AMOR NA CESTÁCH.
(1864.)
Šel amor kolem kláštera
a hvízdal pěknou notu:
„Fortníku, pusť mne na nocleh,
dej místa mému hrotu.
13
Pěkné vám nesu vzkázání
od mlaďounkého mnicha,
noc jednu byl jsem u něho,
a tři noci už vzdychá.“
Byl fortník šelma, hrubý Jan –
„Aj, hle, tuláckou chasu!
I klášter obrátit chce v rub –
jdi spát si třeba k ďasu.“
To z okna panna slyšela,
jí bylo hocha líto,
a přemýšlela celou noc,
kterak zas napraví to.
„Fortníku, muži nelidský,
co v mysl se ti klade?
Hoch z rodiny je umělců,
ti vítaní jsou všade.
Ti svět i klášter přemohou
lehkýma písničkama;
kdy uhostit jej mohl mnich,
proč nemohla bych sama?“
Aj, kdo zas klepe na dvéře?
Ten včerejší, ten samý,
a fortník, jak by vyměněn,
jej vítá poklonami.
14
Již vcházel sem a vcházel tam,
nebál se ni té šelmy,
ráno si hvízdal písničku
a liboval si velmi.