Ve snách ten básník podivné vidění
Patřil: Jak vážně vine se podoba
Z neskončenosti oceánů
Velebná, vznešená v skvělé záři.
Kles’ před ní celý okouzlen půvabem,
Dlel v podivení, v uctě a v pokoře,
Znamenal, že to vyšší plémě –
Kolem tu sborové čněli věštců.
Jeden z nich řečí: „Dlíš proč tak v úžasu,
Což neznáš plémě božského Čechye?
Obyvatelku této vlasti,
Duševních Slovanů drahé jetve?
Třpytí se mnohá na jejím obzoru
Hvězda skvějící: tamto, hleď, v daleku
Vyniká chvění dávných pěvců,
Které i cizinci obdivují.
Zři vzhůru, kterak leskne se hvězdění
Zbožněných mužů! zašli ti pro pravdu,
Cvičili vlast svou pevnou vírou,
Získali podivu u potomstva.
Tam vidíš skvělé hrdiny: válčili
Pro vlast, pro vládce, velicí předkové
Rodin! Homéra jsouce hodni,
Jim posud národní schází zpěvci.
Nezáviď slávy jinému národu;
Ať s tebou skoumá o přednost zápasit,
Ať i mu štěstí lépe přálo,
Slávie v jarosti stojí pevně.
Svár v náboženství rozbroje rozkvasil,
Síla se vrhla naproti přesile,
Národ vloh jevil vynikání,
Ty by ho samoděk udolaly.
Neušla sice záhubné pohromě,
Národ každý má své doby osudné
Nehod a štěstí, nezašla sic,
Noc ale prospala věkovitou.
Bylo víc věků potřeba k oddechu,
Nyní zas věští dennice nadějná
Nového jitra šťastný příchod,
Mladého života rozvíjení.
Proud světa stále k předu se kolotá,
Hloubá vypátrat nálezy v umění,
Vnuknutí božské: ó jak se tu
Ctná naše otčina opozdila!
Kterak se skvěla! Není to předsudek,
Takovou vlast svou velebit: ourodnost
V ní sídlí, předčí jiné počtem,
Živostí proniká její mluva.
Výtečná předků povaha jevila
Statnost a jarost, podnikla s národy
Velikými půtky kruté, s Franky,
Též s davy Tatarů velechrabrých.
Střehouc svůj jazyk, vynikla v umění,
Mnohý i národ předešla v osvětě,
Přetrhla se jí maní chůze,
Lze bude dáleji pokračovat.
Třeba jest věků, nežli se vyvinou
Plody vysostné z temnotné směsice,
Zářící slávy než se dráha
Zbratřených Slovanů dostíhnout dá.
Však ručí za to povaha národní,
Ved’ někdy žití v oučinné jarotě,
Nezmizel duch mu usazený,
Oslonu miloval, zpět se vrací.“ –
Zplesal tu básník: „„Vítej mi Čechye,
Matko posvátná! přijmi mě do počtu
Svých posvěcenců, božských kněží,
Život chci ztráviti ve tvé službě.““
Ukaz tu hlavou pokynul; kolem hned
Obstoup ho zástup, poznal v něm pilného
Procházku, Tomsu, Pařízka též,
Hluboce skumného Dobrovského.
Tu procit, praví: „„Sen to byl jedině,
Jak blahý! kýž se v skutečnost vyplní! –
Kam hledím, vidím všude temno,
Dohonit cizince sotva možno.
V tom nepostačí oučinnost jednotná,
Sbor budu hledět probudit vlastenců
K ohromné práci, ať jest marná –
Pro vlast i pokus jest chvály hoden.
Dá se sklad uměn použit cizinských,
V skrovnost se snesou, v život se promění,
Jeden od druhých se je dluží,
Roste tak osvěta všeobecná.
Však náboženství třeba je zachovat
Při všem vzdělání, to vede k blahotě,
Pak se vlastenství plamen musí
Stříci, neb tento je duší vlasti.
Pučit se počnou v povaze národní
Květy básnictví – duševní blahota!
Plaší to strasti, tíže denní,
Mysl i k výsosti pozdvihuje!““ –
Každý blesk, co tak proletěl oblohu,
Jemu byl zvěstem naděje ohnivé
Příštího vzniku vlasti svaté,
Nedal se odstrašit nikdy vzdory.
V svém předsevzetí setrval horlivě,
Až mu přestříhla Sudice života
Nit: zašel blaze, neb zřel, jak se
Ve vlasti dennice nová třpytí.