POD STAROMĚSTSKÝM LEŠENÍM.

POD STAROMĚSTSKÝM LEŠENÍM. Pověst.
Bubny víří, lid se rojí – národ běden, čas je klat; před lešením vojsko stojístojí, na lešení s mnichem kat. Mnich se modlí. Zvonů znění dusí lidu pláč a vzlyk, meč se blýská – pod lešení sivobradý nesen Šlik. Na prsa mu hlava dána, pout zbavena zvadlá páž; sťatého teď hlídá pána spitá španielská stráž. 64 Na srubnutou hlavu zírá, chechtá se a laje zas, uklání se – v ruce svírá mučedníkův šedý vlas. Rve a cuchá hrubou pěstí: „Hle, kacířský, český běs, našich mnichů s boží zvěstí nechtěl slyšet ani dnes!“ Tepe v hlavu, v klenbu skrání „Hle, zbojníku, teď jsi náš“ – v líce míří hrubou dlaní, ale mrtvý lap’ mu páž. Strne žoldák, píkou seče – marně, nevzpomáhá nic, mrtvá ruka svorem křeče tiskne živou víc a víc. Zděšen žoldák bledne tváří, třeští zrakem: „Ha, ký zjev! oko sťaté hlavy září, brvou hrozí mrtvý lev...( 65 Vzkřikl lotřík, pýcha zvadá... Druh přikvapil vyděšen: strážný voják na tvář padá – – ruka z ruky nechce ven. Jezovita zažehnává, kropí – všecko marno přec – „Pro vlast svou, jež dokonává, pusť,“ zaúpěl zlotřilec. Chví se ruka zhaněného, hýbe sťaté hlavy ret; „Pro vlast prost jsi trestu svého, jdi,“ a drába pouští kmet. Zděšen se sinou dráb skrání, volný zas – leč spoután duch – do smrti až u zádlaní krvavý ho strašil pruh. 66