Mhy rouška padá z dávných dob
a budí mysli ruch,
by vsnila se a vžila zas
v let dětských čarokruh.
Kraj rouchem jara zeleným
je vůkol přiodín,
a kraji vládne, hvozdem kryt,
hrad hradův: Karlův Týn.
Rév hojnost pučí na stráních
a kvítí v klínu niv,
strom každý v kytku proměněn
a každý kámen živ.
Král Zikmund sněním ulapen
zří dávno prchlou zvěst:
Dvé hravých hochů pod hradem –
to on a Václav jest.
Pes krásný všude za starším
a vždy mu úslužen,
srst jeho hedbáv jest a zrak,
jak letní stkví se den.
Těch obou chlapců na hlavách
rdí ze zlata se kruh,
a štastni oba úletem
na kyprý pádí luh.
Co květů v cestě Zikmund zhlíd’,
všem hlavy stínal v ráz,
leč Václav z kvítí kalichův
pil rosu zas a zas.
Zří Zikmund, že se kloní brat...
jak šipka naň se vrh’
a s černé kštice s pohněvem
stkvost jeho hlavy strh’.
A smělou rukou na svou skráň
tu úponku si klad’,
leč místo zdoby zasyčel
mu v ruce zlatý had.
Pes vyskočil a zaštěkal
a hlavu vzhůru zved’,
a v lestnou lupičovu hruď
svůj žhavý bodnul hled.
Had vzpial se v ráz, pes zlícen však
dvé silných pozdvih’ tlap,
snad aby zrádce rozsápal,
jenž zlatý klenot lap’.
„Ó pomoz!“ volá Zikmund, „spěš!“
Tu brat, vzav hadí chvost,
zas náčelkem si změnil jej
na kštice bohatost.
Šíj psovu rukou ovinul
a zahleděl se naň:
Mým přítelem buď, strážce můj,
a lstí a zlob mě braň!“
A pohladiv jej, dal se v let,
mhla ukryla ho v šlář,
jen z jeho skvostu bratru vstříc,
se nesla rudá zář.
To není rubín ohnivý,
co zardivá se tak,
to zmije, v zlatě ukrytá,
to její rudý zrak.
To zmije zrak, v něm oheň skryt
a jedovatý hněv,
on v Zikmundovu vniká hruď
a tráví jeho krev.
A straší jej vždy víc a víc
a sype hrůzu v tvář...
Vzdech Zikmund, vstal: „Pryč kahan, pryč,
mně protivna ta zář!
Pryč!“ – Obrátil se, usnul zas,
leč není strachu prost;
sen slepýšem se v srdci zlíh’
a na hroznýše rost’.