Když Josef po Heroda vzkazu krutém
prch’ z Betlema, jak boží vůle zněla,
vpřed oslíka hnal sykomory prutem,
by matku nes’, jež v klíně Krista měla,
leč neměl na cestu jen zrní klasů,
té potravou, jež světu dala spásu.
Však z klasných polí záhy přišli k poušti,
zrn nebylo a nebylo ni vláhy,
kde slunce žár svůj dravěj na zem spouští;
tu bylo mdlým zde odpočíti záhy,
leč těžce vody strádali i stínu
a matka s dítkem zasténala: „Zhynu!“
Kmet Josef tělem zastiňuje oba,
své u výš k nebi zvedl kalné zraky
a modlil se: Ó, Pane, hrozná doba!
Zle hněvu Tvého množící se mraky
nás stíhají. Viz, já i s dítkem druže,
zde zhyneme, Tvá moc-li nepomůže!
Ó, smiluj se!... Pán v snu děl k Josefovi:
„V zem vetni proutek fíku, jejž máš v ruce.
Vše vykonám, zač žádáš prosby slovy,
a konec bude strádání a muce;
zdráv dojde každý z vás a zdráv se vrátí,
až dobu k tomu vhodnou dám ti znáti!“
A Josef vetkl prut, kde matka spala
a jejž měl v ruce, suchý téměř, z fíku,
a hle, v tom větévka se pučet jala,
z ní v okamih kmen stal se silný v dříku
a na Ježíška v mateřině klínu
i na otce klad’ milost svého stínu.
Hned okřáli, leč jazyk tuhl zprahlý
a vůkol hořká pouze byla voda,
když unylé rty matky k ní se nahly;
jak okřát mohla panna bohorodá
a svěžit něžné údy svého dítka?
I vadli úpalem jak v luhu kvítka.
„Žel,“ vzkřikla matka, „dítě mé, mé štěstí,
jak pomoci?“ A slza v tvář se lila;
z té u nohou z pod stromu ratolestí
křišťálná studánka se objevila,
jíž rty své ovlažila svatá panna,
a sladší byla voda ta než mana.
Leč strasti cestujících přišly v davu;
kde pokrm vzíti na neznámé cestě?
Kam vůdci odejíti pro potravu?
Nic nemá, uhohý, než prázdné pěstě;
kde výživu a sílu k další chůzi?
„Zbav, Pane, nás,“ lká Josef, „hladu hrůzy!“
V tom nad hlavami jejich stromu s hora
pěl zlatý pták a zkvétalo to sněžně
a sladké plody měla sykomora,
jež v ruce hladných shýbaly se něžně,
až v růži rozkvetla zas bledá matka
a s úsměvem v tvář zřela jezulátka. –
Sní věky strom ten na svém stanovišti,
spleť jeho větví mohutné je houští
a pod ním posud studánka se prýští;
v tu poutník žíznivý, svůj pohár pouští,
vždyť mimo ni, ač hojné vlah jsou brody,
ni krůpěj nelze nalézt sladké vody.
Tak vypravuje Kopt, muž Krista víry,
pln zbožnosti těm putujícím k vděku,
již z Heljopole kráčí do Kahiry,
kde v písku sfinx spí přes čtyřicet věků
a divý chamsin tajemnými slovy
lká rozbouřené stesky Ramsesovy.