Jan Železný, jak Sigmund chtěl,
je kardinálem; k strachu
Čech fialovou sukni měl,
teď straší v katím nachu.
Byl jen dle jména biskupem,
an z kostnického sněmu
na českou nesměl vstoupit zem’;
bylť Václav proti němu.
Tam na Husa lhal; víc co den,
pln zlotřilé byl zlosti,
tož řekl Václav: „Ven s ním, ven,
nač biskup, kněz mu dosti!
Ať postoupí mu papež sám,
když chce, kus svojí země,
já biskupství jen pro ty mám,
kdo upřímní jsou ke mně!
Jan zavilý je zavilec
a strůjce podlých svárů,
Sigmundův je to spojenec,
pln závistného žáru.
Vždyť slídí po kacířích v spěch,
je v smolné bední sudy
a radost má, když po městech
v děs vzlétá kohout rudý!
A řádí všude jako běs
a Iže a tupí Husa,
co nejhorší, vše by naň snes’,
vždy na sněm s Pálčem klusá.
A volá: „Smrt buď mistru v trest,
než celou říši zjitří, –
svá srdce zavřete i pěst,
vy soudci, buďte chytří!“ –
Biskupem pro zisk být si přál,
jen pro statky a jmění;
to nepřipustím; jsem zde král,
zde králem Sigmund není!
Ne! biskupskou mu vzdáti čest
si Václav nepřispíší,
ať kapitolou zvolen jest;
já nad ni jsem zde vyšší!
Sněm stvrdil Jana biskupem,
již tam v mé Litomyšli,
já nesvolím však vlkům v něm,
i kdyby klečmo přišli.
Mně Aleš z Březí jenom vhod,
ten líp se zemi hodí,
já znám ten římský pronárod,
jenž v zemi svár mi plodí.
Na místě Jana řádně buď
jak biskup Aleš z Březí,
ten srdce má a čistou hruď,
had v Janově však vězí.
Tož velím: Přijde-li Jan blíž,
mých přikázání dbejte,
mně v Čechách byl by na obtíž,
tož ven jej vymrskejte!
To vůle má, tak musí být,
ať Martin kletby žvastá,
já nechci, by Jan jitřil lid
a chrám mi hyzdil, basta!
Ať do Kostnice chodí jen,
hrát v kostky a se bavit,
já rozkazuji ven s ním, ven,
čert beztoho v něm zavit.
Ne, pokud živ jsem, nesvolím,
ať lstivý Sigmund čeká;
ať čeká Avignon i Řím,
mne kletba nepoleká!
Mne nepoleká vatikán
a celé pluky kněží,
já v Čechách nad všemi jsem pán,
mně na nich nezáleží!
Vždyť celý kostnický ten sněm
je plný svatokupců,
čert i s tím Sigmundem si vem
ten úl sršňových trubců!
Ať vrhne na mne věčný žár
sněm z pekelného klína!
Ne! Mělnického na pohár
pojď, Alši, se mnou vína!
Pojď, zapijeme svár a hněv,
v tvář církvi metnem’ číši,
pojď, spěš, než vzkypí ve mně krev;
pojď pít! ať se mi ztiší!
Jan Železný – jdi do Uher;
zde českou nivu przní,
sic v hruď mu na sta vbodnu děr,
tam v Karpatech si zmrzni.
Dost týral mne i loupil lid
a podrýval mne všudy
a ve všem jako ostrovid
jen husitské zřel bludy.
Ne, ne a ne! zde biskupem
být nesmí liška šerá,
zde nesmí být ni kaplanem,
ať jde radš do kláštera!“
Když Václav umřel, Jan se vznes’,
týž den byl v Litomyšli
a se zpěvy, všem mírným v děs
mu v ústret kněží vyšli.
A brzy ztloustl víc a víc,
jak býk na panské louce,
a hýřil, funěl z plných plic;
a dosáh’ Olomouce.
Tak postupoval pomsty syn
a k vjezdu se tam chystá:
To bude zvěře, žen a vín
a z chrámů tržba jistá!
Hned v železnou se oblek’ zbroj
a hbitě na kůň sedl
před seřaděných drábů sbor
a řemdich vzhůru zvedl.
Hle, voják je to nebo kněz?
Zle, kam své chlapy vyšle!
Než v Olomouci s koně slez,
ztrýznil půl Litomyšle.
Pak husitskou ztek’ Kroměříž,
však dost mu dala práce,
a v Olomouci vjíždí již
páv rudý do paláce.
Vše rve a hubí jeho dráp,
to lotrů pravé kníže;
na hlavy poddaných vždy šláp’
a králi nohy líže.
Aj, Sigmund cař zná sluhy své;
chce Jana ctíti znova,
tož jej, by brzy přijel, zve
ke dvoru do Vacova.
Tam, píše, k dvěma biskupstvím,
můj Jene, dám ti třetí;
a Železný hned s lidem svým
jak lačný jestřáb letí.
„Vácovské biskupství ti dám,
můj Jene, a pak znova
tě vděčně vyprovodím sám
na čtvrté do Pasova.
Císařsky odměním tě; spěš,
žes nedbal českých stonů
a hubils kacířskou tu spřež,
jak zvěř při divém honu.
A větší radost budeš mít
již v čase velmi malém,
říš veškera tě bude ctít,
jsi zvolen kardinálem!
Jím Martin jmenoval tě rád,
já odsloužím se stejně,
bylť vždy můj věrný kamarád
v Kostnických kněží hejně!
Však kardinálský klobouk už
měls, Jene, dávno nosit,
nuž, měj jej, jen mi věrně služ
a Husity hleď zkosit!
A všude Němce osazuj,
ať Čechům dech se krátí,
kde biskupský je statek tvůj,
dej Husitům to znáti.
Ať Němec šíří se vždy dál,
bud’ k Čechům jako z ledu,
já za tebou jsem, Sigmund král,
a strach jde z mého hledu.
Kdo odporuje, setnout dej,
až leb ti k nohám sníží,
dva katy v Olomouci měj
a dva měj v Kroměříži!
Jen v boji s Čechy neustaň,
co Čech, vše vlk je šerý;
ty jako lev se vrhni naň
a vyhub, kde je který!
Jen do boje, jen dál, jen dál,
nic neboj se a bij je,
já za tebou jsem, Sigmund král,
a každý Čech je zmije!
A sláb-li budeš, neváhej
a posilni se zdatně,
džbán rudého si vína dej,
to poslouží vždy platně!“
Chor do Uher jel; Maďařík
mu z vína léky dělá;
pil. Sluha tajně jed v ně střík,
smrt Janu v údy vjela.
A hýřila v něm na podiv,
Jan kroutil se a svíjel:
Proč z moravských jsem plzných niv,
do zrádných Uher vyjel?
Ó, smrti, ustaň, nech mne žít,
kliď od mého se lože,
chci od nynějška zbožně žít,
věř, milosrdný Bože!“
Však lháře nechce slyšet Bůh
a nedbá lstivých žertů;
zpět vratmo spěchá, bled a tuh
a klesá v náruč čertu:
A v Ostřihom se ubírá,
smrt jeho hody ruší,
zrak strhán je, Jan umírá
a v kletbě pouští duši.
Ten číšník Husitů byl druh,
Jan týral jej dřív směle,
až konec budiž, – řekl Bůh,
teď čert mu lože stele.
Zheb čtvernásobný biskup Jan,
jak ďábel zčernal v tváři,
svou vlastní zlobou v peklo hnán
a tam se s draky sváří.