MATKA.
Jak rozkaz chtěl, se Pausanias vrátil
do Sparty z Byzance, kde vyhnán dlel
a láskou žen a hodem čas si krátil
a zradu země kul, již stříci měl;
radš perských králů satrapem chtěl býti,
než volným synem v rodné vlasti žíti –
a do bran města okázale vjel.
Lid, jenž v něm ondy vítal poloboha,
když Mardoniův rozprášen byl voj,
dnes nejásá, leč „Zrádce,“ z úst zní mnoha;
„jenž prodal vlast! Hle, perský jeho stroj!
Proč vstříc mu jít?“... Tu z lidu kráčí žena,
jí přes tvář bílá rouška zavěšena,
a před ní ustupuje lidstva roj.
12
„Toť zpyšnělého vznešená je matka
a roušku stírá zpět!... Jak vážná tvář!
Kol skrání sivá stáří jinovatka,
leč oko plane jako slunná zář;
než v ústrety šla synu v divné touze,
tam v chrámě Héry modlila se dlouze
a vzácnou obět kladla její na oltář“.oltář.“
Když shlédl Pausanias matku s oře,
tak zachvěl se, jak v bouři chví se dub,
a slezl mlčky hluboko se koře,
leč oko jeho kroužilo jak sup,
jenž obává se smrtící jej střely;
jest odvážný a přece obezřelý,
by neulítl kýžený mu lup.
Jak bledá byla králová dřív hrdá,
když děla mu: „Tys Kleombratův syn,
toť vážná jeho tvář, jak žula tvrdá,
toť jasnost jeho čela, mysli týn;
toť jeho prsa mocně vyklenutá,
toť ruka jeho ze železa kutá,
toť srdce jeho... ne, ty nemáš vin!“
A sklonila mu na hruď šedou hlavu
a k srdci tiskla se mu zas a zas:
13
„Ó rci, že lež, co slyším v lidstva davu,
že ženou cizinkou chceš zhanit nás,
že Peršanům jsi vešel do poroby
a zradil vlast, v níž otců našich hroby,
že potřísnil jsi čela svého jas?
Ó rci, že lež, co eforové šíří,
že Řekův bohové ti nejsou nic,
už dokaž jim, že srdce bohatýří
ti klidně září z oka zřítelnic;
ó dokaž jim, žes Leonidův slávou
radš na kříži chceš pníti dolů hlavou,
než zradit vlast a jíti hanbě vstříc.
Už přesvědč je, že nejsi žezla chtivý,
že nejsi nízkých vášní zpupný rab,
že nejsi s Gongylem, že chtíč tvůj mstivý
vést nechce Hellady ve zhoubný slap
těch perských vojů: rozkvašených moří,
že posud duch tvůj svobodě se koří,
že není láskou žen a vínem chab!
Už dokaž jim, že těch jsi neměl spádů,
by pastorek tvůj, Leonidův syn –
ta krev, jíž Zeus dal um a národ vládu –
se zrádně skácel v Hádu temný klín;
14
že jako tu, když pokořil jsi Theby,
své srdce nedáš za zlato a chleby,
leč spíše píti budeš smrtný blín.
Už v tvář jim vrhni šumící číš hněvu
a řekni všem, že závist hárá v nich,
že hotov mřít jsi vlasti na úlevu,
jak Kallikratos ondy v řadách tvých,
neb jako skvělý Euchidas, jenž klesl,
když na obět z Delf svatý oheň snesl...
Ó rci, ó mluv, že netíží tě hřích?
Ty mlčíš, mlčíš! Hrozná chvíle ona!
Už slovem jediným svou matku spas,
jímž rozhrne se pohany tvé clona,
že soudruhem ti není Artabaz,
jejž, váhavosti perské dosti maje,
si Mardoniem z řeckého hnals kraje,
by požár jejich pýchy náhle zhas’.
„Ó mluv, ó rci!...“ Leč Pausanias mlčí,
až pyšně hlavu zvednuv zhloubky vzdech’:
„Však pokořím ty utrhače vlčí,
jsem nevinen... A zase tone v snech
a zamračené čelo k zemi kloní...
15
leč hle! proč s sebou trh’ – lid, mládce honí!
„Co učinil?...“ V síň chrámovou juž vběh!
„Co učinil? List nesl Persův králi,
v něm zráda vlasti... Ukrutná to zvěst! –“
„A kdo jej psal? Ten, s nímž jsme v boji stáli,
kde Aristodem smířen, pohřben jest;
kde Aimenestos Mardonia honě,
jej ranou kamene svrh’ dolů s koně,
kde...( A máť volá: „Syn můj? ne, to lest.“lest.
Viď, že to klam, můj Pausanie hrdý,
jenž v ňadru krutých nepřátel se zlíh’?
Kdo před matkou soud pronášet smíš tvrdý
o muži tom, jenž kryl tě v časech zlých?
Pryč, syn můj Spartan jest, jej nechte v klidu;
ať přijdou eforové, soudci lidu
a srdce mé pout zbaví kovových.“
„Pryč!...“ Pausanias chvěje se, máť strne...
„Proč chvěješ se? či znám ti zrádný host?
Proč v srdce, klidné dřív, teď krev se hrne?
Ty lekáš se, ty nejsi viny prost,
tys spolčen s ním!... Ne, nechci věřit, synu,
však, jsi-li, prokleju tě dřív, než zhynu,
a láska má se změní v ukrutnost.
16
Kdo mladík ten? Však znáš jej dozajista!
Když spatřil jsi ho, vytřeštil jsi zrak...
Proč váháš? Sama v posvátná jdu místa...
proč bráníš mi? To viny tvé je znak.
Pryč, neskvrň ruky mé!...( A ve chrám vráží –
zpět s kleslou hlavou jde a svislou paží;
jak padlý sníh je tvář, zor jako mrak.
„Přec zrádcem jest! Já blánu zřela onu –
přec Peršanův chtěl býti otrokem,
on není z těch, již v polích Marathonu
za rodnou otců bojovali zem;
on nejbídnějším jesti z robské čety...
hle! také on už prchá strachem skety!
Žel, matkou...ne, jen Spartankou teď jsem!
Už unikl, v chrám Atheny se skrývá,
té bohyně, jíž druhdy milcem slul,
je zachráněn, však hanba hruď mu zrývá
hůř, než by heilot v okovy jej skul;
je zachráněn, dál babský život vleče,
o bídný rab, což nemá ani meče,
by ostrý hrot si k ňadrům přivinul?
Však ne, tak pouze hrdinové hynou,
kdo zradil vlast, měj ukrutnější trest!
17
Proč domlouváš mi, srdce? mlč, mluv jinou!
Proč svíráš se? chceš milost za neřest?
Jest hoden jí? Ne, nikdy juž! Ó Héro,
mé srdce protklo kopí tisícero;
vždyť matkou zrádcovou mě nazve zvěst!“
A na zem klesá pohany té kalem,
ač bez slz oko jest a kliden ret,
přec slyší lid, jak volá v hněvu stálém:
„Buď zrádce usmrcen, buď v hanbě klet;
ven vyvlecte ho peristylu stranou...!“
„Tak nesmí být – jeť bohů pod ochranou,
leč sám by z něho k eforům se zved’!“
V tom v příboj lidu králová se těsná.
„Kde jest?“ „Skryt ve chrámu, leč odsouzen,
sám vyznal se!“ „Ó chvíle zlá a děsná,
on lotrem jest, a přec mým synem jen!
Však ne a ne – zas slabost mě již chvátí –
svůj hlas chci k hlasu všeho lidu dáti...
ach, nelze přec – o krutý, hrozný den!“
A zase lid: „Ven!... Nechce vyjít z koby,
nuž vchody zataraste, rychle již,
ať hladem zhyne zrády syn a zloby;
18
sem kameny, ať hrobem jest mu skrýš!...“
A ke chrámu lid ruče kámen nosí
a matka též; svět její šinut z osy,
leč břímě hanby nositi jest tíž.
A kámen v rukou, překonána padá,
zda studem jest, či vrchem žalných běd?
i chví se, přímí výš, jak palma mladá,
a klesá pak, jak mrazem svadlý květ,
a zase vstává, dále kámen vleče,
krev z rukou jí – či ze srdce snad teče –
leč oko neslzí a tich jest ret.
Už snesla břímě před chrámově schody
a jako ťata k zemi klesla v ráz
i vykřikla – jsouc zazděny juž vchody –
hruď trhla sebou dvakráte, zrak zhas’.
Bůh smíru chtěl v tom děsném ženy sporu...
„Buď sláva Spartě!“ znělo z lidstva sboru,
„kdo zrádcem vlasti jest, zhyň zas a zas!“
A mudřec vážný kročil u výš schodů
a mocným hlasem volal v lidstva směs:
„Nic, lide, nevaž sobě nad svobodu,
19
to výstrahou ti buď, co zřel jsi dnes!
Zda trestem zrádcova jest samovražda?
Tak pro vlast svoji, matko učiň každá,
tak každý zrádce zhyň na bohů smír! –
19