Vodňanský pěkný boží stan
má zpívající zvony,
že slyšeti je se všech stran
na devatery hony.
Až do Čičenic, do Račic,
zvlášť o velikém svátku,
a do Chelčic a do Stožic
až k Holečkovic statku.
Nuž ku městečku po lukách
a podél šumné vody!
jeť hostinný tu každý práh,
a každý host má hody.
Zde všeho dost – kdo přijdeš, zvíš –
i raženého kovu,
a tolik ryb, že plavou již
i na kostelním krovu.
V to hnízdo spěchám vždycky rád,
jsouť upřímni zde všude;
buď ujme se mne kamarád,
buď krčma – nějak bude!
Juž věže báň – hle, ký to jas –
jak dukát v slunci plane,
a med!... med je tu nad topas,
jen jedno mrzí, pane!
V tom chrámě byl jsem jednou jen,
a hned mi zvlhly řasy;
vždyť hlavní oltář zohyzděn
je dvěma Maradasy.
Dva lotři – čert je do Čech kyd’
a zapsal v černou knihu –
ten mladší východní rval lid,
a starší loupil v jihu.
Dva lotři, jimiž kraj ten zchud’,
jichž zástavou byl plamen,
již pištce měli místo dud
a místo srdce kámen.
Tam na oltáři s obou stran
se druží k svaté Panně;
ej, lide milý, pro pět ran,
proč máš je v božím staně?
Nechť každý na kolena kles’
a prosí Děvu boží –
já spálit dal bych ještě dnes
to španielské hloží.
Vždyť vyhubili lid i lán
a, kde co bylo, skradli...
já odkop’ bych je rozhněván,
kdy k nohám by mi padli.
A kdyby purkmistr mi děl,
že dá mi peněz slapy,
jen kdybych něco dudat chtěl,
radš pliv’ bych na ty chlapy.
A kdyby děkan třeba řek’,
že dá mi peněz bednu,
bych před zbojníky těmi klek’
a dudal aspoň jednu;
A kdyby říš mi dával král
a plášť a žezlo k tomu,
já nezapěl bych, nezahrál,
v tom chrámě pranikomu.
Spíš dudy své bych rozdupal
a rval si šedé vlasy,
vždyť celý svět by se mi smál,
že hrál jsem před lotrasy.
Ty pověsil bych na čakan,
ne do božího chrámu;
ej, divím se, že Kristus Pán
svou mateř nechal v rámu.
Že nevztáh’, nechť jen maličko,
svou na zbojníky ruku,
že neřek’: „Máti, matičko,
pryč pojďme od těch kluků.
Mníť, nevinný že dívčí květ
a nebes něžné dítě
lze klamat jim a lapit hned
do přetvářek svých sítě...“
Tož v ten mne kostel nevnutí
ni k mému synku kmotři,
mně nejsou zhola po chuti
ti španielští lotři.
Těm chlipným chlapům nedudám,
i kdybyste mě zbili;
za pekla potvory je mám,
jež z naší krve ztyly.
Já takové juž srdce mám,
že hněv svůj sotva zmohu;
spíš na rozcestí zadudám
svou píseň Pánu Bohu.*)