Jdu lesem, smutno je mé duši,
zas žhavý rozkvétá v ní sen,
hruď chvěje se mi, srdce buší,
a klesám v mech jak opojen;
roj myšlenek mi víří v hlavě,
a starost kývá ze všech cest –
tu s vršku jedle ostýchavě
ty šveholíš svou jarní zvěst,
má linduško!
Jak rád v tom útulku tvém sedím
a slýchám zpěv tvůj, něžný tak,
ač pokaždé, když na tě hledím,
duch zateskní a zvlhne zrak;
vzdech ku vzdechu se těsně druží,
a v ňadrech bují divný cit,
jenž kytku z dávno zvadlých růží
jak dřív chce k srdci přitlačit,
má linduško!
Jak rád mám tvoje šveholení,
ten líbezný tvých ňader pel,
jenž při červánků růžném tlení
v háj s křídel vesny zaletěl;
toť slunné krásy zkazka tklivá,
toť zvučné rosy zlatý práh,
a srdci mému rázem bývá,
jak z jara jívě na horách,
má linduško!
V zpěv tony tkáš jak dítě žvavé,
když poupě rtů mu puká v květ,
a perly citu vrháš pravé
v mých ňader dřímající svět;
jas útěchy mi slétá k hlavě,
když ty mě k poslechnutí zveš
a mile, půvabně a hravě
skvost písní svých mně zjevuješ,
má linduško !
Ba mním, že v záři tvého pění
má mysl jaře zkvétá zas,
duch bloudí dálným hvozdem snění,
až neví, co je žal a čas:
i kráčím dále k lesa kraji,
kde k nivě přitulil se luh
a děti laškují a hrají,
k nimž já se družím, starý druh,
má linduško!
Ó pěj, ó pěj, má kouzelnice
a těšitelko v mračných dnech,
nechť písní tvou mi vlhne líce
a ňadra těžký mučí vzdech,
vždyť v ráj se vracím při tvém zpěvu
zkad vyhnán drahný bloudím čas,
snad vstříc mi z něho pro úlevu
tvou písní někdo vyjde zas,
má linduško !
Ó pěj, ó pěj, má pělko milá,
pěj vše, co v útlém srdci máš,
nechť dávných ran, z nichž krev se lila,
zas v prsou mých se dotýkáš;
nechť z paprsků tvé zvučné duše
se každý v žhavý mění meč
a v hruď mi vniká, život ruše –
přec nedbám, jen mi písní vděč,
má linduško!
Ó pěj, ty vroucí lesa vzdechu
a hovorem mi duši těš,
v sen věčný uspi mě v tom mechu
kras perlami, jež notuješ;
pak k nebi duch se vznese výše,
a s nebe sletí na ústret
mně smavý anděl hvězdné říše –
ty, po níž touží duch i ret,
má Liduško,
má Liduško,
má drahá Liduško! –