KRÁL JIŘÍ PODĚBRAD A LEGÁT FANTIN.

KRÁL JIŘÍ PODĚBRAD A LEGÁT FANTIN. (1867.)
Na stolci Čechů nejslavnější král, ryzí ten diamant, král Jiří stál, kol něho panstvo nedočkavost jímá, jaké poselství legát nese z Říma. Bylť Fantin samým králem poslán tam, by vyplel rozsetý o Češích klam, teď přišel – v tváři mír, mstu do úpalu, a nad pokorou klobouk kardinálů. 26 „Od otce, jenž smí kleti provině, tvé zemi zdar a blaho jedině: tvá zem, jež unavena, až bůh brání, by kvetla v míru zas, to jeho přání.“ „To poselství,“ dí král, „mi lahodí; toť s přáním mého srdce závodí: by štěstí země té dozrálo v míru. Tož, prosím, mluv, jak slovům tvým dát víru.“ A Fantin počal: „Bůh to soudem změř – tvá zem: to rozsápaná divá zvěř, kdy koulí zčervenalým vášní okem, a běda ovci, jíž dostihne skokem! Krev páně nápojem vám z kalicha, by měla závoj loupež všeliká – a kdo by zřít chtěl peleš antikrista, zde nehledal by dlouho dozajista. A přec jest mírný svatý otce žal, nebť král zem církvi vrátit přísahal: a aby nepropadl církve soudům, tož jistě přivtělí ji Říma oudům.“ Zmračil se král, však řekl s poklidem: „Co slíbil jsem, to vždycky plnil jsem; krev kostnická mi nelpí na svědomí – a jiný soud mi není povědomý“.povědomý.“ 27 „Jaký to výklad!“ legát zděšen dí, „nad Říma soud – kdož vznešen býti smí?! Řím béře sliby, kdy jmenuje krále – Řím rozhodne, kdo být jím může dále.“ „Jaké to poselství?“ král vpadne v řeč. „Tvůj jazyk Řím-li poslal v seč, by s tebou zašermoval, kardinále – k tomu si nezvolili Češi krále!“ Zakmitnul legátovi okem blesk: „Kdo, ne-li papež, vznes’ tě v trůnu lesk? Tys Čechy slíbil vrátit církvi zase, a nevrátil’s: to se ctí srovnává se?“ Zaplanul posměchem ve tváři král: „Tu slyšte, pánové, co legát prál! Váš rozum krále vybrat nedostačí – vám čekat dlužno, jak se Římu zráčí! Já o čest dbát? Aj, smělý legáte, vyť v Římě český stolec neznáte; bezectnost na něm nikdy nevídáno – co však jí římský unes’, světem znáno! A nyní rci, ty ctností zrcadlo, jaké to poutko z tvé cti vypadlo, že u papeže v Čechův službě stoje, na krále jich pokoutně strojíš zbroje?“ 28 „Co Otec rozvázal, to rozvázal, a ten – slib nesplnit mi přikázal; ty však jsi jiný v slovech, jiný v cviku, a kletba zahřmí křivopřísežníku!“ Král počal na celém se těle chvět, a trhnuv jílcem, zas jej vrazil zpět, a hlasem, jak by volal k soudu věky, dal Římu v odpověď své duše děky: „Vy velkou máte hrůzy zásobu, že nelze vtěsnat světy do hrobu, že síla chodí pravlastními kroky a volné těžko změnit na otroky. Kdy však vám svědomí dál nestačí, jste nejslavnější slov vykládači, tož v Čechách svoji jsme!“ – Král zdržen stěžistěží, sic by byl mečem prohnal prsa kněží. Však netrvalo jenom málo let, a Jiří král byl za to z Říma klet, a než se zase jaro rdělo květem, král Jiří válčil za to s celým světem.