O ženě krále Jíry, Janě,
chci pěknou zadudat vám zvěst,
jak vítězně a odhodlaně
z Čech vytepala dravčí lest;
jak krále Matějova zrada
jí zbyta byla ven a ven,
jak Maďar tváře kryl i záda
před svižnou zbraní českých žen.
Král Jiří chystal vojska šiky,
král Matěj lživý chystal též,
král Jiří do Slez na zbojníky,
král Matěj do Čech na loupež;
z pust deset tisíc nájezdníků,
jak s divým koněm srostlých v dříku,
hnal k Praze proudem potrojným
a s nimi lup a žár a dým.
Ta trstenická horská brána
muž’ sotva stačit Uhrům všem,
stylť havránek už na havrana
a Jiříkovu chce mít zem;
i druhou branou u Jihlavy
proud Kumánů se žene dravý,
a třetí branou, Hamrů blíž,
sbor Plavčíků se hrne již.
Však jsou to známé Uhrům cesty,
zde Chrudim, onde Vilímov,
vždyť zpupný Matěj těmi městy
táh’ dřív už na loupežný lov,
až do bahen a do záseků
pad’ v děsném úpění a skřeku
ten černý chomol vlčích hlav,
když valit chtěl se na Čáslav.
V ty cesty zase Uhři bočí
a sypou vraždu v šíř i dál;
jak zmije jsou jich kosé oči,
a dalek země Jiří král;
tož rychle Matěj spěchá k Praze...
„Čech tenkrát zaplatí to draze,“
děl vesele, a ohňů zář
i pomsty blesk mu sšklebil tvář.
Jak běsové se Uhři rotí,
vždyť Jiří, ostražitý lev,
je v Slezsku, panský pych kde krotí
a poběsilcům pouští krev;
jsouť doma kmeti jen a paní,
a hračkou je měst dobývání;
když muži válčí mimo zem,
můž’ loupežník být vítězem.
Kdož Uhrům tenkrát bránit může,
zda odrodilá šlechta snad?
zda páni z Hvězdy nebo z Růže?
zda Gutstein, Trčka, Kolovrat?
jeť zrada místo síly všude,
lest skáče, jak jí zištnost hude,
a hněviv zvolal lidu v děk
druh krále Jíry, Paleček:
„Ej naší šlechtě, nechať v žertu,
jest hříchem poctu vzdát a dík;
ta bude sloužit třeba čertu,
když řekne, že je katolík;
jí stejno, zahynou-li Češi,
víc parádní ji šavle těší
a kůň a žena, zvěř a pes
a nejpestřejších hraček směs.
Leč přes to, lstivý Matyáši,
jak ondy nezvítězíš teď,
ať husaři tví, co chtí, páší;
král Jiří obrátil se, hleď,
a z Prahy na ústret ti kvapí
voj bez pancířů, helmic, kapí,
leč v útlých rukou švižnou zbraň;
voj paní Jany, pohleď naň!
Viz, jako Vlasta ženám v čele
jde česká králová ti vstříc,
čas vážný na vetřelce smělé
v hruď holubí dal srdce lvic,
a v paní sbor se čile řadí
ne starci jen, i hoši mladí;
hněv plane z duše, s čela vzdor,
a nadšení jim jasní zor!
Leč nelze ženám nosit zbroje
a v kapalínu míti skráň,
tož na Maďarů žhářské roje
má česká paní jinou zbraň;
kdo s Jiřím v souboj nechtěl jíti,
ten mečem nesmí poctěn býti,
jeť pouhou babou taký host,
a na toho je metly dost.
Sbor paní nemá nic než metly,
meč starci jen a hoši hrot,
ó kéž by s Matějem se střetli
a s Hájem, hlavou jeho rot!
A střetli se, už boj se šíří,
v před Jana útočí, v zad Jiří,
a Viktorín v bok Uhrům vtrh’;
král Matěj vztekem klel a prch’.
Byl tepán ze zadu i předu
a znova do záseků pad’,
jak medvěd zařval ku posledu
a vztekem svíjel se jak had;
skroť havran v ráz a s kleslou hlavou
leh’ na krev ztepán pod Jihlavou,
a snil – snil prahanebný sen –
o švižné zbrani českých žen!