Sen vedl krále večerem;
sklon nebe zkrvavěl,
skvost slunce v zlaté moře pad’,
kraj v truchlých dumách tkvěl.
Vše vůkol ztichlo, časem jen
pták mihnul se jak stín
a s polohlasným pípnutím
pad’ zvolna do křovin.
Tmy přibývalo stále víc,
a po nebi plul mrak,
jak příšerná loď pirátův,
jak báje lačný, drak.
Noc přišla; měsíc matnou zář
lil na úbočí skal
a jak by náhle polekán
tvář sinou ukrýval.
Vždyť nad tím srázem skalistým –
zle, komu tady mřít –
o sloupech dvou výš spojených
jest „trpné právo“ zřít.
A mimo práva jede král
a na sirou zří zem;
hle, všechen důl i svah i kraj
se hemží kovkopem.
Sta drobných světel tu i tam
se kmitá v nitru hor,
král diví se a táže se:
„Nač přišel sem váš sbor?
Zda zlata chcete dobývat
či mandragoru snad?
Zkad shlukli jste se pojednou
v ta místa odevšad?“
„Jsme z krajů všech a kopem hrob!...“
„Hrob? má snad dnešní den –
což přál bych – všechen český lid
zde býti popraven?
No, hrob již máte, dobře tak,
jen každý dobře rob;
rád kacíře vám rubat dám,
by pln byl ten váš hrob!“
A směje se... Však z kovkopů
v ráz vystupuje kmet,
zrak ohněm srší divokým
a hněvem kypí ret:
„Tys uhod’, králi, vtipný tys,
jeť pravdou žert tvých slov,
co na rychlo zde kopat mám,
je velikánský rov.
Zda také množství hrobařův
kdy najednou jsi zřel?
Věz, přehluboký ten náš důl
jde přímo do pekel!
V něm nebude však národ spát,
by nevstal již a tlel,
leč bude krutý ležet vrah
a lidu hubitel.
V tom srdci jeho zběsilém
se dračí netvor zlíh’;
zlý přírody to výstřelek
sta vášní divokých.
Hleď, valný dělníků mých dav,
dnes přišel z končin všech,
je čas, by onen zlotřilec
pod naším právem zdech’!
Všem, již zde kopou, medvěd ten
zlob vztekem rozryl hruď,
on sám si přišel pro svůj trest –
ty’s sám to; vítán buď!
Nuž, statná chaso, chutě sem!...“
Hle, divoký jich roj:
„Jsme Husité; chceš Husitům
se stavět na odboj?“
„Ven, uhnětení, z temných kob,
ven k pomstě boží, ven!...“
A nekonečným zástupem
je Zikmund obklopen.
Meč, burdýř, oštěp, palcát, cep,
vše králi na výděs,
on zmrskán chví se jako pes
jsa vázán na řetěz.
A ze všech slují, ze všech spár
lid horní spěchá sem,
kdo s králem, rychle život svůj
si chrání útěkem.
V před královna, s ní družek dav,
a za ní všecko v cval...
tu kmetem stržen s nosítek
král křik’ a vrávoral:
„Ó nech mě, vlastní mám již hrob,
ten kacířům zde sprav,
mně u svých nohou místa přál
sám svatý Ladislav.“
„Aj, přál, či nepřál; lepší přec
je hrob, jejž tady máš;
aj, bude jásot, bude křik,
až dole zavítáš!
Hleď v hloubku jeho závratnou
a v jas ten; těš se, těš!
Toť peklo; Satan chví se sám,
že říš mu ovládneš.
Rád před tebou by z pekla prch’
a teskliv kloní vaz;
tam vládni dál, leč na svět náš
se, hade, nevyplaz!
Důl skalinami zasypem’,
kde do pekla jsi stoup’,
a věčným pomníkem ti buď
ten šibeniční sloup!“
A mocným ruky rozmachem
chyt’ Zikmunda a zdvih’
a v propast důlu bezednou
jim mrštil v okamih.
I padá, padá v temno král,
a nelze dopadnout,
jen balvan slyší s balvanem
se do propasti sout.
A slyší z hrdel na tisíc
jen kletby děsný vzruch; –
a zrak-li v hloubku obrátil,
žas’, strnul, mřel a tuh’.
Hle, dole víří v plamenech,
msty moře, běd a muk,
v něm prostřed, hrozno! Causis jest,
syn hanby, Kainův vnuk.
Viz, žhavé ruce rozstírá
a volá: „Náš jsi, náš,
zde opět kostnický svůj sbor
jak někdy uhlídáš!
Jak on maloval peklo kdys,
tak upravil je ďas;
pojď, stolec tvůj již rozžhaven,
pojď, pospěš, doplň nás!“
Rost’, do náručí krále chyt’
a sevřel... Řev a sten
se z lektik ozval královských,
a průvod zastaven.
Král do polou se zved’ a děl:
„Zle, zle, mi hoří hruď,
sem lékaři, sem, knězi můj,
a po boku mi buď!“
„Jen klid, vznešený pane, klid,
vždyť pokorně ti vstříc
jde zarytý dřív nepřítel;
tvůj Tomáš z Chotěmic!
Zkrot’; z táborského hejtmana
stal oulisný se pes!...“
„Aj, zdráv buď, pane Tomši, zdráv,
tvým hostem být chci dnes!“
A byl a pil a zapomněl,
bylť štědře hoštěn sbor,
až vínem rozkvašený chtíč
děl králi: „Ty že’s chor?
Toť dvorská lest! Jsi čil a zdráv
a milým bůžkem žen;
ta bílá tam, což nevidíš?
Ta bílá, pohleď jen!“
A k hostiteli král dí spit:
„Hleď, milý Tomši můj,
tu paní s bílým závojem
mi nad vše opatruj.
Tu objít toužím; zříš ji, zříš?
jí plnou duši mám.
Ach, v Znojmě... v Znojmě!... V lože dnes
jít musím ještě sám.“
A zívá... V lože veden jest,
leč sotva v spánek kles’,
zpět v žluté bahno žití zas
jej kaiman snění nes’.