Bez cíle.
Mimo nás jela vetchá již loď
látaných plachet; loď prostá,
tři měla staré plavčíky jen
a s ženou chudého hosta.
Za štěstím spěchali na Kavkaz,
levně v kraj toužili nový,
vlastní si nalézt toužili krb
pod vrchů tichými krovy.
Buřan hruď moře vysoko zdmul,
nitro sny těžké mu rvaly;
napiali plavci zlekaný sluch,
napiali oči i svaly.
Zřeli jsme na ně, zlý nás jal strach;
k břehu když přistati chtěli,
k skaliskám Morják mocí je hnal,
zděšeni v záhubu spěli.
37
Tlačil jeje, mořil, svíral a nes’,
zahalen v mračném jsa plášti,
otáčel lodí, k sobě ji táh’,
plachty rval ve vzteklém záští.
Zvrátil ji, zaryl stožárem v ziď,
vyvrhl v moře, co na ní,
nikdo z nás křiku však neslyšel
pro bouře zběsilé řvaní.
Pomoci nelze, Marjákův vztek
bušil v příď, tisk lodi boky,
rozbito všecko; zanikl zjev
dravčími obřích vln skoky.
Zřeli jsme plavby příšerný skon...
Kde chudých blažení snové?
Po moři klidném na druhý den
bez plavců mrtvol dvé plove.
38