LESNÍ MUŽÍK.
Umrzlo, sníh napad maně,
tu k Tomšovi děl otec Jan:
„Dnes špalek naložíme v sáně,
by zítra na pilu byl dán
dřív skácený kmen bukový!“
Tu zaslech’ smích: „Kdo ví, kdo ví?“
„Sanice je převýborná,
proto, nežli bude tát
uježděná cesta horná,
musíme věc vykonat!
Máš ústroj saní hotový?“
V tom slyšet zas: „Hehe, kdo ví?“
122
„Pochybuješ? Být to musí,
jest nejvhodnější k tomu čas,
sic jinovec, jenž sněhy dusí,
tu sanici nám zkazí zas.
Viz, drží-li trám svlakový?“
A smích zněl zas: „Hehe, kdo ví?“
„Kdo ví, kdo ví? Já vím to, věru;
vždyť sjel jsem tady na stokrát
a hloupý smích ten za žert beru!
Kdos s námi usmyslil si hrát,
radš skryj se ve své zákroví,
my pojedem!“ „Kdo ví, kdo ví?!“
„Sáně-li jen dobře drží?
Jeť silný, veliký ten kmen,
zaň pěkné peníze se ztrží,
hleď, dobře-li jen založen?“
„Je, otče, jako kovový."
Zas hlas zní: „Hehehe, kdo ví?!“
„Kdože to zde asi slídíslídí,
nejspíš jakýs nepřítel;
houkni naň, ať v dál se klidí,
či by výprask dostat chtěl?
Mám býkovec naň šláchový!“
„Na mě?“ dí hlas, „hehe, kdo ví?“
123
„Mluv, proč asi pochybuješ,
jdi, kliď se po svém, být nás nech!“ –
„No, Tomši, pěkně sáně snuješ.“
„Leč těžko, otče, ztrácím dech,
zda převezu buk takový?“
„Ba, ba,“ zas kdos, „kdo ví, kdo ví?!“
„Snad že lstivý soused z boudy,
nám v námaze se směje as,
že v cestě máme sněhu hroudy,
jež svalováním moří nás?
Líp opřít sochor hákový!“
Slyš zas: „Hehe! Kdo ví, kdo ví?!“
„Nechať škádlí, neslyš, hochu,
bdělé oko k dílu měj,
sic, jak mráz povolí trochu,
marno bude; neváhej!
Ať chechtá se, troub bláhový,
my pojedem!“ „Hehe, kdo ví!“
„Jen škádli dále, luzo vzdorná,
my přes to, nežli bude tát
ta uježděná cesta horná,
vše řádně můžem vykonat
a sílit se den na nový.“
V tom slyšet zas: „Hehe, kdo ví?!“
124
„Nuž, směj se, smát se hudem taky,
až vykonáme a teď dál,
ať vysmívač ten všelijaký
té naší snaze by se smál,
jen bdi, můj Tomši bláhový!“
„Aj, myslíš? Hehehe, kdo ví?!“
„Pozor teď; je cesta srázná
a vespod hladký led jak cín,
nač dbáti na pochyby blázna?
Jeď, jeď a dbej můj na pokyn,
hned budem s prací hotovi.“
V tom smích zas: „Hehehe, kdo ví?“
„Sáně šejdrem jdou, oj pukla!...“
„Toť nutno větší pozor mít;
jeť nehoda to praprožluklá,
kmen moh’ by se nám převalit.
Bdi! Za chvilku jsme v podkroví!“
V to smích zní: „Hehehe! Kdo ví?“
„Sráz! – Rychlej po srázu tom jedem
než dřív; drž, Tomši, ze všech sil,
svah jako sklo je pokryt ledem
a vzad jak by kdos tlačil.
Proč chvíš se? Nebuď bláhový!“
Zas hlas: "Hehe, hehe! Kdo ví?“
125
Rychle saně sjely s chlomku,
hnal samotížky silný kmen,
leč podál na skok poblíž domku
se vzepřel; syn byl povalen!
„Vstaň, Tomši!“ Zda syn odpoví?
Jen smích zní: „Hehehe! Kdo ví?“
Syn pod kmenem je v sněhu sutí,
též otec, pádem podrcen,
blíž syna skonal z uleknutí.
Ó, přeneštastný jízdy den!
Kdo vinen tím? Kdo zodpoví?
Slyš jenom smích: „Hehe, kdo ví?“ –
Dí lid: „To mstivý duch byl lesů,
jejž posud nikdo neviděl,
an v mechu skrývá se a vřesu
a buku kmen snad bydlem měl?“
A na blízku hlas odpoví:
„Duch, hehe, hehehe – kdož ví!“
126