V zemi to duní.

Adolf Heyduk

U Lipan dobojován boj, tvář slunnou v krvi zhlíží den, jeť Táboritů zbitý voj po dálném poli rozplašen a tísněn, tepán odevšad; prchČapek s jízdou, Prokop pad’... V zemi to duní! Noc křídlem černým kryla zem, bouř přidusila zbitých vzdech, chlad rosy v pádu léčivém žár siných mírní na ústech, a šepot vroucích modliteb se mísí v koňských kopyt tep. V zemi to duní. Za noci, kady průhon ved’, houf jezdců nese ručí cval, jim na běloni uprostřed muž jako by jej ukoval; kůň bujný tepe podkovou, a jezdec hlavou kývá svou. V zemi to duní! Kdo jest? Aj, velký bitev pán, kněz Prokop, kruté smrti plen; on mrtev na kůň přivázán jest druhy s pole odvážen; jej nesmí lstivý Bořek mít jdou potají ho pohrobit. V zemi to duní. A jezdci jedou z pole ven a skáčí s ořů Brodu blíž, a kopou hrobči je to sen? – a v hrobu Prokop s ořem již, jak v boji by’, vojsk českých pán, a šišák na hlavu mu dán. V zemi to duní. Hle, v ruce nahý stkví se meč, hruď kryje krunýř s kalichem, jak zvykl ondy řídit seč, od nepřátel svou čistě zem; a měsíc mdlou mu vrhá zář na černý vous a bledou tvář... V zemi to duní. Kůň smutí, nehýbe se kůň, a četa jezdců opodál kol obstupuje drahou tůň; hruď stesk jim svírá, vzdor a žal a pějí: „Boží bojovník všech žalů smrtí reků znik’!“ V zemi to duní. A šišákem, hle, každý muž v hrob vůdcův sype černou prsť, a zas! Koňových plecí juž ta hlína kryje lesklou srsť; leč neřehtal, jen hlavu vznes’, jak spěl by s jezdcem do nebes... V zemi to duní. Vždy nová píle, šišák pln, zas vysypán a pln je zas, prsť množí se jak příval vln, a jáma ztrácí se jak čas, již sáhá hlína jezdci v týl teď svit jej v posled pokropil... V zemi to duní. Rov srovnán; půda jako stůl, leč nestal v práci s rekem rek, vždyť jejich díla teprv půl; hrob valem roste v pahrbek a vypíná se výš a výš; jest mohylou... Půl noci již. – V zemi to duní. A na mohylu zasazen všem v pamět: vůdci, Sirotkům je mladé lípy útlý kmen, by zdobil předrahý ten chlum. – V šíř lípa teď se rozkládá a rov svým snětím ovládá V zemi to duní. o mohyle praví lid: Když kvete bujná lípy snět a měsíc kraji světlo skyt’, lze na těch místech uvidět, jak jezdec s lesklým šišákem zří k české země úhlům všem... V zemi to duní. Pak objíždí svou mohylu vždy úžej’, se ztrácí v kmen. Ztad přijde Čechům v posilu, svitne pravý čas a den, na ukončení těžkých chvil, a dobře bude! Čas by byl! V zemi to duní.

Patří do shluku

zikmund, zúpět, zikmundův, králův, zlítit, pluviál, legát, viz, kostnický, král

139. báseň z celkových 194

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. XVIII. NA VÝŠINÁCH VALHAUSENSKÝCH. (Adolf Heyduk)
  2. None (Adolf Heyduk)
  3. XIV. V ŠACHTÁCH KUTNOHORSKÝCH. (Adolf Heyduk)
  4. VIII. V NOVÉ CELE. (Adolf Heyduk)
  5. X. NA BESARABSKÝCH PUSTINÁCH. (Adolf Heyduk)
  6. Spálivec. (Adolf Heyduk)
  7. Teplá hlína. (Adolf Heyduk)
  8. XXXVIII. U KOMNAT KRÁLOVÉ. (Adolf Heyduk)
  9. MIKULÁŠ Z HUSI. (Adolf Heyduk)
  10. APOSTROFA (Jan Opolský)