Za Rožnovem skála,
u ní chata malá,
slunce do obločku
jako oheň pálá,
po křovinách skáče
na skalnaté hati,
a co na té hati,
celuje a zlatí.
Smutná je to chata,
od podstěnky v střechu:
z sašiny má širák,
oplecko má z mechu;
prostičká to skrýše
z rákosí a chvoje;
povalovou skulou
větrů dují roje.
Jak vlaštovčí hnízdo,
rozdrobeno z půli,
k boku šedé skály
bojácně se tulí;
však když z ňader luhů
mladé květy pučí,
rázem ptačím zpěvem
všecko všudy zvučí.
Jíva hlavou kývá,
bystřina se tříbí,
do nebe chce skočit
lesklá chasa rybí,
a stařičký javor
hlavu k chatě kloní;
poslechněte, věru
povím něco o ní!
Smutně v staré chatě
lidé žijí chudí,
bída uspává je,
hlad a nouze budí;
otec je tu s matkou –
ne, s macechou prostou –
a děvuška s hoškem
v zlý tu život rostou.
Rostou v tuhé práci,
rostou bez potěchy,
místo drobných písní
kvílí z ňader vzdechy;
holubí je otec,
ale matka dračí,
kdo potěší děti
v usedavém pláči?
Dvě děti siroty
a krkavčí matka –
ptáčky dva a kočku
skrývá chudá chatka –
ej, jaká tu láska,
když tatíček v hoře?
Pocelů je málo
a políčků spoře.
Komu žalovati,
když je mrtva máti
a macecha nechce
k sirotkům se znáti?
Katí se a jedí,
hlavy rukou drví;
dcerka v slzách tone
a synáček v krvi.
Baltou junošíka
do hlavěnky ťala;
dvěma proudy krve
hlava zapadala;
urubala nožky,
usekala ručky...
„Máti, hrozná máti,
zlé jsou vaše tučky!“
Tone dcerka v slzách,
chlapčík v krvi rudé:
„Máti, hrozná máti,
co pak ze mne bude?“
„Ať bude, co bude,
povíš-li však komu,
vyříznu ti jazyk,
vyženu tě z domu.
Ukážeš-li lidem
krve rudé znaky,
jako Janíkovi
urobím ti taky:
useknu ti hlavu,
neuvidíš táty...
jdi a zahrab v háji
zkrvácené hnáty!“
Bědovala dcerka
bolestnými slovy,
skryla krev bratrovu
v pohárek tisový;
krev v tisový pohár,
tělo v režné pleny,
nesla do háječka
v růvek nekropený.
Na pěšince křížné
zahrabala v šeře
u kořenů drobných
šípkového keře;
zalila slzami
a bratrovou krví:
„Spi mi tady sladce,
Janko zlatobrvý!
Spi mi tady sladce,
spi mi tady milo,
vzpomínej, co bude,
zapomeň, co bylo;
jenom někdy na mne
v planých růží stánku
rozpomeň se s jara,
Janíčku, můj Janku!
Spi mi tady drahý,
milý sen a blahý,
dám já tvému keři
věru dosti vláhy;
dosti vláhy z očí,
dosti tepla z hrudi,
počkej jen, až vánek
v růžích vůni vzbudí!
Až obláček bílý
vzejde za podletí,
bude tebe niva
z květu připájeti,
míle připájeti
z nebeského vínka,
až vypučí z růvku
vonná rútovinka.
Bílý květ až spustí
střemcha v slunka sledu,
za pokrm ti z něho
pirošky dá z medu;
pod peřinkou sněžnou
v zimě budeš spáti,
a s jara ti budou
ptáci do snů hráti.
Až opadá lipka,
uvidíš, můj Jenku,
ustřádá ti jeseň
šumnou na halenku;
a slunéčko letní
až se nad šíp vznese,
vele červenáčků
do klínu ti střese.
Spi mi tady sladce,
vždyť jsem v růvek sela
ze srdénka lásku
a pohádky s čela;
jimi proměníš se,
máj až k háji sletí;
z ruček tvých i prstů
zbují drobné snětí.
Kučery tvých vlásků
vzejdou na povázku,
a z modrého očka
vzroste fialočka;
z očí fialočka,
jahody z tvých rtíků,
budeš jako kytka,
Jano, Janošíku.
Za jara i léta,
v úsvitu i v šeři
na cymbál ti cvrček
pěkně zatepeří;
cvrček zatepeří,
pěnka zaštěboce,
rozkveteš se, Janku,
znova v každém roce.
Všecko bude krásno,
ano, ano, ano,
kytičko mé duše,
Janíku můj, Jano,
snad i tvoje duška
ve ptáčka se změní,
a v zpěvánku zvučnou
tvoje žalostnění.
A já přijdu k tobě
u večer i v zoře,
bych ti žalovala
všecko svoje hoře;
přiběhnu se tázat
u večer i ráno,
kdy mě k sobě vezmeš,
Janošku můj, Jano!“ –
Bylo, nebývalo,
nebývalo, bylo,
vše se zaměnilo,
vše se proměnilo;
léto dojásalo,
jeseň dotesknila,
kmentovou si plenou
niva hruď povila.
Vánci v zápolení
v ručí let se dali,
lesy zazpívaly,
sněhy zaplakaly;
ledy tavily se,
slunce vodu pilo,
pokraj řek se na sta
perel nakupilo.
Stínům na zápači
splihla černá křídla,
v oživené kukle
babočka se líhla;
v srdci země něco
tajného se dalo,
nebe jasnilo se,
slunéčko se smálo.
Radostně se smálo
široširým světem,
Jankův hrobný šípek
obalil se květem;
u výši hnal v růže,
v důli do lístečků,
jako by měl šohaj
kytku na srdečku.
V té živoucí kytce
štěboce si ptáče,
ale kdo je slyší,
neví proč, a pláče;
náhlá v srdci lítost
naříká a kvílí...
„Aj, co že to zpíváš,
ptáčku roztomilý?
Co že prozpěvuješ
na pustině této,
jaká je to píseň,
jaký nářek je to?
jaké smutné zvuky,
jaká slova nyvá?
Zpívej, ptáčku, zpívej!“
A ten ptáček zpívá:
„Já jsem Janko porubaný,
bez čechele v růvek daný;
matička mě utratila,
sestřička mne uželila
a pod šípkem v háji skryla.
Rosička mě napojila,
střemcha medem ukrmila,
a halenku lipka dala
a ptač zpěvem odchovala.
U horského zřídla
vyrostla mi křídla,
stal se ze mne ptáček,
malý neboráček,
peřím popelatý,
zpěvánkami zlatý,
jenom na hlavěnce
krvavé mám laty!“
A zas dál si notí
jen tak pro potěchu,
leč kdo mimo kráčí,
utajuje dechu;
utajuje dechu,
drahnou stojí chvíli,
až vyslechne s pílí,
z popěvku co kvílí.
Šli cestičkou lesní
švarní šefraníci,
utajili dechu,
pohledali v líci;
poslouchali ptáče
na šípkovém trsu,
ozvala se náhle
bolest v jejich prsu:
„Jaj, siroto ptačí!
co že spěv tvůj značí?
F v srdce bodá,
a přec se nám páčí,
lichotí se, tulí,
nech že k pláči budí,
čím tě obdaříme
šafraníci chudí?
Chudí šefraníci
což ti darem dáme,
než ti žalost srdce
na dvě poly zláme?
Ej, dáme, co máme!“
A při ranní chvíli
hedvábný ručníček
na keř zavěsili.
Poskakuje ptáčík,
veselo si zpívá;
hedvábným šátečkem
větérec povívá,
ale šíp zelený,
lstivou choutku krotí,
a zas ptáčík malý
svoji zkazku notí.
Přivedla cestička
za polední záře
k rozvitému šípku
švarné kalúpkáře;
poslouchali ptáče
na šípkovém trsu,
ozvala se bolest
také v jejich prsu.
Stáli, poslouchali,
divně se jim dělo,
srdce zabušilo,
chvělo se a chvělo;
nebylo jim hnutí
při té ptačí smuti,
stáli, jak by rázem
v pouta byli skuti.
„Chudých kalúpkářů
co že podá ruka?
Vyslechli jsme, ptáče,
tvoje zpěvná muka;
nuž, dáme, co máme!“
A v polednou chvíli
kalúpek pod pérkem
na keř zavěsili.
Popěvá si ptáčík,
poskakuje výše,
s kalúpkem i pérkem
větérec si kníše,
ale šíp ho věru
snítkou drží zdobnou,
a zas ptáčík zpívá
zkazku žití drobnou.
V soumrak kamenáři
mimo pospíchali;
stanuli a žasli,
kdo zpívá, se ptali.
Nikoho na poli,
ani v lesa chvojí –
malý ptáčík zpívá,
na šípku co stojí!
„Ej, siroto malá,
ptáčíku ty sivý,
jako nůž nás bodá
zpěv tvůj žalostivý;
jako nůž to bodá,
jako klinček voní;
jaký že to zvonek
z hrdélce ti zvoní?
Chudí kamenáři
co můžeme dáti,
než ti divá bolest
malé srdce schvátí?
Nemáme kalúpků,
šatek neděláme,
kamení jen holé
v horách ruka láme.
Ale keď si zpíval
nám tak roztomile,
na hrob kámen dáme,
sirotěnko milé!
Na hrob kámen hodný,
dobře přitesaný
ze předu i strany,
do rovně i hrany.“
Zaštěboce ptáčík,
třepe se a sedá,
rudou hlavou vrtí,
ze všad kámen zhlédá,
veselo hopkuje,
šípek obletuje,
pestré jeho peří
hravý vánek čeří...
Dlouho sobě notí,
pěkně, převesele,
jak by nebyl zažil
trápení a žele;
letí zvučná píseň
podvečerem k hati,
až se drobný ptáčík
v srdci šípku tratí. –
Uprostřed hvězdiček
zaskvěl se měsíček,
jako v stádci bírek
bojtár pacholíček;
jak bojtárek mladý,
usměvavý, rusý,
když berušky bílé
z košiáru hnát musí.
Pod šípkem vše ticho
větřík umdlen čuší,
jen šedavý ptačík
květy ze sna ruší;
do vůně je budí,
hebkou šatku béře,
k rodné chýži letí
z šípkového keře.
Kosinečkou ručí
obletuje horu,
za chatu si nese
šatku do javoru,
z chaty v šíp se vrací,
zpět s kalúpkem letí,
a zas ukrývá ho
v javorovém snětí.
Už s posledním darem
z šípku k chatě míří,
ne jak by byl kámen,
ale květné chmýří;
lehce křídly věje
a po třetí v skoru
za tou chatou skrývá
v snětích na javoru.
Přes noc – jak? – sám Bůh ví,
ale věru bylo,
všecky dárky ptáče
na strom vynosilo.
Na ráno pak záhy
s javoru vršíka
přepodivno sladko
zpěvnou zkazku vzlyká.
„Já jsem Janko porubaný,
bez čechele v růvek daný,
matička mě utratila,
sestřička mne uželila
a pod šípkem v háji skryla.
Rosička mě napojila,
střemcha medem ukrmila,
na halenku lipka dala
a ptač zpěvem odchovala.
U horského zřídla
vyrostla mně křídla,
stal se ze mne ptáček,
malý neboráček,
peřím popelatý,
zpěvánkami zlatý,
jenom na hlavěnce
krvavé mám laty.“
A zas dál si notí
jen tak pro potěchu,
leč kdo ptáčka slyší,
utajuje dechu;
utajuje dechu,
drahnou stojí chvíli,
až vyslechne s pílí,
z popěvku co kvílí.
Zahnal jasný bojtár
bírky z nebes pláně,
zora ovila si
růže kolem skráně;
a jak ptáčík zpívá,
v ranním hodokvasu
poznává ho sestra
po miloučkém hlasu.
Z okénce mu volá:
„Jaj, ty ptáčku hodný,
živ tě Pánbůh, živ tě,
bratříčku můj rodný;
bratříčku můj družný,
mámou na smrt zbytý,
pod šípkovým keřem
tajně v háji skrytý!
Poznávám tě z blízka:
peří tvé se blýská,
zůstaň u mne, Janku,
zle se mi tu stýská;
tvé srdéčko zpívá,
ale moje kvílí,
viď, že jsi ty Janík,
ptáčku roztomilý!“
Jsem, Katuško zlatá,
jsem, mé líčko bledé;
toužím uviděti,
jak se vám tu vede;
jak se vede tobě,
taťkovi jak asi;
už zůstanu s vámi
na budoucí časy.
Pospěš, dar ti nesu:
hladký v rub i v líci,
ručníček, co dali
hodní šefraníci;
chytej, zlatulenká!
A z javora houšti
pěkně cifrovaný
šáteček jí spouští. – –
Za dceruškou oknem
hledí otec sivý:
„Ej, Janečku, Janku,
posud-li jsi živý?
Kde že’s mi se toulal,
kde že jsi co kutil?
Dlouho pro tě, kruto
starý otčík smutil!“
Můj drahý tátuško,
holubičí duško,
ubohý váš Janík
na křižné mám lůžko;
na té křižné v háji,
v tom zeleném šípu;
ptáčík jsem a slunci
z ňader písně sypu.
Přiletěl jsem v chvatě
v šedoperém šatě,
abych vás, tátuško,
v rodné viděl chatě;
abych se potěšil
z těch upřímných očí,
nežli mi zapadnou,
do hrobu než vnočí.
Jsem v javoří sněti
u vás samotřetí,
srdce mé i duše
velký svátek světí;
snesl jsem vám dárek
v úkryt javorový...
ať se páčí, taťko,
kalupec můj nový.
Kalúpek můj nový,
pěkný kastorový;
kalúpkáři dbalí
za zpěv mi jej dali;
pojďte pro dáreček!“
A z haluzné houšti
na klín tatíčkovi
švarný kalúp spouští.
Za otcem macecha
z okna ven se kloní:
„A což pro mne, ptáče,
nic se neuroní?“
„Uroní, jen chytej,
do vražedných paží!“
A maceše rázem
kámen hlavu sráží. –
„Pomsta v mojí ráně
rozdrť tvoje skráně,
však jsi dávno měla
viset na čakaně;
viset na čakaně,
lámána být kolem,
a já zpívat budu
lesinou i polem:
„Já jsem Janko porubaný,
bez čechele v růvek daný,
matička mě utratila,
sestřička mne uželila
a pod šípkem v háji skryla.
Rosička mě napojila
střemcha medem ukrmila,
na halenku lipka dala,
a ptač zpěvem odchovala.
U horského zřídla
vyrostla mi křídla,
stal se ze mne ptáček,
malý neboráček,
peřím popelatý,
zpěvankami zlatý,
jenom na hlavěnce
krvavé mám laty!“ –
A zas dál si notí
jen tak pro potěchu,
leč kdo ptáčka slyší,
utajuje dechu;
utajuje dechu,
drahnou stojí chvíli...
Ach, kdož ví, co všecko
z drobných zpěvů kvílí!