Žaloba.

Žaloba.
Hynko řečí: „Veleslavné právo! Cítím, že mi není hrubě zdrávo, Vězím přímo pod mocností čar; Květka jest tou krutou kouzelnicí – Zdála se být míru holubicí, Jestli nepomůžeš, přijdu v zmar. Šel jsem cestou, prázden podezření, Ve myšlénkách celý pohřížený, Nečiv nižádného číhadla: A hle ve své kráse se mi zjeví Kouzlo tropíc, pohled vnadný, děví. Ta jest, co mi srdce ukradla. Jí teď patří vše mé pomýšlení; Zpomínám si na ni při modlení, Před svou láskou v lesy utíkám; Tam mě stíhá, tam mě následuje, Ohlas tam můj nářek opakuje; Zřím, že marně s kouzly potýkám. Bráněním víc roste to mé plání, Rmoutí mě vše její vyhybání; Místo spolucitu drzý vzdor, Jak ji minout? jestiť nejkrásnější, Není nad ni žádné milostnější; Po ní se ach shání celý sbor. Po ní cítím neustálé hoře, Slzí vycedil jsem skoro moře; 90 Kmitám se tu v světě jako stín; Obtížná jest přetrudná má bytost, Nademnou lid jeví přímou lítost, Za obět jsem lásky od něj jmín. Po ní toužím, dychtím, stále šílím, Po ní bez oddechu ve dne v noci kvílím; Slyší mě lid, kterak stále lkám; V noci když spí každé zvíře, ptáče, Budívám je v lese zdrojem pláče; Mezi nimi samoten já štkám. Vyznat se pak musím také nyní, Že jsem tři dni vězel schován v skříni, Chtěje skončit života tam dar; Tam jsem k sobě stále láskou hučel, Zaslech’ mě tam přítel, když jsem kňučel, Vyved mě ven, bych nepřišel v zmar. Když jsem milušce to vypravoval, Smích ní ostrý celou pohyboval; Poznal jsem tak, že jest litice – Nenajde se nikde od ŠumavyŠumavy, Až kde Krkonoše pnou své hlavy – V celých Čechách stejné dračice. Co se ještě při ní více bojím, Že snad v nebi před ní neobstojím, Že i tam mě bude sužovat: Uznej tedy přeslovútný soudce, Aby ona, sličností se pnouce, Přestala již jednou čarovat.“ 91 Sudí vece: „Propustím tě z kouzel, Konej, kdyby se i cit tvůj zpouzel, Co můj nález tobě uloží: Tato se ti více nenakloní, Vypuď ze srdce ji, co je po ní; Moudrý pro nic za nic strast si nemnoží. Zcela marné jsou tvé hojné slze, Marné žití v trudu, v chmúrné mlze, Pro přelud jen obětuješ cit; Uč se poznat jeho pravé ceny, Vypuď mysl na ni, dojdeš změny, Přesilou jen ducha získáš skyt. Básník blaho trudu lásky báje, Láskou často jako s děckem hraje, Následuje rozumu předc hlas: Tam, kde pohrdání její shledá, Aneb nevěru; tu zrůst jí nedá, Přetrhne ji, vyvázne tak v čas. Mocné jsou sic milenky tvé vlevy Na tě: tyto vzdálené jen děvy Mohou zničit; prchni z okolí! Jejich vzezření tě bude léčit, Budeš novým dobám dobrořečit, Když ti tesknost srdce povolí.“ 92