KOREFF PROSEBNÍK.

KOREFF PROSEBNÍK. Zvěst židovská.
Tak vyzněl dekret velké císařovny: „Buď z Prahy vyobcován každý žid, ať pán i občan v zemi jsou si rovni; to proto jest, by zavlád’ v zemi klid, by vypleněny byly všecky sváry a duší rozpory a myslí žáry.“ Tím zhrozili se židé na nejvýše. „To není možná; snad to panský klam. Zda pravda jest, co komise nám píše, či strachu jenom chtějí nahnat nám? Nuž, volme z lidu nejvtipnější hlavy, ať přesvědčí se, zda je dekret pravý. 94 Či máme všecko nésti jako baby? Proč trpěti má Israele syn? Ej, ke královně vejdivejdi, moudrý rabi, by odvolán byl neblahý ten čin – že dáme vše, co může člověk dáti, jen neblahý když onen dekret zvrátí.“ Však není rabi, prchl první z obce, a kde kdo moudrý neopouští dům, v něm zvolna trouchniví jak mrtví v hrobce, kdož bude mluvit za věřících tlum? Kdo moudrý tak, by výmluvně a v klidu se platně zastal židovského lidu? Tu mohutný muž vztyčí sivou hlavu, jest silný, pronikavý jeho hlas a povýšeně mluví k starších davu: „Nuž, chci se pokusiti spasit vás a vejdu ke králové odhodlaně, já Koreff Šalomoun ve jménu Páně. Vážně a pokorně s ní pohovořím – kéž podaří se těžký trochu čin! Nuž, zví, že se vším lidem jí se kořím, leč český žid že prost je podlých vin; 95 že její za milost vše vykoná se, co bude říši ke štěstí a spáse.“ A Koreff šel a hojnou za úplatu byl před královnu puštěn druhý den. „Co chceš? Mluv krátce, sice v chvatu komorník z hradu vyvede tě ven. Mluv krátce, nekřič, nechci hulákání, mně horší křik než oslů iakání!“ „Slyš,“ křikl Koreff – kobka zachvěla se, jak klenbou komnaty se výkřik třás, „slyš, křivdu na nás,“ mluvil Koreff zase, „té můžeš zbaviti nás v jeden ráz, jež jezovitským předsudkem jsi jata, my do války ti dáme hojnost zlata!“ Stich’. Pohněvána císařovna děla: „Tys nemluvil, tys řval zde jako býk, já prosebníka před sebou mít mněla, ne tura s hlasem plným střel a dýk, já v hluku přeslechla tvá všecka slova. Jdi, co jsem řekla, opakuji znova: Pryč všickni, pryč, už jděte s české půdy, jen nemocným a chorým času buď, 96 by vyléčili prsa svá a údy, než uzdraví se, – déle poněkud!“ Tu Koreff zaplakal a vzkřikl zase, až císařovna strachem zachvěla se. „Tvůj děsný křik mi v těle drtí kosti, dost, jinak hlavy domů neneseš! Dost, při tom zůstane, jak dřív. Už dost! Či chtěls, bych křiků tvých se lekla též?“ Leč Koreff zas: „Víš, proč tě hlas můj kruší? vždyť volá ze mne dvacet tisíc duší! Těch dvacet tisíc duší tebe prosí a volá rádce tvoje s bludných cest, chce lidské právo z milosti tvé rosy, než do všech koutů světa vnikne zvěst, že Terezie, velká císařovna, je Neronům a Tiberiům rovna! Že není práva, lidskosti v tvé říši, že platí jenjen, co písaři tví píší, ne vůle tvojí velký majestát, že rozpadnouti musí se ten stát, kde velká císařovna Terezie svých orlů spáry v srdcích lidu ryje. 97 Ó běda, běda, převznešená paní, tak nejednej, kdo podepře tvůj trůn, až Prušák vrah tě znova v srdce raní a v nářek změní zvuk tvých srdce strun, kdo může podepříti v smutku vzňatém tvá vojska nejvydatněj hojným zlatem?“ „Ó běda,“ křičel, „běda!“ – Dost, pryč! Dosti, sic vymrskat tě kážu! Domů spěš, jsem rozechvěna v mysli hlubokosti, či lstivé úklady snad osnuješ? Jdi, nech mne, rozkacen jsi, tur jak divý, než přetrhnou se svaly mé i čivy! Dost! Milost všem i tobě dávám vlídně, do Prahy vrať se rychle k svojím zas, rci, že vám dekret odeslat chci z Vídně – že odkládám věc na příznivý čas, jak ve válce se věrně zachováte a kolik zlata na děla mi dáte.“ 98