Let čtyři sta juž židův lid
lkal při stavění pyramid,
leč proti dravých útrap moci
Bůh nepřicházel ku pomoci.
Ať hynul, strádal, vad’ a bled’,
On z otroctví ho nevyved’,
jen děl: Až vrah se zjitří v zlobě,
pak proroka Vám vzbudím v hrobě.
Ten jak mnou rozkaz bude dán,
se vrátí s Vámi v Kanaán,
sám země té však neuvidí
a nikdo z reptajících lidí.
Však bděte, nedalek je čas,
že milostiv Vám budu zas;
než země třikrát změní líce,
dám známku vám, blíž u měsíce.
Tam v žasnoucí všech lidí tvář
nad sluncem rudší tryskne zář
a z ní vám vzejde hvězda nová,
to duše bude prorokova.
Ten čtyřicet jak dojde let,
v zem otců povede vás zpět,
přes moře vod i písku moře
a Vaše ukončí se hoře.
I věřil národ, co děl Pán,
a potěšen ať štván a rván,
dál pyramidy stavěl v stonu,
ty věčné hroby faraonů.
Při největší, v zlých rádců svod,
mře kmene Levi kněžský rod
a nejhlouběj – zrak mdlý, páž klesá –
rek mladý Amram v skálu tesá.
Leč ruce jeho na rozsah,
zpod obou pěstí řetěz stáh’,
by silné rámě pouty jato
jen perlík mohlo vznést a dláto.
Pot řinul se mu s čela v prach,
líc snědou barvil vzdoru nach,
ret chvěl se neukrotnou žízní,
a duše jeho rabskou trýzní.
Den parný dospěl právě v půl,
dráb strážný třikrát zvedl hůl
a třikrát bil jí do zdi hrobu,
že odpočít lze malou dobu.
Té chvíle tlum židovských žen,
zdroj svěží z nilských cisteren
těm podával a chleby přesné,
kdo koby budovali těsné.
Šla od Nilu jich pestrá směs;
na šedý balvan Amran kles’
a jeho zrak jak slunce v jasu
zřel v duchu strýně svojí krásu.
A krásnější vždy byla víc,
již ženou dal mu Semej strýc,
leč posud nepustil ji k muži.
„Ne dřív,“ mu děl, „až v čase růží.“
„Je růží čas, kde’s Jehabed!“
děl Amram a zrak k nebi zved’,
„mru, hynu, v marné čekám tuše,
což nejsou svými naše duše?
Proč otec na vzdory mým rtům
v svůj posud nepustil mne dům
a nepřeje, by pro strast velkou
mně družnou bylas těšitelkou?
Kdy přijdeš k potěše v můj stan
v hrob faraonů, kam jsem vhnán? – –“
a v dálku zřel a hle, touž dobu
zjev bílý vešel v úkryt hrobu.
Jak lotus byl ten bílý zjev –
v hruď Amramovu šlehla krev,
jak v plamen šlehá výheň žhavá,
a Amram u výkřiku vstává.
Tak právě ženu v duchu zřel
a v touze náruč otevřel,
tak vzrostla síla v něm v tu chvíli,
že řetězy se rozskočily.
„Ach přišlas,“ děl, „Pán sám tě veď,
má.ženo – panno – Jehabed,
má v lásce zasnoubená strýně,
o pojď a spočiň na mém klíně!“
A chvějným Jehabed dí rtem:
„Já otci z domu prchla jsem,
dél nemohlo mé srdce nésti,
bych ženou byla jen dle zvěsti.
Noc mnohou zlý mě stihal sen,
ret chvěl se, zrak byl operlen,
a v krvi kvetly denně nové
vždy bujněj’ růže purpurové.
To byl ten slunný růží čas,
nač jiného mi čekat as?
Sem k tobě blíž mě touha hnala,
bych růže ty v dar tobě dala.
Co dále bude, málo dbám,
vždyť vím, že můj jsi, že tě mám;
jsem šťastna přes otcovu zlobu,
vždyť s tebou jsem a tvá, nechť v hrobu.“
A Amram poklad dražší všech
jal v náruč, přivil na ňadrech
a líbal čelo, ústa, líce
a proudný ručej vraní kštice.
A líbal hedbávný lesk brv:
„Jsi mou, jsme sami ponejprv,
leč nežli okamžik se ztratí,
stráž dozorčí se v kobku vrátí.
Pak špičák vezmu zas a rýč...
Pryč pokrm s nápojem, ó pryč,
má bytost všecka v tvé se ztrácí,
z tvé lásky sílu chci k své práci.“
A zas ji silnou paží jal
a k srdci tisk’ a celoval,
až na strast života i žely
u vzplání krve zapomněli.
Vrch štěstí urvali si v plen:
byl život to, či byl to sen?
jak svěže rozkvetlá dvě těla
se v štěstí k sobě přivíjela. –
V tom povel k práci rabům všem
dal strážce hole úderem,
a z kobek mužů vyplašeny
zpět domů pospíchaly ženy.
A vyšla také Jehabed,
tvář zářila jí, hořel hled,
a stkvěla se v své krásy pylu
jak lotos – rozvitý květ Nilu.
A byla vnadnější všech děv,
rty rděly se jak žhavá krev
a v kyčlích ztepilého těla
jak štíhlá lilie se chvěla. –
Když Amram večer z práce šel,
zář divnou v nebi uviděl,
až rukou zastřít musil líce –
zřel novou hvězdu u měsíce.
Ven israelský spěchal lid
a na tvář pad’, když hvězdu zhlíd’;
té chvíle z otroka v zlé době
jest Mojžíš počat v králův hrobě.