Přišla...
Slyšelas, duše má, její krok zloudaný zdola,
z příkopů našeho Kastelu, pečlivě uzamčeného?
Chvilkami volala do našich zavřených okenic: hola!!...
Byla tak tichá noc venku – po chodbách Kastelu mrtvo,
jen srdce tak bázlivě v komnatě poslední v modlitbách bilo
jak rodinný vězeň, když v podzemí otcovských hradů
vyhublým prstem svým chvilkami bojácně
zaklepá do zdí...
Byla tak tichá noc měsíčná venku, kdy měla nastati krise,
a měla poprvé přijíti ona, již dávno Tušená,
Obávaná,
pozdě;
až k ránu...
A přišla.
Neslyšným, loudavým krokem v truchlivé Samaří naše
ode všech živoucích dávno již opuštěné...
Slyšelas, duše má, její krok zloudaný zdola,
z příkopu našeho Kastelu, pečlivě uzamčeného?
Chvilkami volala do našich zavřených okenic; hola!!...
21
Přijíti musila,
má-li mnou skončiti staleté království naše,
mnou,
v něhož se vdědily veškeré slabosti našeho rodu impotentního,impotentního
(ač mladý můj život jich nemůže vinnen být Svatokrádeží
a nemůže za všecku zhýřilost uproklínaných).
Jsem pouze poslední chorobný výhonek bez vůle
předem již daný,
umdlený odlesk v tmách pyšného praporce
truchlivým sluncem dávno již vybarveného,
s nejvyšší věže,věže jenž kdysi vlál poddaným
v purpurech, zlatech a modřích
slávu a věhlas
mých předků...
Ti všichni již odešli...
V noci jen bloudí po stichlých chodbách a visutých mostech
jich přísahy, jež nikdy nevyplnili,
jich hříchy, jež nebyly oslyšeny,
plaché jich pohledy vyhaslé bez zpokojení,
a klatby, v nichž dosud se chvěje posvátné rozhorčení
vznesené v extasi hymny na hlavy odbojných,
v nádherných ceremoniellech církevních sněmů,
latinou přisluhujícím biskupem italsky vyslovovanou...
Matky mých zženštilých cností!
22
Otci mých dědičných hříchů!
Spěte jen klidně:
tiše a bez svědkůsvědků,
bez cizí soustrasti, pyšní,
skončí mnou smutná tragoedie našeho rodu –
a zahanbující.
– – – všecko již jasní se znenálaznenáhla,
neznámá svitání bílá,
jež kdysi stopila beztaktně nádherné zahrady i vašich mozků,
vstávají, velebně rostouce v potopu zvolna.
Bělounké, nezvěstné mlhy neproniknutelné
plní mou hlavu usláblou strachem –
představy zlekaně bloudí již nesřetězeny,
s rukama bojácně vytrčenýma,
v zmateném šepotu utíkajících slepců,
jež nechala pomocná ruka v kritické chvíli
na prostřed cesty, by sama ve strachu prchla...
A mlhou se plíží již veliký stín a zasmušilý,
tím loudavým, lhostejným krokem,
jak po cestách předků mých kráčel...
Otcové hříchů mých!
Matky mých ctností!
Slyšíte její krok zloudaný zdola? – – –
z příkopů Kastelu chvilkami volá
do našich zavřených okenic! hola!...
Příteli! Otevřte!! Hola!!! – – –
23