Až k Praze přileh’ Zikmund král –
ký neslýchaný ruch –
a ze všech úhlů světa s ním
táh’ lačný dobrodruh.
Sběř z různých krajů německých,
lid z Francie i Vlach;
jich vůdcem žlutolící hlad,
jich praporníkem strach.
Jak kobylky a žravý hmyz
vše shluklo se tu v spěch,
od poběhlíků uherských,
až k zpupným pánům Čech.
Jsou křižáci; jich vzdor a hněv
se k českým luhům vlek’,
by národ utkán zaúpěl
jak v hnízdě skřivánek. –
Jde Zikmund ve snu táborem,
by válečnou zřel moc,
a při tokajském s družinou
jak druhdy prožil noc.
Rad k míru nechce slyšet král,
chce válce, vášní hnán;
shléd’ kříže bezpočetný lid
a v královský jde stan.
Však nelze; žebrák kostlivec
před stanu vchod si sed’
a nad ohníkem ruce hřál,
leč oči nepozved’.
Viz, plece houní kryto jest,
hruď režným čechelem,
vous rozcuchán, leb nekryta
a ruka drolí zem.
Čas občas sukovatý kyj
ve svalnou zaťal pěst
a vážně hlavou zakýval
k zdem obklíčených měst.
I stojí Zikmund udiven:
„Ký podivín? Hej, slyš,
kdo jsi, co chceš?...“ Muž hlavu zved’
a děl: „Vše záhy zvíš!“
„Jsi vyzvědač, vstaň!...“ – ,Ne!...‘ – „Že ne?
Nuž pěknou doznáš věc,
dřív, nežli zhyneš oprátkou,
dám si tě na skřipec!“
,Pak budu větším!‘ – „Aj, ký chlap!
Tak králi v tváře díš?...“ –
,Ty králem? Jakým?‘ – „Českým!“ ,Aj,
jsi korunován již?‘
„Dost, smělče, dost! Ten ohník tvůj
nám stačí právě as,
by hranici ti rozdmychal
a sklonil vzdorný vaz.“
,To utuží mě!...‘ – Žasne král
a z oči srší zlost,
i tasí meč, leč kyják svůj
též v smíchu zvedá host.
A zvolna vstává. – „Co zde chceš?“
dí král, „tak bídný tvor,
proč přišel jsi v můj tábor, mluv?...“
,Bych křižácký zřel mor!‘
„Aj, vyzvědačem jsi? Nuž patř,
jak potírá mě strach
před hnízdem lotrů husitských!
Vše smetu v troud a prach!
Mých vojsk je sborů padesát –
sbor do tří tisíc – věz,
sta vozů mám, sta houfnic mám
a kopí hustý les!
Vše hrdinou, kam okem zříš,
toť dálných říší květ,
jímž vínek zpupné Prahy kol
jal jsem se uvíjet!
Tu Bedřich leží, Durinčan,
tam Sasík rozbil stan
a s ním potrojný Bavoran:
rek Vilém, Jindřich, Jan!
Dál z Míšně Vilém s Bedřichem
a slezských knížat pět,
i z Aquileje velekněz –
jen chtít a zbořím svět!
Svět veškeren, ne Čechy jen,
ten černý pekla vřed,
jenž na Evropy sličnou hruď
pln jedu sobě sed’!
Jdi, pospěš, zvěstuj, co jsi zřel!“
a již ho nohou tep’,
leč jako rys, když postřelen,
v ráz žebrák hlavu zved’.
A hromem burácí mu hlas,
a bleskem plane zrak:
,Aj, vetřelče, co mně jsi dal,
to splatím rovněž tak.
A pravím ti: Měj světy kol,
přec povalím tě, věz,
mým dechem bude porážen
tvých kupných sborů les!
Jen poznej činy vůdců svých...
V led vystydne ti krev,
až zahledíš se v ohník můj,
v němž vyjdou tobě v jev!‘
A nad ohníkem po třikrát
svým kyjem zatočil,
a rudě vzňal se plamen, plál
a výš si poskočil.
Zří v oheň král; v něm v modlitbách
dlí spoután mladý kněz,
s ním čtyři dítky jsou a kmet,
an od ran k zemi skles’.
Hle, kalich zlatý nad hlavou
se leskne zbožných těch,
jím všechen tábor osvětlen,
jak stál by v plamenech.
I strne král a žasne král:
„Kdo kališník je ten?“ –
,Kněz Václav z Arnoštovic, kdys
tvou luzou upálen!‘
„Již vím! Ty spálil u Votic
pan Albrecht, zeť můj, rek!
On ví, že horší otců jest
vždy český parobek!
Mým tužbám pouze vyšel vstříc,
já stejně konal bych!...“
V tom hněviv žebrák nad ohněm
zas třikrát kyjem mih’.
Znik’ první přízrak, druhý vstal,
král zírá v ohně střed,
kouř rozdělil se; jisker tlum
zas u přízrak se zved’.
,Nuž, viz!‘ dí muž... Žár vyskočil
a zlatem v mraky šleh’:
kmet chlapy vláčen, bičován,
se zjevil v plamenech.
Skrz dlaně řetěz protažen,
na šíji provaz dán –
tak za úšklebků divokých
je katy spalován.
„Toť Nákvasa, jejž Racek chyt’,
až kat mu proklál hruď!...“
„Ej, Bavorák je statný chlap,
tož vždy mi vítán buď!“
A na to muž: „Ó, skvrno Čech,
ty králem chceš se zvát?
Měj loupežníků plný svět,
sám proti nim chci stát!
Sám, bez druhův a jistě přec
v zdar rozřeším náš spor:
k svým nohám tebe povalím
jak vichor smeť!... Jsem vzdor!
Ten vzdor, jenž zbraně odporem
a tlakem vzrůstá výš,
hněv vojsk tvých dechem zaplaším,
to záhy uvidíš!
V těch polích tebe roztepou:
strach, pomsta, třas a běs,
že bude tábor neschůden,
jak po bouři je les.
Tvou slávu odvanu i čest,
a pověst dnů tvých všech
jen kalem bude páchnoucím
na ďáblů kopytech!
A rvát tě budu napořád,
já Čechů věrný brat,
a kyjem hrůzy zpět tě hnát
od míru zlatých vrat!...“
I roste zjev a roste zas,
nad Krkonošů svah:
hruď z žuly, brvy z mraků jsou,
kam pohlédne, tam strach!
A zase hlasem jako hrom
dí králi: „Nuže, viz,
jak rozpráší se vůlí mou
tvůj v chomáč shluklý hmyz!“
A třikrát kyjem zatočil,
kde v chmurách Sever stál, –
a hněvný Buřan rozkacen
vojsk dálný tábor svál.
Vše: vozy, praky, hrubá zbraň,
jak smeť jsou jen a prach:
zde hnědý kus, tam bílý kůň
a černý z říše vrah.
A znova vzduchem sviští kyj,
a jako těžký mrak,
v němž místo sutek skryta sběř,
v dál pádí Bavorák.
A prchá všecko v ráz, i král,
leč za ním obrův hled
blesk v hruď mu vrhá za bleskem,
král křik’ a v loži sed’.
„Co žádá si tvůj Majestát?“
„Dej tokajské, bych pil;
šel k číši jsem, leč bránil sen,
bdě, rád bych okusil!“
I nalil číšník v zlatou číš,
král horkým vypil rtem –
a nový sen mu v lebku zas
hrůz bušil palcátem. –