Dnes píseň moje Tobě, matko, vděčí,
rád s Tebou bych, než zaklopí mě rov,
jen hrstku pohovořil květných slov
Tvou krásnou, milou, čarodějnou řečí;
ach, vlídně-li jen na mne pohledíš,
žal z ňader tratí se i všaká tíž,
a vše, co rvalo hruď, se divem léčí.
Viz, před Tebou se ve prach hlava kloní,
Tvých hrdin stopu políbit mne nech,
ač nehodností tají se mi dech,
a svatou hrůzou oči slzy roní;
však vše se mění: zrak, jenž dříve has‘,
on vůlí Tvou se stane střelou zas,
a pěvec rekem na ohnivém broni.
Sbor stínů posvátných zřím kolem Tebe,
hle, těsnají se jako valy hor,
a v nebi nad nimi hvězd září svor
tak velikých, že nestačí jim nebe;
ať saní okřídlenou roste hněv,
té nehynoucí záře čárný zjev
z tvé slávy koruny juž nevystřebe.
A co jsem já, jejž noha oněch stínů
jen jedna zašlápnout můž‘ na věčnosť?
Svých písní všaký kdybych vypěl skvost,
jejž vyhlatila krása v ňader klínu,
on nestačil by na jediný pyl
těch čarných květů, jimiž ozdobil
Tvé čelo Tvůrce blankytného týnu.
Však vím, nechť mluvím dětinnými slovy,
Ty nitro mé, mou celou duši znáš,
vždyť mateřsky se na mne usmíváš,
a v klíně Tvém má hlava sobě hoví;
já, který bázliv u Tvých nohou klek‘,
ne chválu pěju Tvou, jen skrovný děk,
než vzejde doba Tvému prorokovi!
Ó vlasti, matko svatá,
kde čela Tvého svit?
Tys Pallas v chrámu vzatá,
a zlomen je Tvůj štít.
Hrot z ruky vyrvali Ti,
a bez plátů je hruď;
zrak bez naděje svítí...
ó vzbuď se, živa buď!
Chraň slávu: rodné věno,
a potři hněv a lesť,
dej přilbu na temeno
a vezmi kopí v pěsť!
Pak zkrystalují v těchu
všech srdcí hlubiny:
zpěv z těžkých bude vzdechů
a ze slz rubíny. –
Sade Všehomíra, drahá rodná zemi,
čarodějný ráji, první mezi všemi,
dalekého světa hvězdná Dráho mléčná,
myšlénky a krásy písni nekonečná,
matko bohatýrů, nad niž není jiné,
svol, ať z nitra mého skrovný zpěv Ti plyne.
Což jsi vytrpěla po svůj život celý!
Bouře nejdivější Tebou burácely,
přes Tvá vroucí ňadra valilo se moře,
krevné, rudé moře trápení a hoře,
hrozné vlny smutku, slza krůpěj každá,
a za nimi znova tisícerá vražda.
Bylas bílou srnou, na niž z temna houšti
sup a káně žravé střelhbitě se pouští,
jež Ti svoje spáry, zaostřené dýky,
v drahé srdce vryly – hnízdo pro slavíky,
a když hynula jsi, po tom děsném honu,
děli: „Sup má právo hubit po zákonu.“
Za každým Tvým krokem siná pomsta tíhla,
ve slujích a skalách šeré vlky líhla,
ti do stádce Tvojich myšlének se kradli,
až ty nejjasnější za kořisť jí padly,
a když zhynula jsi, drahá česká máti,
ještě vavřín z rakve závisť ukradla Ti.
Ocelová noha splašeného Věku
dusala Tvá ňadra, plná luzných vděků,
každý úsměv jeho prznil Volnosť naši,
podvodným byl kupcem, který v samopaši –
na Tvůj-li se prospěch uklonily váhy –
meč dal protiváhou, plný rudé vláhy.
Ubohé Tvé děti krví byly křtěny,
nenávisť a hana byly jejich pleny,
a přec podmanitel jdoucím na popravu
vzal jen časný život, věčnou dal však slávu;
neumírá tělo, pokud srdce v hrudi,
jeden věk-li uspal, druhý zas nás vzbudí.
Velikým je národ, pod řízou kde prostou
a pod střechou z došků hrdá srdce rostou,
kde cudností nachem líce děv se pýří,
a z jonákův očí bleskem vzdor se šíří;
kal, jejž vášeň vrhá na nás ze svých spárů,
olejem jest rodné lásky do požáru.
Také zádumčivosť volati můž‘ hlásně,
meče práva zvoní často z prosté básně,
plamen, jenž se chvěje, jindy také šlehá,
neusíná každý, na lože kdo lehá,
myslí, vymýšlí snad – přišlyť doby jiny –
zkazky pro své děti, pro vlasť mužné činy.
Kdy váznu v síti černých snův,
kdy čelo puká, ňadro hyne,
Tvá náruč, země hrdinův,
vždy mateřsky mne k srdci vine.
A poplašený ňader cit
jak pták, když trní hrot ho spíchal,
hned tichne, jak by v dlaň ho chyt‘
a na kleslou mu hlavu dýchal.
A blažen jsem, má radosť hned
jak dítě výská si a tleská –
tak kouzlí něh Tvých čarný vzhled,
má krásná, svatá vlasti česká!
Kolik hvězd se v klenbách azurových,
kolik květů s jara v luhu mění,
kolik listů na stromech a křovích,
tolik dávám Tobě políbení,
svatá vlasti, matko vznešená!
Toužímť jízvu každé vrahův dýky
zaceliti ubledlým svým retem
a zášť vychrlenou nájezdníky
zasypati písní polním květem.
Ó kéž všemi tak jsi těšena!
Kéž lze vyrvat veškeré ty trny,
kéž lze zničit veškerý ten jed,
kéž lze zlatohlavem skrýti skvrny,
kéž lze zahnat všecka hejna běd,
jimiž vrah Tě týral od věkův!
Výše-li pak hodláš stoupat k cíli,
aniž stupňů pevných Tobě dosť,
bleskem zraků Svých mne sval v tu chvíli,
syn jsem Tvůj a mám to za milosť,
Tvým-li prahem mohu být... Ó mluv!