Odjakživa sami v svárném boji
nejkrutějších dali jsme si ran,
zdaž je doba poznání kdy zhojí?
Věky krvácíme od Lipan!
Znáte přece, v plzeňské jak schůzi
sup se vedral v jarých orlů roj,
Husitů by vůdce z nástrah luzy
v utrpení kalný vnořil zdroj.
Hloupý dráb mněl více míti vtipu
nežli velký vojů bohatýr;
v poběsilé vášně vzdorném kypu
odboj zanes’ v družných bratrů smír.
Na Prokopa, velikého vůdce,
cepař Tvaroh ďáblí upřel hled,
lál a spílal: „Prokop je náš škůdce,
Bavor zbil nás, jen že on nás ved’!
Stár je, cháb, snad zrádce! Pryč s ním brzy,
bez odkladu, ještě tento den!...
Hajdy, kliď se!“ A juž Tvaroh drzý
v tvář mu stolec metne rozzuřen!
Prokop kles a vzkřikl: „Dokonáno!
Běda těm, jichž vůdce zrádcem zván,
na ubohou vlast když nejvíc štváno,
brat když vraždit chce a vládnout pán.
Špatně-li jsem válčil, vůdce nový
vítězněji spravuj vás a veď,
podřiďte se v bitvách Tvarohovi!...
S bohem, bratři, s bohem navždy teď!“
„Dobře,“ volá Tvaroh, „pozdě sice,
leč jdeš přec; ej, nový počne ruch,
ale druhá bratrů polovice
volá, prosí: „Nechoď, chraniž Bůh!
Neodcházej! Co nám do Tvaroha!...“
„Jdu, dost nevděku juž, dosti han;
jdu, nechť váhá srdce mé i noha.
Jdu se léčit z Tvarohových ran!“
Tvaroh vůdcem... Kde se zjevil, draze
platil boj; byl přelstěn vždy a bit,
lid ho opouštěje spěchal k Praze
roztříštěn, nechť dřív jak skála slit.
K Prokopovi spěchal: „Zle se daří,
velký vůdce, bratry vést zas spěš,
druzi v táboře se rvou a sváří,
vezmi poplašence na otěž!
Spoj nás, veď, jak dříve jsi nás vedl,
bojuj s námi svatý lidu boj;
u Kouřimě jako mrak se zvedl
panských sršňů rozzuřený roj.
Bořek z Miletínka pány vede.
Kdo je potře? S dvou se blíží stran!...“
„Nuže, půjdu,“ dí rty vůdce bledé,
„sešikujem’ vozy u Lipan!
Půjdu s vámi, že to Pánbůh káže;
nejít s bratry v nouzi byl by hřích,
mečem však mé nezahřmí již páže
na železných pánů pukléřích.
Tvaroh statečný buď v prvním šiku,
stavím naň jak na nezdolnou hráz’,
s tlupou vyvolených bojovníků.
proti pánům v boku ochraň nás!
A teď vzhůru!... Na vůz Prokop stoupá..
„Vůdce, vůdce! Opásej přec meč!...“
„Ten nechť prvním po boku se houpá,
neustoupí-li, jest naše seč!
Jako kněz jdu s vámi! Jen má duše
a mé oči vůdcují vám dnes!“ –
Počat boj, už vře; smrt polem kluše;
pán i sedlák, všecko jedna směs.
V řadách prvních Prokůpek se bije.
Markolt, Buřič, Pešček: každý lev,
panský meč jim do prsou se ryje,
na halenách bratrů hoří krev.
Přec z Husitů nikdo neustává;
těžce raněn padá Zahradník,
ale posud pádným mečem mává...
Zle; v hráz vozů Leskovec už vnik’!
Za ním Petr z Janovic se tlačí,
Mikeš z Landštejna a Malovec...
„Hej, Tvarohu, vraz v tu chásku dračí,
z boku na ně, rychle, pospěš přec!
Nevidíš, že na sta bratrů kolem
v krvi leží v poli u Lipan?
Nebe strne reků nad zápolem,
nebe strne nad hloubkou jich ran!
Hej, kde jsi! Či biješ do Krchlebce?
Také dobře, nyní k nám však spěš,
lstivý Bořek zradu ukryl v lebce,
braň nám vozy, v pány seč a řež!“
V hradbě vozů četu bije četa,
kolem Prokopa vrch trupů rost;
bez cepu prch z pole Tvaroh sketa,
Prokop s mečem v srdci na věčnost!