U Lipan dobojován boj,
tvář slunnou v krvi zhlíží den,
jeť Táboritů zbitý voj
po dálném poli rozplašen
a tísněn, tepán odevšad;
prch’ Čapek s jízdou, Prokop pad’...
V zemi to duní!
Noc křídlem černým kryla zem,
bouř přidusila zbitých vzdech,
chlad rosy v pádu léčivém
žár siných mírní na ústech,
a šepot vroucích modliteb
se mísí v koňských kopyt tep.
V zemi to duní.
Za noci, kady průhon ved’,
houf jezdců nese ručí cval,
jim na běloni uprostřed
muž jako by jej ukoval;
kůň bujný tepe podkovou,
a jezdec hlavou kývá svou.
V zemi to duní!
Kdo jest? Aj, velký bitev pán,
kněz Prokop, kruté smrti plen;
on mrtev na kůň přivázán
jest druhy s pole odvážen;
jej nesmí lstivý Bořek mít –
jdou potají ho pohrobit.
V zemi to duní.
A jezdci jedou z pole ven
a skáčí s ořů Brodu blíž,
a kopou hrob – či je to sen? –
a v hrobu Prokop s ořem již,
jak v boji by’, vojsk českých pán,
a šišák na hlavu mu dán.
V zemi to duní.
Hle, v ruce nahý stkví se meč,
hruď kryje krunýř s kalichem,
jak zvykl ondy řídit seč,
od nepřátel svou čistě zem;
a měsíc mdlou mu vrhá zář
na černý vous a bledou tvář...
V zemi to duní.
Kůň smutí, nehýbe se kůň,
a četa jezdců opodál
kol obstupuje drahou tůň;
hruď stesk jim svírá, vzdor a žal
a pějí: „Boží bojovník
všech žalů smrtí reků znik’!“
V zemi to duní.
A šišákem, hle, každý muž
v hrob vůdcův sype černou prsť,
a zas! Koňových plecí juž
ta hlína kryje lesklou srsť;
leč neřehtal, jen hlavu vznes’,
jak spěl by s jezdcem do nebes...
V zemi to duní.
Vždy nová píle, šišák pln,
zas vysypán a pln je zas,
prsť množí se jak příval vln,
a jáma ztrácí se jak čas,
již sáhá hlína jezdci v týl –
teď svit jej v posled pokropil...
V zemi to duní.
Rov srovnán; půda jako stůl,
leč nestal v práci s rekem rek,
vždyť jejich díla teprv půl;
hrob valem roste v pahrbek
a vypíná se výš a výš;
jest mohylou... Půl noci již. –
V zemi to duní.
A na mohylu zasazen
všem v pamět: vůdci, Sirotkům
je mladé lípy útlý kmen,
by zdobil předrahý ten chlum. –
V šíř lípa teď se rozkládá
a rov svým snětím ovládá –
V zemi to duní.
Té o mohyle praví lid:
„Když kvete bujná lípy snět
a měsíc kraji světlo skyt’,
lze na těch místech uvidět,
jak jezdec s lesklým šišákem
zří k české země úhlům všem...
V zemi to duní.
Pak objíždí svou mohylu
vždy úžej’, až se ztrácí v kmen.
Ztad přijde Čechům v posilu,
až svitne pravý čas a den,
na ukončení těžkých chvil,
a dobře bude! Čas by byl!
V zemi to duní.