
a v zelených vlasech břízy
jako zlatý topas svítí.
Vítej!
Žluva, jejíž rudé oko
jako granát v slunci hoří,
jímž vzkaz nebe přehluboko
v stromu zmladlou hruď se noří...
Vítej!
Žluva, jež své zlaté tělo
na peruti pyšně váží,
když, co steskem v mlhách tkvělo,
zora v rosné perly sráží.
Vítej!
Žluva, jež jak žhounek letí
a jak žlutá růže kvete,
v rozsochu když útlých snětí
umělé si hnízdo plete.
Vítej!
Žluva, jež si budku snová
z lýčí, z vlny, v lásky vzruchu
a jak šipka Apollova
vzlétá v modré vlny vzduchu.
Vítej!
Žluva, jež se čarně spila
leskem slunečného zřídla,
nechať při tom popálila
sametové hroty křídla.
Vítej!
Žluva, posel Svantovítův,
před jehožto ořem letí,
aby v temnu lesních skrytův
zasmálo se mladé snětí.
Vítej!
Žluva, Vesny pělka snivá,
jejíž výkřik taví ledy,
jež když první píseň zpívá,
vzdechne zima naposledy.
Vítej!
Žluva, obraz slunce skvělý ,
i s tajemnou ňader skvrnou,
jemuž vesmír oddán celý,
v jehož zář se světy hrnou.
Vítej!
Žluvo, ptáku tepla, jasu,
s černým křídlem tmy a chladu,
v tvého zjevu slunnou krásu
obraz všeho žití kladu.
Vítej!
S teplem zář jsou znakem žití,
tma a chlad jsou znakem hrobu,
a já toužím jasno míti,
a já slunnou chci mít dobu.
Vítej!
A já rád mám, jas když smavý
do lidských se ňader vnočí,
rád mám vůkol jasné hlavy,
jasné tváře, jasné oči.
Vítej!
Zima s tmou vzlet žití ruší,
běda, kde to dvé se střetlo! –
a já rád mám teplo v duši,
a já v hlavě rád mám světlo.
Vítej!
Zima s tmou jsou družky klidu,
v tmě a chladu není vnady,
a já rád mám teplo v lidu,
světlo, zář a volnost všady.
Vítej!
Vítej, vítej, posle jara,
duším všem, jež země hostí,
ať jim slunné štěstí hárá
od věčnosti do věčnosti.
Vítej!