Zemí podmanitel žije jen v oslavě,
Jmě Alexandra, Napoleona též
Ční u potomstva v obdivení,
Pnou se jim k paměti obelisky.
Což ti pak pro vznik lidstva as provedli,
Že je tak slaví v jasnotě potomstvo,
Vděčně tak, co své dobrodince? –
Vraždili volnost a lid v jho spřahli.
Což jest všem zhoubcům po spáse národu!
Jen když ctižádost násilně provedli,
Ať tekou řeky lidské krve,
Nepohne nářek a strast jich srdce.
Jejich chod stíhá Nemesis v zápětí,
Srdce jich kalí, vede je k záhubě,
Mstí křivdu, drtí mocnost lichou,
Strhne i národy v zahynutí.
Stíhá je kletba. Tam zas ti, co modly
Tak co bohové kráčeli ve světě
Bez zásluh snivší věčnou slávu –
Upadli v nepamět sobíkové.
Větší hodni jsou paměti mužové,
Kteří s ostrostí skoumali přírodu;
Ti vypátrali mnohý prospěch,
Svěřili lidu ho, snesli zvědy.
Thales, Pythagoras, Plato a Archimed
A tisíc jiných, Newton a Koperník,
Též Galilei střehli světlo,
Plašili temnotu, mamy smyslů.
Množství předsudků museli zapudit,
Než se do jasna vedrali bytnosti,
Než tvornost všemírovu věčnou
Poznali, pozdvihše lidstvo v osvit.
Lid za převahu má jen co děkovat
Uměnám vážným, jimi se vykoná
Nemožné, duch se sílí, ostří,
Vzdělanost dáleji postupuje.
V život a v okus změnit se uměny
Musí, majíli sloužiti k blahotě,
Musí se spojit s umělectvím,
By se tak mírnila přísná vážnost.
Člověk je jistě pro blaho na světě,
Nadána jest mu obraznost tvořivá,
Ta sladí činnost denní práce,
Vznese se ve obor ideálů.
Tato básnictví zplodila k útěše;
Homérem národ znovu a navždycky
Svůj život tráví: zříme ho tu
V jarotě, v oslavě, v skvělé výši.
Jiní zas věštci půvaby přírody
Pěli; zas jiní úhody osudu
Ohromné krutců pro výstrahu;
Ti tam si volili děje bodré.
Kdo vyniká z nich, blaže tu národy,
Hlásá vlastenství, volnost a oddanost
Svým králům, krásu, pravdu, dobro,
Po boku skví se i slavných hrdin.