Hynko řečí: „Veleslavné právo!
Cítím, že mi není hrubě zdrávo,
Vězím přímo pod mocností čar;
Květka jest tou krutou kouzelnicí –
Zdála se být míru holubicí,
Jestli nepomůžeš, přijdu v zmar.
Šel jsem cestou, prázden podezření,
Ve myšlénkách celý pohřížený,
Nečiv nižádného číhadla:
A hle ve své kráse se mi zjeví
Kouzlo tropíc, pohled vnadný, děví.
Ta jest, co mi srdce ukradla.
Jí teď patří vše mé pomýšlení;
Zpomínám si na ni při modlení,
Před svou láskou v lesy utíkám;
Tam mě stíhá, tam mě následuje,
Ohlas tam můj nářek opakuje;
Zřím, že marně s kouzly potýkám.
Bráněním víc roste to mé plání,
Rmoutí mě vše její vyhybání;
Místo spolucitu drzý vzdor,
Jak ji minout? jestiť nejkrásnější,
Není nad ni žádné milostnější;
Po ní se ach shání celý sbor.
Po ní cítím neustálé hoře,
Slzí vycedil jsem skoro moře;
Kmitám se tu v světě jako stín;
Obtížná jest přetrudná má bytost,
Nademnou lid jeví přímou lítost,
Za obět jsem lásky od něj jmín.
Po ní toužím, dychtím, stále šílím,
Po ní bez oddechu ve dne v noci kvílím;
Slyší mě lid, kterak stále lkám;
V noci když spí každé zvíře, ptáče,
Budívám je v lese zdrojem pláče;
Mezi nimi samoten já štkám.
Vyznat se pak musím také nyní,
Že jsem tři dni vězel schován v skříni,
Chtěje skončit života tam dar;
Tam jsem k sobě stále láskou hučel,
Zaslech’ mě tam přítel, když jsem kňučel,
Vyved mě ven, bych nepřišel v zmar.
Když jsem milušce to vypravoval,
Smích ní ostrý celou pohyboval;
Poznal jsem tak, že jest litice –
Nenajde se nikde od Šumavy,
Až kde Krkonoše pnou své hlavy –
V celých Čechách stejné dračice.
Co se ještě při ní více bojím,
Že snad v nebi před ní neobstojím,
Že i tam mě bude sužovat:
Uznej tedy přeslovútný soudce,
Aby ona, sličností se pnouce,
Přestala již jednou čarovat.“
Sudí vece: „Propustím tě z kouzel,
Konej, kdyby se i cit tvůj zpouzel,
Co můj nález tobě uloží:
Tato se ti více nenakloní,
Vypuď ze srdce ji, co je po ní;
Moudrý pro nic za nic strast si nemnoží.
Zcela marné jsou tvé hojné slze,
Marné žití v trudu, v chmúrné mlze,
Pro přelud jen obětuješ cit;
Uč se poznat jeho pravé ceny,
Vypuď mysl na ni, dojdeš změny,
Přesilou jen ducha získáš skyt.
Básník blaho trudu lásky báje,
Láskou často jako s děckem hraje,
Následuje rozumu předc hlas:
Tam, kde pohrdání její shledá,
Aneb nevěru; tu zrůst jí nedá,
Přetrhne ji, vyvázne tak v čas.
Mocné jsou sic milenky tvé vlevy
Na tě: tyto vzdálené jen děvy
Mohou zničit; prchni z okolí!
Jejich vzezření tě bude léčit,
Budeš novým dobám dobrořečit,
Když ti tesknost srdce povolí.“