Ve velké Velhartické věži
mřel vězněn Pavel bakalář,
jej cizopasnou strýznil spřeží
Hoef Huerta: vlk, vrah a žhář.
Skut Pavel v železné byl kruhy,
v noc věčnou zaměněn mu den,
že nechtěl hubit české luhy
a býti Hoefa poslušen.
Jat v Dobříši byl lotrů šikem:
„Ej, kacíř písař, při sám Bůh!
no, švarným budeš kyrysníkem...“
smál Huerta se dobrodruh.
Sem meč a bambitky a koně
a kyrysnický stejnokroj!
chceš ostruhy? Nu, pojď si pro ně,
jen srdnatě a chutě v boj!...“
„Mám vznešenější práci, jinou,
než hubit města, pálit vsi,
jež zemi na ňadra se vinou,
již zbědoval a ztýral jsi!
Mně buditi jest hrad i chatu,
by stavěly se na odpor
psům zlatem vyzdobených katů
i loupežníkům z dálných hor!“
„Aj, mudřec hodující s bohy!
Já učím jinému a líp!
Mým vojskem žák i mistr mnohý
zkroť, shrbil se a uši schlíp’.
Ty pérem z brku učíš psáti,
já pero z oceli dám, věř,
jím budeš pěkně šermovati
a predikantskou shánět zběř.
Dám lancouchů tě v první řadu
a na kacířský vezmu hon,
buď v sedlo sedneš si, buď vzadu
tě připnu koni na ohon!“
„To můžeš, proti zemi rodné
a bratrům stát mě neuzříš,
můj meč jich srdce neprobodne,
sám sobě v hruď ho vtisknu spíš!
Mě víc než smykot divým ořem
by trápil žalný vlasti vzdech,
až poznala by, jata hořem,
že mučit pomáhá ji Čech!
Že vraždí vlastní sourozence
a rabsky v kmetu seká leb,
že pánům s hlavy trhá věnce
a z torby chudých krade chléb!
Že pálí vsi a hubí setí,
že nikdy nemá zlata dost,
že matkám od prsů rve děti
a knih posvátný loupí skvost!...“
„Aj, zpupný smělče, zvykneš záhy!
Sem štandartu, spěš, přísahej!...“
„Ba ne! já umru bez přísahy
a Čechem, děj se juž co děj!...“
„I vizme, co ten zbojník praví!
Hned, chlape, do kabátce vlez! –“
a v temeno mu buší hlavy –
„hle, kousat chce, ten český pes!
Či strachem se ti třese brada?“
„Mně? Věru, v boji odrost’ jsem,
když anhaltská nás stihla zrada,
byl desíti jsem soupeřem.
Má levice je v lokti chroma,
leč pravá ruka – zkus a suď –
líp mečem mluví než já rtoma;
pojď, kdo dřív komu protkne hruď!“
„Pryč! tebou nepotřísním meče,
ta výzva urážkou mi jest;
tož odpros, chlape, ale kleče,
sic ucítíš, co zmůže pěst!“
„Ne, toho se ti nedostane,
ty’s bez potyčky bídně pad’!...“
Tu zrak Huertův vztekem plane,
a ruka bije v před i v zad.
„Tak mně, ty lidovode chlubný?
nuž do ulice!... Chaso, spěš,
z vrb pruty v ruce! Tlucte v bubny!...
Šat s těla, cháme! Řadou běž! –“
Ač nachovými krůpějemi
kryt Pavel klesl vysílen,
přec nebyl mezi dráby všemi,
kdo jediný by slyšel sten. –
Vztek vzňal se v Huertově hlavě:
,,Nuž, jinak zkrotíme tu sběř;
v mém pevném hradě na Šumavě,
tam změkneš jako máslo, věř!“
A do Velhartic na řetězu
jak zbojníka ho vedla stráž...
„Spusť mosty, chaso, něco vezu,
co v hradě tom mi uschováš!
Až na dno hladomorné věže
jej vrhněte! Tam, chlape, zhyň;
hnij, jak si přeješ: stoje, leže,
neb s ještěry se v klubko viň! –“
Zle strádal Pavel žízní, hladem
a vlhkou za lože měl zem,
leč zbožná píseň zněla hradem:
„Buď, Pane, naším mstitelem!“
Hoef smál se, ale v krátkém čase
jej děsil Pavlův hlasný zpěv
a při hře, pitce, hodokvase,
i v spánku psí mu jitřil krev.
Klel, zuřil, lál a v žalář dolů
dal střílet, aby Pavel zhas’,
leč k hrůze lidu, tkaná z bolu
ta píseň zněla zas a zas.
Strach Hoefa jal i chásku jeho,
jak stín se ploužil sláb a chab...
„Vsuj okov, chaso, pustíme ho,
ať ke všem čertům jde juž chlap!
Když nezkrot’ ani mezi hady
a nebyl střelen, volným buď! –“
Však nešel. „Zůstanu juž tady,
až vyzpívám, co chová hruď.
Zpěv otců lotrasy-li mučí,
pak, Bože, prodlužiž můj dech,
ať po staletí ještě zvučí
až za hranice volných Čech!“
Čas drahný svatá píseň zněla,
jí šílel Huerta a prch’,
leč duše lotrova se chvěla,
až boží soud ji v peklo svrh’. –
Ač Velhartice v troskách smutí,
mně posud zbouří se tu krev,
a na Huertu vždycky s chutí
můj český odplivne si hněv.