Král Matěj nechce v Cařihrad
na odbojníky víry,
král Matěj dřív by zhubil rád
Čech bludné bohatýry.
Jeť příliš silen Soliman,
má třikráte sto hrotů;
král Matěj dřív by z Kostolan
rád vyhnal „Černou rotu“.
Měl kupných lidí jako much,
a hejtmanem té láje
jmín Němcem odchovaný druh,
Čech nevěrný: „Franc“ z Háje.
A tomu „Franci“ podružen
„Hync“ z moravského Žďáru,
víť Matěj, že můž’ Čechem jen.
Čech zhynout v boje sváru.
Tak přišel zbojník z končin všech,
a Matěj Korvín brzy
stál se svým sborem – měltě spěch –
před kostolanskou tvrzí.
I počal boj a počal rej,
až k hradbám vojsko lehlo...
„Hej, vydati mi neváhej,
své Kostolany, Švehlo!“
Smál Švehla se a lítil král:
„Nuž zůstaneme tady,
a nepůjde-li rota dál,
pak umořím ji hlady!“
I pozřel střílnou Švehla Jan
a druhům děl: „Den zlý je,
král Matěj kolem Kostolan
jak krt se v půdu ryje.
A řadí vozy kolem kol –
to z Hájovy má hlavy –
jen hleďte Plavců na chomol
a na Kumanské davy!“
Hned uradil se bratrů sbor:
„Slyš, Oldro z Grafenecku,
spěš k Matějovi na tábor
a vzkaz mu dones k děku!“
A Grafeneck šel z Rozgoněm...
Už v královském jsou stanu:
„List Švehlův, králi, viz!...“ „Co v něm?
„Jen čti!...“ „Aj, touhou planu!“
I láme pečeť Uhrů král
a v blánu pohled hrouží:
„Ej, pěknou smlouvu Švehla psal!
Bych propustil ho, touží.
Hle, píše: Odevzdám ti hrad,
leč netkneš se mých sborů;
vy žízeň máte a my hlad,
tož zanecháme sporů.
My odejdeme z Kostolan
níž k řece pod Karpaty,
ty každému dáš země lán
a vystavíš nám chaty.
Tam nechať bystrým sokolem
si každý volně krouží;
i kalich budiž nechán všem,
kdo boží pravdě slouží!“ –
Pan legát, jenž byl přítomen,
děl králi: „Hleď, už měknou;
by směli vzdát se, povol jen,
když kalicha se zřeknou!“
Tu Rozgoň hlavou zavrtěl,
a hněvem zrak mu plane:
„Co římský legát právě děl,
to nestane se, pane.
To neučiní žádný z nás,
znám ducha našich davů,
spíš na špalek dá každý v ráz –
i dítě – svoji hlavu!“
„Tož,“ vece Matěj, „budiž boj,
nač domluvy a těchy?
vždyť na husitských Čechů roj
mám katolické Čechy!
Ať vzdá se kalicha, ta směs,
sic do hrobu ji vženu;
a za rukojmě ještě dnes
chci Švehlovu mít ženu.
Ať sám mně přivede ji sem,
než zví, co hlad a hoře;
bylť beztoho mým dvořanem
na budapešťském dvoře.
A nedá-li ji hned a v ráz,
pak, nežli den se skloní,
na lásky ždaný hodokvas
sám přijedu si pro ni.
V tvrz utěsnám vás: v trojí kruh
svých mečů a svých hrotů;
už nedbá Husův starý Bůh
na hloupou vaši rotu.
A že byl Švehla sluhou mým,
než přidržel se Jíry,
tož pevnůstku mu vystavím,
ač trochu menší míry.
Tvrz třípatrovou – pěkný dům –
a za stráž dám mu Plavce,
to žertem bude Maďarům
a hodem pro krkavce!“ –
Když uslyšel to Švehla Jan,
v ráz stáh’ a zvraštil čelo:
„Ej, proto hejno černých vran
k nám tedy zaletělo?
Což zdřevěněla naše paž
a znikly střely zraku?
Ať řádí bleskem tesák náš
v tom Uhrů černém mraku!
Vždyť máme ještě v žilách krev
a v rukou cepy máme;
nuž zazvuč žen a dětí zpěv,
ven, ven se vysekáme! –
Chraň, Matyáši, živůtek,
bouř z Kostolan se zvedá;
kdo pravý Čech a pravý rek,
ten ,vyležet‘ se nedá!“
A v hluku zbraní z tvrze ven
proud ,Bratříků‘ už teče:
proud tři sta mužů, tři sta žen,
a všecko v Uhry seče.
Na vraném oři Švehla v před;
jak v drva v šiky tesá,
a každou ranou mrtev hned,
kdo stihnut, k zemi klesá.
I klesá jízdný, klesá dráb,
a Sikul Plavce kotí,
jeť Matěj jako dítě sláb,
kde Švehla Čechy rotí.
Hle, jemu v pravo starý kněz
a v levo zbrojnoš mladý;
už honí Uhry děs a běs
a trhá jízdné řady.
I prchá Maďar odevšad;
v tom – Švehla čelo mračí –
voj Hájův lestně jako had
v zad v jeho lid se tlačí.
Voj Švehlův skryl se po lesích,
leč část ho na hrad vběhla;
král smál se, v hněv však přešel smích,
že lapen nebyl Švehla.
Děl zhurta Plavcům: „Ať vás kat!
Ty vaše hlavy kleté
všem napořád dám urubat,
kdy Švehly nestihnete!
I zbrojnoše, jenž s Švehlou byl
chci mít, i popa ,Bratří’,
bych pro žert vám je pověsil,
kam před jinými patří!“
I zavyl Maďar na poplach,
jak šelma vyje divá...
A v kostolanských doubravách
skryt Švehla odpočívá.
Po pravém boku šedý kněz,
po levém zbrojnoš rusý;
Jan těžce raněn s koně slez’
a ví, že umřít musí.
Hruď krvácí mu ze tří ran:
„Nuž dej mi těchu, kněže,
vždyť už mi smutné zvuky hran
zní s kostolanské věže!
Slyš temný dusot od kopyt
a frkot ručích koní!
Rád Matyáš by Švehlu chyt’;
to husaři nás honí!
Jak bránit se? Mně hoří hruď,
už vše je utraceno:
jdu! Ženo, družko, s bohem buď,
buď s bohem, milá ženo!
Strach o Tebe mám; žel, ó žel,
toť nad mé rány rudé;
mně míru čas už nadešel,
leč s tebou hůře bude!
Ó jak mi Tebe žel; mám strach,
smrt blíž a blíže kvapí,
já umírám, leč tebe vrah
v plen dravčím spárem lapí.“
A zbrojnoš kloní šíji svou:
„Chci s tebou z vůle boží,
líp na čakaně se Švehlou
než s Matyášem v loži!“
A chytli je, a na provaz
už biřic Švehlu váže,
s ním králi v hod – ó hrozný kvas –
i kněz i rusé páže!
Král zavýskal, až chvěl se stan:
„Jaj, statní jste mi hoši,
ty budeš pánem Kostolan,
ty vůdcem na Sároši.
Hej, kate, Švehlu s knězem zhub!
Nuž, šibenice stavte,
ať klátí se ten vzdorný dub;
už lid můj trochu bavte!
Ty, panošku, však milost měj!
Pryč kapalín z těch skrání,
spěš se mnou! Ruče, neváhej,
má kostolanská paní!
Spěš, „sestřičko“ – král v smích se dal
a vášně žeh plál v líci –
dřív Švehla ženou tebe zval,
teď mou jsi milostnicí.“
„Být ženou Švehlovou, toť dost:
ať třeba tobě k smíchu,
nad královský tvůj nach a skvost
mám českou svoji pýchu.
Víc z „Bratrů“ každý nežli tys,
a Jan byl vůdcem Bratří;
víc tebou pohrdám, než kdys.
Má duše reku patří.
Či smrtí chceš mě postrašit?
spěš, spěš, jsem připravena;
věz, za ctnost učila se mřít
z nás „Bratří“ každá žena!“
A v prsa vráží sobě hrot,
ret nechví se, ni ruka,
vždyť v srubu hyne vůdce rot
a horší snáší muka.
A Matěj puzen vášní zlou,
že sklamán, hrubou paží
tu dýku v prsách uvázlou
v hloub bílých ňader vráží.
A lítí se, a lítí zas
jak tygr prchlý z klece:
„Je mrtva, ale na provaz
ji s Švehlou věste přece!“ –
Když Švehla na popravu šel
a slyšel, co se dělo,
zrak vyjasnil a Bohu pěl,
ač srdce puknout chtělo! –
Kat věsil „Bratrů“ do tří set –
král Matěj šetřil zbraní –
blíž Švehly visel kněz, ctný kmet,
a panoš: útlá paní.
I volá král: „Teď hudba zvuč
a chvalozpěvy Pánu!“
Leč nebe halí černá tuč,
a rána stíhá ránu.
Jak kdyby šarkan do chmur vklouz’,
hřmí hrom a lid se třese;
král Matěj škube rudý vous,
a legát křižuje se.
A vichor roste stále víc,
král Matěj v plášť se krčí,
hle, z temen Tater jemu vstříc
meč boží pomsty trčí.
A hrozí, či to blesku střet,
kde s mrakem mrak se honí?
či přijíždí snad Bajazet,
či mor na černém koni?
A všecko prchá z hrozných míst,
a všecko tváře skrývá;
v skok meluzině vichor hvízd’
a Švehla takt jim kývá.
Král z pole pádí – děsný zjev –
zpět zírá pohled výří,
a v jeho žilách stydne krev,
a snědá tvář se pýři.
Až na Trnavě odpočal,
strach znik’; je konec zlosti,
a rudé víno nosit dal
pro hodu černé hosti.
A volá: „Nuž, ať plesá Řím,
a zítra časně z rána
buď Pánu vonný kouřen dým
a chvála zazpívána!“
A co král kázal, druhý den
hned koná se a děje;
je kvas a šašek zveselen
si výská a se směje.
A zdobou lesklých rolniček
na temné třese hlavě:
„Ej, králi Matěji, tys rek,
a všecko jde ti hravě.
Nad tebe nikdo nevynik’
od světa první záře;
jaj, perutí svou krkavčík
stín metá v boží tváře!
Ba, za ten kostolanský den,
se skvostem na své kštici,
měl bys být Římem povýšen –
na zlatou šibenici! –“
Smích rozhostil se v komnatách,
leč šaškovou jat řečí
král zlícen vstal, a starý brach
mřel v mečů děsné seči.
Tak skončen kvas, a druhý den
v hrob Čechů, hradu stranou,
i šašek, Slovák, položen;
kdy asi k pomstě vstanou?