Snů tajnou cestou vchází muž,
pln zlata jeho šat,
leč kolem šíje rudý pruh,
jak sekerou byl ťat.
Na hnědé surce bílý plášť,
skvost na obrubách ster,
a za čapkovou agrafou
dvé trčí orlích per.
Rtem bledým mluví rozechvěn:
„Nuž, králi, znova nič!
mám hlavu zas, mám duši zas:
jsem Štěpán Lackovič.
Ten, jejž jsi na sněm vylákal
a ve Křiževci jal,
bys před svým stolcem rozkacen
mu hlavu srubnout dal.
Ten, jehož trup jsi oknem svrh’;
znáš dobře as ten zjev,
vždyť posud na zdech straší lid
má v kámen vpitá krev.
Jsem ten, jenž vzdor ti vrhl v tvář,
když novou kul jsi lest,
chtě lid náš místo v Turků zem
na bratry Čechy vést.
Mníš, že se zdaří někdy snad,
co ode mne jsi chtěl,
by Slovan z choutek královských
svých bratrů zapomněl?
Ne, s Čechem Chrvát pobratřen
a s Chrvátem zas Čech,
my jeden lid jsme, pamatuj,
a jeden cit v nás všech!
My Slovanstva jsme dvojí stráž –
nechť zlob tvých sebe víc –
čel našich orli jedno jsou
a létají si vstříc.
I přes Dunaje širý proud
a Labe dalný běh
vždy srdce k sobě přivinou
zde Chrvát, onde Čech.
Tak na vždy bude, pamatuj,
stín můj ti věštcem buď,
že jednu duši junáckou
má millionův hruď.
Nás neodloučíš, zhyneš spíš
jak mrzák bez opor,
jak mršná kořist dravých snův,
jak padlý medvěd hor.
Schneš na kostlivce, skonáváš,
máš strach; já radost mám!
Spěš, svobodu dej urvanou
zpět Čechům a zpět nám!
A ne-li... lotře, proč se chvíš?
proč hadí jazyk zmlk’? –
pak také s okna poletíš,
by vlky žrán byl vlk.
Ať duše tvá je krkavcem
a hledá peklu vděk
na Turcích námi pobitých
svůj věčný újedek!
Aj, modlíš se, máš růženec,
leč strachem ztrácíš dech;
když není v krčmě vína již,
nač nad vraty je věch?
Nech rouhání!“ A krále chyť
a sevřel hrdlo v pěst...
„Už věz, co cizí králík nám
a k tomu zlosyn jest!
Já myslil dřív, že z českých niv
brat milý přišel k nám,
a místo něho Němce jen
za hrdlo v pěsti mám!
Já myslil, z vltavských že niv
k nám přišel bratr Čech,
a místo něho v ruce mám
všech neřestí jen měch.
Pryč, stěhuj se!... A rozzuřen
jej k oknu síně nes’
a v hloub jím met’... Král děsně křik –
sáh’ k hrdlu – vstal – a kles’.
„Čím strádáš, pane? Mluv, co jest?“
„Nic, nic, jen zde, hleď sem,
ten čechelový úvazek
mě svírá pod hrdlem!“
Je rozvázán. Král lehl výš –
leč strachu není prost;
spal – srdce kol však svíjel se
had snů a v draka rost.