Moře kypí, voda děsně víří,
hory smést chce její hněv a vzdor,
ale marně rušnou silou hýří,
klidně dolů shlíží hlava hor;
tak i člověk směle k Bohu míří...
„Zjev se!“ volá, „s mou se duší smíří,
jsemtě první všeho světa tvor,
pravdu chci, buď ukončen náš spor!“
Jeho hlas však zniká plachým echem
jako žaté trávy tichý šum,
jak krok mravence, jenž touží mechem
na skalnatý, bouří rvaný chlum.
Ovát člověk věčných záhad dechem
mře a hyne. – Ustaniž s tím spěchem,
slabý tvore! Myšlenek tvých tlum
nejde v nebe, sotva k nebesům!
Viz nebes oblaka, jsou jako krev,
vždy blíže Morjákův se nese řev,
jenž uzdu pouští vln svých lítým drakům,
ó hrozno srdci, příšerno je zrakům.
A jede Morják, jede rozdiven,
co na moři, vše zabrati chce v plen
a do tajemných hloubek vod to skrývá
a klne, výská si a vztekle zpívá.
A do nesmírna kvapí dál a dál
všech králů hroznější, všech králů král
a všecko drtí draků jeho tlapy,
kam namíří, kam poběsile kvapí.
A stále víc a divočej se lítí
vztek jeho očí bleskem pekel svítí
a zajíkavě křičí skřekem hromu:
já nemám milosrdí k pranikomu.
A tichne přec. Co vzteklivci se stalo?
Hloub na dně mořském dítě zaplakalo,
jež v bolestech tou hrůzou ustrašena
teď porodila Morjákova žena.
Vln příšerných pěstí tisícerou
brání bouře lodi v těžké chůzi;
hle jak divě v příď i v bok jí perou,
ze všech stran zní smrti křik a hrůzy.
Z nesmírnosti propast hned, hned horu
vzteklé moře na svém pleci nosí,
po nich Buran těká s kosou vzdoru,
a jak vetchá stébla stěžně kosí.
Běda, běda, koho dolů skácí,
kdo s těch hor se do propasti vsuje!
Moře – věčnost – v divoké jež práci
bubliny své časné vyhazuje. –
Bouř přes vod spousty kráčí
a přes vln divý rej
a stále víc se mračí
ten její obličej.
A vrhá se jak štvaná
na stožárový peň,
snad než doždáme rána,
nás vrhne v prohlubeň.
Snad vzdornou silou čela
hruď lodi rozboří
a pohřbí naše těla
vln v sypkém pohoří.