Mnozí páčí za blahé jen ostrovany,
Co tak žijí posud ve nevinném stavu;
Příroda jim sama poskytuje stravu,
Za krm kokosy jsou v hojnosti jim dány;
Netřeba jim šatstva, žádné práce,
Nevědí nic o starosti, klamné čáce:
Žijí nevědomě tak co děti,
Lze jim stále, tak co ptactvu, hráti, pěti,
Za šťastné to pokládá svět živobytí;
Jest to ale zvířecí jen žití.
Nezdá se být člověk k tomu stavu
Pouze zřízen; tvorce mu dal skvělé vlohy,
Vštípil rozum, jiskru božskou, v hlavu;
Nosívá ji zhůru do oblohy:
K vyššímu jest zde to nahé plémě.
Má si podrobiti země,
Snahami se k výši zdokonalit:
A tak musí život ztvrdit, zkalit.
Nah sem přišel, k tomu bez vší zbraně,
Nevynik’ tak zhůru maně;
Nýbrž prací, tou jest světa pánem;
Jest tak v stavu tepat nejlítější zhoubce,
Potýkati s největším i velikánem,
Podmanit i, co jest skryto v hloubce;
Nezpomáhá tu nic, rychlost, v letu křídla,
Ani skrytá ve skalinách sídla;
Netrpí nic, coby bylo škodno,
Přivlastní si, co mu k skytu hodno.
Ba i zvířata si přived v podrobenství,
Prokazovat musí jemu poslušenství:
K vození tam vychoval si spřeže,
Ono zvíře jej, co pána, střeže,
Ano v nebezpečí životem jej brání,
K tomu ještě jiné plody shání.
Toto k nošení mu nastrkuje záda,
Tam zas oděv jemu nosí celá stáda,
Honosí se v jejich skvělém rouně;
Jiná k jeho krytí poskytují houně,
Tam jej mlékem zasobují skoty,
Konají i pracná díla do lopoty.
Vzdělanec i nad živly svou vede vládu,
Hradí vody, vede je, kam třeba, k spádu,
Ty mu musí konat nesčislné práce;
Káže větru, ohni tak, jak vládce,
Ano hromu vykazuje meze.
Sám se vznáší také do povětří,
Spolek těchto živlů břemena sám veze:
Pudí lodě, sílu svou tak šetří.
A když ostrovan jen za byt brlohy
Volí, onen tvoří pohodlné stavby.
Ty a jeho přeprospěšné plavby
Vysost ducha jeví. Skoro oblohy
Dotýkají se tam skvělé pyramidy:
Podiv jeví mosty, palácové střídy,
Tarasy též, pak i vážné svaté chrámy,
By tak tvorce bydlil mezi námi.
Zdají se to býti díla čarodějná!
Hleďte dále, jak loď přestěžejná,
Jako labuť, ve své kráse pluje,
A jak drze hněvům živlů odporuje.
Nehrozí se jich ten hrdý smělec,
Zanechá jim maní, kam chci, meci.
Na kompas svůj hledě, míří jako střelec
S potažením průvodící hvězdy;
Nezabloudí, vykoná své sjezdy.
Nahoře tam tato světla věčná
Vnikla v srdce lidská čáku vyšší;
O tvorci tam mluví slova řečná,
Které ostrovan ten sotva slyší:
Ta i jeho mravy zvýborňuje,
A tak výš a výše postupuje.
Ať dál onen hledí, ještě co tu vzdělanec
Vyved’; poslyš, jaký souzvuk strojů!
Kouzlí, opojuje, jakby nebes čekanec
Vyloudil je z temných zdrojů.
Též ať hledí, jaké vyved’ ze skal tvory;
Zdají se ti dýchat, zdá se, že tu vzory
Vnuklo jemu nebe. Ať zří také malbu;
Oko nerozezná barev šalbu:
Jsou to živé plody obraznosti!
Dále mlčím, jaké vědomosti,
Umění též získal: kterak kráčí výše.
Co mu pokrm, pohodlí a číše
Poskytuje! Jaké vnadné vyražení!
Jak duch jeho pluje v nadešení! –
Co lid přivedlo to k také vzdělanosti?
Pouze pracovitost, snaha oučinnosti.
Ní jen roste těla, ducha síla,
Ní se vyvinují zvýbornilá díla.
Při tom rozmohlo se lidské plémě,
Obživit jej nepostačí země;
Národ vzdělaný si dopomůže lehce
Vzděláváním země, vydržením hovad,
Naučil se je pak k blahotě své chovat;
Kdežto divoch, an pracovat nechce,
Lidským masem sititi se musí,
Při svobodě mrazu, bídy dosti zkusí,
A pak bývá druhých pronárodů plenem,
Posléz zacházívá celým kmenem.
Jináče to; pracující plémě lidské
Tvoří sobě sady hesperidské,
K všemu snadnost podává mu zkušenost,
A tak získala se jeho vznešenost.