OBRÁZEK Z POUTI.

Oblaka jdou v nebi od západu, od východu chodí jasní dnové nad zeleným kopcem kulovatým včera jako dnes. Tu zbytky hradu jako zuby v lebce, kterou klove havran, děsný čas, tu s klidem svatým trčí nad krajem tak přespanilým, jak by jej Bůh chystal jen svým milým. Na tom kopci, na zelené stráni dávno lidé třešně nasázeli, jež jak panny na jaře se bělí, v máji bílé, v červnu zčervenají, jako dívky v bodrém předbíhání pod vrcholem stanou, v líci plají, na jejich pak korálové plody slétli ptáci, s křikem slaví hody. Nad úpatím na zeleném svahu sklenář Podhajský si domek líčí, od vrat v sínku, na dvůr chodí s prahu, sbírá, urovnává, chřestí klíči, jimiž zamkl polici i truhlu, chlévy, zahrádku i kliku studny, aby nikde nepořádná ruka nesáhla snad na pořádek svůdný, jenž se leskne z každičkého úhlu. Jde a bílí, kde mu stěna puká, uklízí a čistí dvůr i kolny, a když po práci čas zbývá volný, barvou modrou síň i jizbu zdobí od přízemku jako v panském domě, že to příliš ze vsi pro osoby, přijdou-li sem, chodí, mluví skromně, s úctou ke sklenáři pohlížejí, myslí, takého že chleba nejí, jako oni černý, usušený. Domek jako zámeček je sklený a kol domku všechno vysmýčeno, že mu lidé panské dali jméno. Ze zámečku sklenář vyšel vraty, obrátil se na dvůr, volá zpátky do oken, kde krejčí píchá šaty, a ten oknem vyhled’ do zahrádky. – „Nájemníku, vaše malé děti tu mi oškrábaly barvu s plotu; co to stálo práce hladit tyčky, potřít barvou, vykrajovat špičky. A hle, tam zas naházely smetí; ať mi dáte pozor na drobotu!“ „Pantatínku!“ krejčík odpovídá: „Jak pak děti, když je člověk hlídá. Sedí v koutě tady nebožáci, na dvůr se vám nohou kročit bojí!“ „Mlčte, mlčte. Však se leccos ztrácí; také před nimi nic neobstojí.“ Řekl sklenář chtě se dále bráti, ale krejčík objevil se z dveří nesa šití, při tom v ouško jehly navlékaje niť. Sklenář se vrátí, a tu slyší, sotva sluchu věří, kterak podruh, tabák hodiv stranou, takto volá: „My se nespolehli, pantatínku, že tu věčně budem, a jak vidím, větry jinam vanou, kdo ví, budem-li; vždyť taky v chudém, pantatínku, osrdí kus vězí!“ Co to dořek’, bouchla vrátky prudce krejčová, jež na polní už mezi nachýlena pod pytlem jsouc trávy slyšela i spěší, už je v půtce, mrští pytlem o zem a tak spustí: „Táto mlč! Běž střihat na rukávy, máš být zítra hotov. Toť už tuze, pantáto, co chcete dělat s námi! Co ty děti? Vždyť nemohou růsti; máte je sic i mne ku obsluze, musejí pak na otýpce slámy do koutků se tlačit ve světnici, trávníku by v dvorku nepošláply, chuďátka, jsou celé bledé v líci.“ Při tom slzy utřela, než skáply. Sklenář chtěl jí vpadnout do hovoru, zakřikoval, an tam se záhrobce potutelně smál se jejich sporu manžel krejčí, a si v duchu myslí: Dobře má, však má naň dávno s kopce. Do oken pak vyhoupnou se časem dětské tváře jako z děry sysli, vykouknou a bílým třesou vlasem. A zas dále svoji vede matka: „Nasadit jsem chtěla na kuřátka, chtěla jsem mít také baňat hejno, a tu máš! Vždyť ani vrabec tady nesmí přeletět a sednout k drnu. Však by také nepřišel tu k zrnu Střehl jste vždy – je mi sice stejno – když vám krmím dobytek, ba taky, kravičky-li dojím, přihlížíte, vařím-li vám, do všeho své zraky pod pokličky strkáte a víte, kolik zrnek, soust a lžic je čeho.“ Neskončila ještě. Vedle stěny píchá jehlou krejčí utulený, děti košilaté vedle něho. A než mohla žena mluvit zase, zvolal sklenář, tak že děti s křikem utíkaly skrýt se za tatíkem, a tu sklenář, hněv se mu chvěl v hlase: „Osobo, už kliďte se mi kvapem!“ Vyrazil to ze sebe a spěchá vrátně otevřít. „Už moje střecha, povídám, vás na noc nepřikryje.“ „Pomalu, ať trávník nepošlapem!“ zachechce se žena a jdouc k síni mumlá hlasem, při tom stranou plije. Hospodář však předběhnuv je všecky, než si vzpomenou manželé líní, sám už vynáší, tu škopek, necky, a pak šatstvo, stolice a všecko, co mu padlo v ruce, také děcko, jež se připletlo, vše jedním rázem vyklízel a ze vrat házel na zem. Manželé pak nevidouce zbytí, co jim zbylo, ještě každý chytí a šli zvolna vlekouce své děti, které křičely, ven přede vrata. Vrátně vrzly, prudce k sobě letí, brána zavřena. Tak doba zlatá prvním manželům se zavírala, když je z ráje Boží ruka hnala. Oddechnul si sklenář, loktem stírá s čela pot, a zas, kde jaká díra, spravuje a rovná, dvorek smejčí. V tom hle malou brankou vběhl krejčí, po záhrobni plíží se a šepce, tabatěrku že si v okně nechal. Vzal a otřel rukávem ji hebce, třikrát klepl, podal sklenářovi: „Pantatínku, ještě naposledy v dobrou vůli!“ Ale sklenář spěchal za svou prací mlčky. Krejčí tedy rámě skrčiv venku zmizel v křoví. Zůstal sklenář sám a jeho domek. Nikde noha lidská – volno je mu. Ohmatává ten i onen stromek. Nikde ptáčka, jenž by přelít’ střechu, nikde husa nevztahuje k němu bílý krk, ni holub pro potěchu nezavrká v poklopu, ni kury nezakdáčí, kvočna nesvolává drobotiny pestré na smetišti, nikde nešlápne nic, nezapiští, leda list že šeptne padna shůry. Za to však po celém dvorku tráva drobná, hustá, nikým nešlapaná, nikde skvrny, leda růže planá přes plot na ni červeň trousí řídce. Nežli tím však potěší se více, pohlédne-li přes plot na zahradu. Zrak mu svitnul: tam mu rostou stromy, jak jen malíř maluje, a vánek některou-li větvičku jen zlomí, hřích to bude! A v těch stromů chladu čekají se poupata, by kvetla. Prostřed záhonu pak z loubí stánek. Chmura s líce sklenářovy sletla, potěšil se, ve chlév hlavu sehnul; kravky dvě naň hlavy obrátily žvýkajíce. Pohled ten mu milý, stál tu chvíli ani sebou nehnul. A když potom kráčel po záhrobni, rozhorlil se hněvem; zvednuv zraky uviděl, jak černí ptáci drobní pod krov létají a odlétají, kterak jeden drobet nesa v zobci přilípne jej a pak druhý taky. A tu sklenář stoje na záhrobci hněvu nechal podiviv se v taji, z ruky pustil napřaženou tyčku, rád se dívá na tu vlaštovičku, kterak přimkne tílko černé k hnízdu jako lesklé péro přilepené, jak dvě ostří nůžek křížíc křídla, jak by radila se v drobném hvizdu, hrudku dobře-li na hrudku klene, a když druhou z dálky letět shlídla, vzduchem střelí, druhá opět staví. Neodvracel sklenář dlouho hlavy, mysle si, že hnízda nerozbourá. Neviděl, že vešla na dvůr vrátky babička a že se k němu šourá. „Pochválen buď Kristus Ježíš!“ řekla. Sklenář pak chtěl pustit se s ní v hádky, jak byl vždycky se žebráky zvyklý. Když však poznal, hned mu líce změkla: sousedka to, pobízí ji dále, ona však si sedla bez pobídky na práh domu a rty její vzlykly. Řekl sklenář: „I pro pána krále! Co mi paměť, nebyla jste u mne; co to bude?“ – Nevšimla si výtky, ruce sepne, hlavu složí stranou: „I ba nebyla, můj kmotře milý! Ach jsme my to ženské nerozumné! Pánbíček nás v nebi opět zkoumá, neopouštěj rodička nás jeho. Tak jsme dlouho, kmotře, ve svém byly, a teď, považte, jsme beze všeho. Barák od nás koupil soused Louma; musili jsme, víte, bez výminku: A dnes se k nám krejčí od vás vtírá, nábytek a hrnce skládá v sínku a nám dvéře z domu otevírá, že prý si to najal od souseda, ať prý každý bydlo v čas si hledá. Co mám dělat? Dcera doma není, k Panně Marii šla k Boleslavi. Však se navrátí dnes do modlení. Kmotřínku, vy znáte naše mravy, můžem-li pod jednou bydlet střechou, vezměte nás k sobě na podruží, Pán Bůh vám to zase vynahradí, Panna Maria a všichni svatí. Poctivě jsme zchudly – to mi těchou; prosím vás, kdo teď se nezadluží? A mně v práci stáří mé už vadí. Pán Bůh dal, on vzal, co člověk ztratí. Však jsme všichni v jeho ruce svaté.“ Sklenář mlčel, svraštil žluté čelo, zhurta pravil: „Hle, to z toho máte, každý den že jdete do kostela, modlíte se jen, kam by se dělo? že dům vázne, člověk dluhy dělá.“ „Nu nu, kmotříčku!“ dí smutně žena s prahu zdvíhajíc se na kolena, aby šla. „Nu netrestejte přísně, pobožnost Bůh nikdy neopustí. Však on dává polním kvítkům růsti, dle své vůle vybaví nás z tísně. Bůh vás tu zas opatruj!“ Šla tedy. Podhajský však předhonil ji slovem milosrdím hnut a studem bledý, ana právě v chlévě bučí kráva: „Chcete-li tu bydlet pod mým krovem, zůstávejte. Kravám není tráva, nemám, kdo by dojil a mně vařil, a přec rád bych v poli hospodařil. Jen mi havěti sem nepřineste; nábytek si na mém voze svezte.“ „Bůh vás pozdrav!“ sousedka mu vece vetchou ruku jemu podávajíc. „Vždyť jsme všichni v rukou Páně přece. Tak, tak! Duškovi dám chleba krajíc, on mi pomůže!“ – A v půli těla sehnuta jsouc rychlé krůčky dělá nazpět do vrat. Branka se však před ní otevřela sama a z ní vkročí u záhrobně na schod na poslední bledá ženská, k nebi majíc oči zvykle obrácené na oblohu, tak že od ní zmodraly. Jen v šátku bílém, velkém, vyšívaném v rohu, v jakém o každém se chodí svátku do kostela, v něm se poznávají naše ženy, jdou-li v cizím kraji na pouť bílé jako holubice. Tedy dívka nachýlila líce, matce svojí ruku políbila. Matka volá: „Bože, holka moje! Z Božích cest tě vítám, dcero milá!“ Dcera pak se usmívajíc svatě, láskyplně na matku i toho, jenž se mračil na záhrobni stoje, jak by rovnal cosi na kabátě: „Panna Maria vás oba spolu tisíckráte pozdravuje mnoho!“ „Děkujeme, zdráva vyřídila!“ vece matka; sklenář ode dveří smekl rychle, řeč kdy o něm byla, a hned s kvapem domů přes práh měří. Matka dceři potom vysvětlila ze vrat jdouc, proč u sklenáře byla. Od stavení volal v pole žitné sklenář Podhajský a běžel s kopce: „Hleďme na ně! Sotva den že svitne, by je člověk hlídal. Půjdeš s meze! Nejvíc práce dám si z celé obce, bych měl meze zarostlé a rovné jako rámce, zelené jak pásky s kořením a kvítím. Kam to leze? Nezná cesty? Ať ho havran klovne! Otřepe mi při tom krajní klásky.“ Takto horlil, hrozil v dálku holí, a pak vidět odrostka, jak rukou drží sobě beranici v týle, by mu nespadla, jak o se tlukou plaché nohy, až mu zmizel v poli. Vrátil se, by pokračoval v díle. Potkal souseda, jenž smeká před ním, zastavil ho: „Kmotře, pohledněte, tak mi robí: po mezi se plete!“ A když ještě setkali se s jedním – soused byl, jenž nechal v poli koně, by vzdal úctu kmotru sklenářovi, takými si tento oddech’ slovy hlavu obnaženou vzájem kloně: „Jářku, moji sousedové zlatí! Co už teď se děje v obci naší! Co pak člověk a co stáří platí? Ovšem, ať sní každý svoji kaši, to však hanbí obec: od té doby, co jsem vyhnal krejčích, jen mne zlobí. Vyjde před barák a pozoruje, co se u mne děje, slídí všude, odběhne a zas tu – něco kuje, krčí se a vede s sebou ženu, též jsem slyšel, kterak Filomenu naši ondy škádlil. Něco bude, neboť také odrostky zve k sobě, vídám, kterak v podvečerní době scházejí se, šňupou s ním a mluví, smějíce se dívají se k našim skrze sněti stromů vedle plotu. Slyšet syknout, neb jak hučí sůvy, ale někdy ostudně je splaším Však ať obec překazí tu slotu!“ K tomu soused přikyvuje hlavou: „Krejčí, krejčí trestati se musí.“ Druhý soused ale odpovídá: „Já vám povím, kmotře, tu věc pravou: Kdo se mnoho brání, mnoho zkusí. Nesmí se tak přísně, když se hlídá; mládež na se mnoho popouzíte. Však jste moudrý, více než já víte.“ Sklenář jemu „Dobře, dobře!“ praví, sousedy pak s uctivostí zdraví, spěchá domů, spouští ruce dolů na obci, kde husy pasou děti, a teď kmotra obstoupily v kolu, rukáv, loket jemu líbajíce. On pak na ně: „Bůh vás pozdrav, smetí!“ Při tom štěstím zářily mu líce. Došel domů, vešel na zahrádku, Filomena ryla na záhoně prozpěvujíc písně k chvále Boží. „Tys tu z kostela? Tos přišla v krátku. Hleď, tam vyplej také v koutě hloží, udělal jsem kleště z dřeva pro ně. To jsi hodná, Filomenko, za to.“ Tak děl sklenář, odpovídá tato: „Dobré jitro, kmotřínku, vám přeji, Pán Bůh pozdrav! Těší mne ta práce. Hle, jak se ty pestré květy chvějí v rose ranní, jako by se myly. Jaká vůně všude po zahrádce, div jí neviděti! Kmotře milý, myslila jsem, že byste měl z růží v sobotu dát kytku na Loretu Panně Marii a Ježíškovi. Nejkrásnější Bohu dar je z květů, když se k němu dobrá vůle druží.“ Dlouho k tomu sklenář neodpoví, potom vece: „Byl by to hřích velký v poupěti květ kazit, Filomeno! Buď to tady Bohu posvěceno, kde je rosa, kam přiletnou včelky.“ Ale jemu praví Filomena: „Pro Boha jsou květy, jemu voní. Každá růže je tu vymodlena, neboť umím modlitbičku pro ni. A když klíč mi dáte od zahrady, nad nimi se modlím v práci tady.“ Líbilo se velmi sklenářovi tajemství to růží, svolil k tomu, by z nich vzala, nežli půjde z domu, Marii dvě, poupě Ježíškovi. Ukázal a poznamenal každou, litoval a vybíral je přísně, jak by v mysli zanášel se vraždou. Dívka začala pak svaté písně. Odešel a poslouchal ji skrytě, a když přestala, zas pánovitě zavolal ji, by šla vařit k němu. Odměřoval, dohlížel si k všemu. Filomena tedy přes dvůr kráčí nesouc klíč a rýče hospodáři, a když zaslechla, jak slípky kdáčí, jež jí sklenář nechal na kurníku, počítala, kolik vajec bude, vyjasnila tahy v bledé tváři; taký úsměv u nás mají v zvyku, navštíví-li štěstí lidi chudé. Přešla schody, dvéře otevřela, a jak jindy zbožně křížek dělá. Sklenář seděl opět v pilné práci, měřil sklo a řezal v rohu dílny, v níž se jako v pokoji vše lesklo. „Pomáhej Bůh! Jak jste stále pilný.“ „Zahálka se nyní nevyplácí!“ řekl sklenář cinkaje sklem ve sklo. Filomena v plotně zatápěla, dračky pěkně naštípané měla. Pošeptmu se modlíc hýbe rtoma. Vytrhnul ji sklenář: „Filomeno! co si říkáš stále k sobě v tichu?“ Mlčela, až měla domodleno, a pak řekla: „Na poli jak doma modlím se a varuji se hříchu. Jak bych tady neměla se modlit, vždyť tu jako v kapličce je pěkně, člověku kde milo bývá prodlít – odpusť Pán Bůh, že se to tak řekne. Tam, co stojíte, bych oltář dala, a ten břečtan, po stěnách co roste kolem kol, toť malování prosté. Jak jsem řekla: kaplička to malá; jak bych se tu modlit zapomněla? Vyhlédněte oknem – Bože milý! Na všechny je vidět světa díly, slávu Boží. Co se všude bělá kostelíčků, kaplí v každé stráni! Počítejte: tu hned Andělíček, Loretánská Panenka tam výše shlíží dolů – ta nás všechny chrání, k ní je vidět zevšad od kapliček. Tamhle sedla svatá Anna tiše nad kostelem Ostruženským sama na kopečku, a jí pod nohama cesta v levo do lesa se kroutí; chodívám tam ku Trojické pouti. Z těchhle oken zas je vidět jinam. Na Vinici jednou v roce bývám, svatý Isidor tam rádlem oře, nad ním Bradský kostel. Tam se dívám vždycky ráda, jak se ku výšinám vznáší Ježíš na Táborské hoře nejvýš k nebi z naších kostelíčků. Hle, jak sem se dívá na matičku Loretánskou Marii a v levo žehná těm, co k Maří Magdaleně po Zebíně lezou unaveně. Po cestách pak leckde Boží dřevo, Boží muka všude za dědinou, kde si poutníčkové odpočinou. Není-li to kus nebeské říše? Blíž je nebi, kdo vystoupí výše.“ Povstal sklenář od práce, by viděl, o čem nevěděl, šel, ruce vzadu skřížil si a shýbal v okno bradu, za ní chodil, jako by se styděl, že mu ušlo, nad čím nyní žasne. V udivení potom propověděl: „Ale, osobo, též rád bych zvěděl, je-li to tak všude jak zde krásné. Ty kus světa hezký projdeš přece, jak to tam, kde nebe padá k zemi?“ A tak s upřímností ona vece: „To vám řeknu, kmotřínku, že všude, kam jsem přišla, Pán Bůh tvoří divy, ale kraj náš nejmilejší je mi. Kdož ví, Bože, jak to v nebi bude, tu však člověk v nebi ještě živý.“ Zamyslil se onen, bloudí okem po tom krásném kraji, lemovaném v půlkruh lesy, kapličkami, hrady, a tak blízko zdá se, jedním skokem v malé chvíli při každé že stanem. „Pravda“ – řekl – „je to nebe tady!“ Filomena při tom odskočila ku plotně a zas tu při něm byla, neb ji volal, všechno ukazoval, co kdy zrobil, a co si kde schoval. Otvíraje truhlu napřed pravil: „Vidím už, ty že jsi z jiných lidí, s podruhyní bych se nezastavil. Co vše mám, hned jiný neuvidí.“ Vyndal potom pouzdra všelijaká barevná a s víčkem vrchním skleným, počítaje, co dá hračka taká denní práce, vyndal potom skřínku s prknem zadním rudě obarveným, ostatní tři strany ze skla byly. Horní okraj v štít vybíhal vpředu v rudé půdě kreslený keř bílý, který padal po všech hranách dolů; pěkná kaplička to ku pohledu. Diví se jí Filomena, praví, že by měla stát tam na tom stolu, do ní pak že, dá-li Pán Bůh zdraví, z pouti přinese Marii Pannu. Sklenář pak ji na druhou dal stranu, obrázky pak různé z desek vyndá. Mívali jich totiž u nás jindá velké sbírky, každý z jiné pouti, od přátel a známých na památku, dcery braly dědictvím je z domu. Milo zajisté je vzpomenouti, o Božím-li ukazují svátku jedni druhým, který kdo dal komu. A z nich Filomena, co byl svatý – též tam byly květy malované – každý políbí, než stranou složí. Mnohý andílek as boubelatý ušpulil se, pod jejím rtem plane a se choulí k nohám Matce Boží. Jmenovala potom Filomena Matku Boží každou dle jich jména. „To je svatá Panna Pomocnice; sedm hvězd má kolem svojí hlavy s Ježíškem. To její obraz pravý. Tohle pak jsou, hleďte, Vambeřice, a to zázračná v nich Boží Matka. Tohle Svatoňovská Panna sladká; tam se stavíme, když od Vambeřic jdeme domů. Ztamtud ještě máme, abych řekla cestu od nás měříc, jak sedmkrát na Tábor. – Hle visí její obraz na stromě a pod ním pramenů je sedm. Jak se láme denní světlo na zrcadle vodním, sedm lesklých mečů spatřil bysi. Tuhle máte Boskovskou Marii. Tu královnu Svatohorskou taky; dva dni za Prahou ta tvoří divy a snad dále, kde jen lidé žijí –“ při tom zvedla Filomena zraky, snad až v nebe pohled noříc snivý – „všude, nebes královno, tě znají.“ Ještě dva obrázky vzala, řekla, při tom slzička jí přes líc stekla: „Byla, kmotřínku, jsem všude v kraji, nad ty naše matičky tam není: Boleslavská matka, Loretanská. K Boleslavské víc než celodenní od nás pouť; tam přijdou z dalekánska. Líbí se mi nejvíc, když se stmívá, my se navracíme do Libáně, město jasně osvětleno bývá, a vstříc vyjde ku chvojové bráně s družičkami sám pan farář taky. Pohledněte, Boleslavská Panna, je to zvláštní – v půl jen malovaná, po svatý jen život nad oblaky s děťátkem svým vyčnívá tak mile. – Loretánská Panenka pak naše tak má zvláštní líce starobylé, černé, lesklé, z mouřenínské země, že když přehlednu ji jenom plaše, lekám se jí, ale potom ve mně podivný tak, nadzemský cit budí, že si ruce blahem tisknu k hrudi.“ Zůstala tak Filomena státi, ruce křížem na hruď přeložené, že sám sklenář dále zapomene, nežli duch se oběma zas vrátí, ukazovat pentličky a cetky, kousky látek hedbávných a všecko, co kde po své matce sobě schoval, korále a dracounové spletky, ba též uložené opatroval hračky svoje, když byl ještě děcko. „Co je tohle?“ dívka potom ptá se. Do ruky vzal, co mu ukázala: „To jsou ony na bodláky kleště, co jsem zrobil.“ – Ona ptá se zase: „A co tamto?“ Na kolo prst dala stroje, jehož neviděla ještě. „To je mlýnek na mák,“ odpovídal. „Ač jsem koláč bez máku vždy jídal. Tam to pak“ – děl napřed ukazuje – „pro vejce je stojan. A tam, hledni, na mouchy prut; jak se porozední, zabíjím je a přec dost jich tu je.“ Zavřel skříň i truhlu, děva vece: „Kmotřínku! Nu pozejtří jdu zase do Vambeřic, přinesu vám věru z pouti obrázek už pěkný přece, špatného vám arci nevyberu.“ Řekl sklenář zachmuřiv se v hlase: „Chceš jít zase? Nerad jsem já tomu. Víš, že práce na tobě teď visí. Nechceš-li však jinak, jdi si, jdi si! Však tě budu brzy čekat domů.“ Do snídaně dal se sklenář zatím, ale Filomena k matce spěchá; volala ji, růženec má v rukou: „Dcero drahá! nějak spaní tratím, snad mne tlačí přec jen cizí střecha, všelijakou se též trápím mukou. Dceruško, co bysi řekla tomu, kdy by si tě někdo odved’ domů? Se mnou Pán Bůh dle své svaté vůle naloží, a dříve vědět musím, jak jsi živa v slzavém tom důle. Jak tu budeš sama? Dej si říci, mluvila jsem s oním chlapcem rusým z dolní chalupy, vždy se zas hlásí –“ Dívka však se zbožnou řekla lící: „Neprodávejte mne světa klamu, vždyť mne Pán Bůh neopustí samu, z toho světa nečekáme spásy.“ „Jsmeť my ovšem v Boží ruce vždycky,“ řekla matka. „Ale jazyk lidský, milá dcero – beztoho již slyším posměšky, že sklenář si tě všímá, ty prý po něčem že toužíš vyšším, třeba měl už vrásky nad očima. Je prý lakotný a zatvrzelý. – Kéž by o sebe jen starost měli! Nevím, dcero, na včerejšek v noci zdálo se mi živě o tvém otci, a pak tebe viděla jsem taky; trhala si růže, samé růže, plný klín a stále trhala jsi, vzhůru k nebi obracela zraky růžemi si ověnčujíc vlasy, a zas trhala. – Co být to může?“ Odpovídá dcera zasmušile: „Modlete se, ať mne Pán Bůh chrání.“ A šla na dvůr tiše po svém díle. Tu ji zase někdo z nenadání šeptem volá, za plotem se skrývá. Vyšla tedy podívat se z chlíva, uviděla ženu krejčíkovu, ana takto slovo kladla k slovu: „Neměj za zlé, přináším ti vzkazy, Jeník půllanských tě prosit dává, myslí na tě, když jde spát i vstává, blázen hartusí, že vše ti zrazí, naň-li nedáš. – Máš naň vzpomenouti, a mu obrázek přinésti z pouti. Že prý barák mohly jste mít posud, jenom slovo!“ šepce krejčíková, dívka ale usmívá se svatě: „Vyřiďte mu, že to už můj osud, však dá jemu Pán Bůh vrchovatě, hodnější ať ve svém srdci chová.“ Mariánský zpěv zní opět venku. Sklenář sám je při tom veselejší, ani chvilku darmo neprolení, s dnešního dne nedá na zítřejší, v zahrádce pak sedá po modlení. A když Filomena vydává se, matka za vrata ji vyprovodí: „Dceruško, jdi, kudy Pán Bůh chodí, modli se též za nás, vrať se zase.“ Dal jí sklenář s Pánem Bohem taky, a když zašla, s kopce napnul zraky. Pěšina jde podél štěpných stromů níž a níž; je stromek zříti celý, za ním pak již o polovic nižší, třetího jen koruna už sedí na bělavé pásce. Kdo jde z domu, ubývá ho s těmi stromů těly: u prvního ještě „s Bohem“ slyší, pak jen po pás tomu, kdo naň hledí, jeví se, pak bílý šátek vlaje po větru se s hlavy třepotaje. – Popošel si sklenář, ještě jednou uviděl ji celou; pak se lekl, odněkud-li na něj nevyhlednou, opatrně do domku se vlekl. U krejčíků přec ho uviděli. – Bylo ze soboty na neděli. A když bylo zase na sobotě, chodil sklenář trudný, neveselý. Nic mu vhod už, ani tyčka v plotě. Ráno přivstal, do zahrádky vkročí; stromky, květy jako po koupeli. Prohlíží, kde puklo nové poupě, plné květy přepočítá skoupě, a pak ku východu zvedne oči, ruce sepne, nad květy se modlí, aby jim snad času nepohodlí neb zlý člověk neuškodil vzrůstu, za každý zvlášť: za růže list, máty, karafiát, lilje, za muškáty, za jiřinky, afrikán, měsíčky, Boží dřevec, yzop, za kapustu. – Modlil se a od stromu šel k stromu, s kterých přelétaly sýkořičky, jak by stromek na strom v skutku házel. Domodlil se, podivil se tomu, jak ty stromy, které sám on sázel, rozepjaly větve, snad kdy spával, neb to nikdy, ač si pozor dával, neviděl, jak z větví ratolesti vypukly zas, a z nich lístky, květy. Vědět to by za velké měl štěstí. Věc tu zkoumal před mnoha už lety. Pozoroval teď, jak v listů skrýši plody kulovaté, hladké visí. Vždy by si přál je v takové mít výši, kam by lidská ruka nedosáhla. Zrakem hltal zelený plod, lysý, a si přál, by nikdy nechutnala jeho ústa, nýbrž poznenáhla by se jabka věčně červenala, on pak na věky se na ně díval. Počítal pak, kde se který skrýval na jablunce – loni štěp dal na ni – jak pod po peřím kvočny na kukani, v listí plod. Je dvacet pět jich v celku. Radost měl a dobře pamatoval, sebral červa, zaháněl s nich včelku, a zas do listů jak mohl schoval. Po snídani potom vyšel v pole okopávat brambor, a vždy přišel přes tu chvíli kytku v ruce nesa, vrátka zavrznout kdy z pole slyšel, po cestách se ohlížeje v kole, vyjde-li kdo ze sadu neb z lesa, přišel staré otázat se matky: „Není-li tu ještě Filomena? Což vy uděláte stará žena!“ A zas na pole šel smutně zpátky, pracoval, až pot mu smáčel čelo. Skončil práci, když se svečeřelo, kouř kdy nad vesničkou nízko plynul zaléhaje v stromech na zahrady, neb jej vánek do kotouče svinul, a pak neví kam s ním ani kady, upadne s ním zpátky do komína. Vyběhnou hned hospodyně s víchem, prometají saze, s jídlem kvapí; v dobu tu, kdy podvečerním tichem matný šum se světlem uhasíná, svět si od východu stáhne kapi jako poutník zpožděný. V té době, kdo jdou z pouti, sepnou ruce obě, blahem zaslzí, když zvonek slyší jak hlas svého domácího Boha – na drn klesne unavená noha, a kraj vůkol při hvězdách se tiší. Tehdy vyšel sklenář mimo vůli v ústret poutnici. Již měsíc svítí, plno všude stínů, plno světla, kupa komárů výš nad ním letla. Uslyšel pak lidské kroky z důli, níže je mu poutníky dva zříti; poznal Filomenu – dech mu krátký, vzchopil se a kráčel rychle zpátky. Překročil již práh, obrátil hlavu a již musil počkat ku pozdravu, jímž ho hlasně Filomena vítá. Druhá osoba pak za ní skrytá v světlo měsíčné teď vystoupila. Černá kapuce mu v týle byla, poutnickou hůl s křížem držel v ruce, vous mu srůstal nahoru až s vlasem. Vztyčil hůl a řekl zvučným hlasem: „Pochválen buď Kristus Pán!“ a klekl. Sklenář ale trhnul sebou prudce, ani amen k tomu nedořekl. „Vzácného vám vedu nocleháře!“ řekla poutnice. „Náš milý vůdce! Věčné pouti zasvětil své žití – dej mu na konci Bůh na se zříti.“ Zmizel sklenář po pansku se tváře, nežli mohli podati si ruce. Potom otevřel však okno tiše dole na záhrobní hovor slyše. Měsíc svítil tak, že vidět bylo každou kaluž lesklou, také brouka, an se kradl po zdi obílené. Kdesi v polích hlídač dlouze houká. Sklenáři se sladce zatesknilo; opřel čelo o tabule sklené, poslouchal a pozoroval dolů. Matka s dcerou těsně přituleny jedna k druhé těšily se spolu, podál nich pak opřen vedle stěny divný muž v tmu lesní před se hledí, ruku vztáhnuv vykládá i mluví: „Tady není smutno chodit v noci ani lesem, třeba houkly sůvy někde v roští, nebo do popředí divný stoupl stín, když něco v cestě, o co klopýtnem – jsme v Boží moci zvláště tu, kde člověk pod nohama stále šlape stín těch Božích kaplí.“ Doložila Filomena taky: „Nikde lesem nebojím se sama, a kdyby snad úzkosti mne laply, zdvihnu jenom oči na oblaky, zazpívám si zbožnou píseň hlasně, a vždy projdu lesem v noci šťastně. Po nebožtíku to dělám otci, zpívali jsme jdouce lesem v noci.“ Potom také matka hovořila: „Také myslím, že jsme v Božím stínu, tady Matce Loretánské v klínu. A co myslíte, jak dlouho tady kapličky, ty Boží domky, budou? Nebo vidět, že též zašly hrady, zda též svatá zeď se srovná s půdou?“ Odpověděl poutník takto řečně: „Nikdy, matko! Ty zůstanou věčně. Bůh svůj kámen pevný pro vždy volí. Ty stát budou, až se hory doly vyrovnají soudného dne ještě. Tenkrát budete tu nejjistější, neb co jsou tu doma svatí zdejší, všichni za vás budou orodovat.“ Mluvil poutník ruce rozpjal věště: „Kristus přijde od hor sem v ty kraje, neb jsou hory Boží s nebe schody. Lidé půjdou za svaté se schovat, budou prchat druh se druha ptaje, kterak s nimi ve strašný den bude. Hvězdy spadnou, vyschnou zemské vody, bude tma a soud a hrůza všude. Dej nám, Bože, bychom v ten den hrůzy našli milost hříšní tvoji sluzi!“ – „Amen!“ řekly stejně obě ženy, křížem žehnají zrak poděšený. Mlčení pak potrvalo chvíli. Jen šum stromů, jež se k sobě chýlí a pád kapky na list slyšet bylo. Jedním slovem vše se vyjasnilo, Filomena vyřkla je tak pravíc: „Bůh je milostiv, my jeho děti, jistě všichni stojíme mu za víc, než by poslal nás v to místo třetí. Sejdeme se, jak jsme tady zase po očistci v nebi v onom čase. Ó pak nepřeju si slasti větší, a též za to stále se jen modlím, bych pak svaté Panně pozdálečí mohla sloužit, nevezme-li jiné. Jak chci nad jejím bdít nad pohodlím, a což Synáčka, jejž k hrudi vine, dá-li mi ho někdy opatrovat, klásti v plénky, zpívati mu budu, kolébati nebo v loktech chovat – a když někdy s outlých jeho údů svinu povijan, až snad se vzbudí, děťátko pak rozesměju sladce prstem hrajíc na útlounké hrudi, pak je s modlitbou dám svaté Matce.“ Zmlkla Filomena. druzí taky, neb jich duše byly nad oblaky. Zdálo se, jak slouchali by blazi hvizdot ptáka, jenž zní ze březiny, tam kde anděl strážný. Snad v ty stíny na večer se k němu s nebe schází zástup andělíčků šveholících, neb dušičky dítek jeho spících, jež on Bohu prozpěvovat učí. – Dávno šli již spát, co hovořili, v lese pták jen stále svoji zvuči, a jen sklenář dlouhou probděl chvíli vyhlédaje oknem, hlavu v rukou, nemoha spát divnou jakous mukou. Nežli pak se vzbudil časně ráno, dávno poutník za horami, doly. Zamračil se vzpomenuv si na něj, myslil si: „Hle, člověk, nevídáno!“ Litoval však přec, že nevstal ranněj, by ho poznal, ať je už kdokoli. V zahrádku šel, pomodlil se zase, na dvorku pak zahled’ Filomenu. Uvidět ji dychtil po tom čase, neb mu vypadala opět nová. Vítal tedy z Božího ji slova, podal ruku, ana v Božím jménu pozdravila, obrázek mu dává, Pannu Marii tak malovanou s Ježíškem, že vzpomněl sobě maní na včerejší zbožné její přání. Pěkná Panenka, a Boží sláva září kolem, paprsky z ní planou, které zhasínají ve věnečku malovaném, lístek na lístečku. A což teprv soška mramorová! V skutku tělo! Matka Páně celá, obarvená modře, červenavě, a to děťátko, jež v rukou chová, jak by chtělo na zem skočit hravě, takého je bělostného těla, že se sklenář na ně sáhnout bojí, by je nerozplakal jeho matce. Přijal sklenář, děkoval jí krátce: „Filomeno, tyto dárky dvojí těší mne a děkuji ti za ně.“ Když pak v dílně dělal do snídaně, kterou Filomena zavářela, řekla ona: „Co jsem vybrat chtěla, radil mi též nábožný náš vůdce, jenž byl tady včera na noclehu.“ Zamračil se sklenář, šoupl prudce svatou soškou a tak přísně pravil: „Co ti po tom ledajakém sběhu! Prosím tě, jsou lidé všelijací, hned tu, hned tam, přelétaví ptáci. Však by se tu jistě nezastavil, kdybys na cestu mu nepřidala.“ Řekla dívka: „Pro Bůh, pane kmotře, nehřešte! Je svatý muž on jistě, zjevení má skoro v každém místě, proto jsem ho na nocleh k nám zvala. Může zle mít, kdo se o něj otře! Na cestu mu ovšem jídla třeba: dala jsem mu aspoň bochník chleba!“ Spráskl ruce sklenář: „Co jsi řekla? Všecko rozdáš, – ovšem od podruží níže se už nejde. Žebrákovi třeba buchty pšeničné bys pekla, snad i vlastní svlékneš jemu kůži, o pouti jen když ti něco poví. Nemůže být z tebe hospodyně!“ Takto horlil; když však na ní viděl, kterak zahanbena oči klopí, ne snad přesvědčena o své vině, nebo v ctnosti není hříchu stopy – sám se za své přenáhlení styděl, a pak takto pokračoval v řeči: „Ovšem že to o dobrotě svědčí. Ale řekni! Vždyť se zdá tak zrovna, jako by ti sešlo na člověku, jehož takto zavazuješ k vděku. Je mi o tě starost nevýslovná, možno, že to dobrý člověk, svatý onen poutník, ale věřme tomu – rád jsem, že již ukázal nám paty, hned tak nepustím tě zase z domu.“ Se slzami v očích dívka praví: „Buďte beze strachu! Pána Boha nespustím se nikdy; ať mi zdraví, ať mi věku zkrátí na té zemi, od něho-li zabloudí má noha! Od vás velmi toho líto je mi; neměl byste kárat pro štědrotu, tolik mám, co třeba ku životu, lakomost však tresce Pán Bůh těžce. Či to nevíte, jak ona selka, místo do žebrákova by dala měšce, vždycky krajíček si uschovala, až jich byla za rok truhla velká. Za rok šla, by shlédla, tam co dala – nastojte! když truhlu otevřela, smečka hadů na ni zasyčela!“ Musil tišit Podhajský ji zase, po bělavém pohladil ji vlase takto mluvě: „Však ti věřím, dítě, nemáš otce, matku starou, chorou. Vida, jaké bělavé máš vlasy, jako len, ba jako len jsou vláčné.“ A tu dívka slzy utřela si, probírá své vlasy a tak začne: „Což pak moje! Ovšem každý řekne, že jsou dlouhé, ale nikdo věru neviděl jak já tak vlasy pěkné: Cestou do Vambeřic je v tom směru ve vsi Mariánské zastavení, a tam Maria má vlas tak dlouhý, že si jimi všechny kryje oudy.“ Sklenář kýval plný divu hlavou, a v tom vešla ženská do světnice, veselé a bodré měla líce, prostřed nich pak hubu povídavou, vlasy šedé, jak slepičí peří, řeči táhne na loket, jímž měří kartouny a kaliko a šátky. Velký ranec na stůl odhodila a jak by se pustit chtěla v hádky, rozbaluje, v ranci svém co kryla, pobízejíc, vychvalujíc zboží: „Kupte, pantatínku, hospodyni, potřebuje, hleďte, novou kytli!“ Při tom svůdně látky povyloží, vidouc, kterak dívce oči svitly. „Kupte tohle, to se neušpiní. Budu měřit? Tohle na zástěru!“ Sklenář točí zraky k Filomeně, která dívala se zamyšleně, pozoroval sukni ošumělou, a tak řekl: „Potřebuješ, věru, co bys pro domácnost lepší měla. Nebudeš snad odcházet tak z domu, vyber si!“ Však ona pověděla: „Ale, kmotřínku! Vždyť na neděli dost mám pěkné sukně – rok je tomu, co jsem poprvé je na se vzala k svaté Loretě. Kam bych to dala! Chodit si pak pěkně týden celý, byla by to pýcha a hřích velký.“ Vzkřikla prodavačka: „Druhé selky, zlatá panenko, se jinak strojí! Tohle modré, neb to s barvou dvojí, kupte, pantatínku, kupte jí to, uvidíte, nebude vám líto!“ Podhajský pak vzal a v prstech ždímá každou látku, ptá se dívky na ni, očima vše zkoumá učenýma, na krev se pak pustí do smlouvání. Pro matku též poslal na poradu. Dal už stříhat, rozhodl se zase, na jinou tu onu vyptává se, každé látce vytkl jakous vadu, a když vyřkl: „Tohle!“ žena střihla naměřivši rychle, div jí stíhla ústa počítat a kvapně v půli hbitě ruce látku roztrhnuly. Řekla matka šourajíc se z dveří: „Takové jsem měla za svobodna.“ Odešla pak u veselém hluku prodavačka, sklenář znova měří, podal dívce, jež mu líbá ruku, on pak řekl: „Nu vždyť jsi mi hodná! Ne pak, bys jich nechávala v skříni; rád se na tě budu dívat nyní!“ Jak by jenom okna roztloukali, lidé schválně na zámeček chodí, svítilnu neb zasklít okenici. – Zase jenom se to musí říci, že zlá ústa čistou vodu kalí, a že z řečí zlá se vůle rodí. Nežli Filomena na mši svatou odešla, dřív květy zalévala; vstává totiž vždycky před půl pátou, a co večer měsíc nepokropil drobnou rosou, ona více dbalá vodou rosila a slzičkami hojně tak, že každý kvítek sklopil kalich svůj a s ní též svatě pláče za hříchy a toho světa klamy. Však že slunce vysušuje rosy, tím více modlitba; a jak to ptáče na slunéčko vzletši zavýsklo si, tak i duše svého spatříc Boha. Filomena pohybuje rety, na drn klesla zbožná její noha vespod tisknouc k zemi drobné květy. Neprodlila dlouho v zbožném snění, neb tam ze sousedstva vyšla žena utírajíc umytou si líci. Spatřivši, že vůkol nikdo není, za tyčky se chytla nachýlena, jak by tajnost jakous chtěla říci. „Filomenko!“ šeptá, „Filomeno!“ Zdvíhá hlavu svoje slyšíc jméno, k plotu popošla a pozdravila: „Filomenko, pověz, holko milá, co to u vás? Slyšet divné věci; však jsme také sami všeho svědci: pojednou si chodíš v šatstvu novém – sklenář ti je koupil – a ty jemu obrázky prý nosíš. – Jedním slovem, že se máte k sobě. K tomu všemu podivné se věci ve vsi strojí, nenechají vás pak na pokoji, povídám ti, neber si ho, zlatá! On pak, starý blázen, co si myslí? Vždyť by skoro mohl být tvůj táta! Krk se mu již ohýbá níž svislý. Darmo tropí ve vsi pohoršení. Pro tebe to, holka, štěstí není. Vidíš, půllanských přec myslí na tě, zaříkal se u nás svatosvatě, že se pomstí za to sklenářovi, to víš, že mu všecka chasa hoví!“ Spráskla Filomena obě ruce: „Což pak se to se mnou jenom děje? Vždyť se mi teď každý člověk směje!“ Zaplakala při tom v hořké muce: „Co jsem řekla! Kam já myslit mohu? Život svůj dám jenom Pánu Bohu, ať mi všichni pokoj dají svatý! Hříchu nemám, půjdu ke zpovědi ještě dnes a někomu dám šaty. Však on Pán Bůh na to všecko hledí.“ Krejčová v tom hlavu výše zdvihla, spolkla se slinou, co chtěla říci, jako kočka vyplašená tíhla. Sklenář totiž vcházeje sem vrátky napřed volal: „Zas tu klevetnici vidím tady koukat do zahrádky? Co s ní jenom máš? A pláčeš zase!“ Při tom hladil po bílém ji vlase: „Jsi mi nyní nějak zasmušilá, nic ti nejde práce z ruky nyní, také jsi dřív pobožnější byla, neslyším tě zpívat venku, v síni. Pojď, já něco ukážu dnes tobě.“ Sepne ruce, za ním jde jak robě. On pak lemovaném na záhonku stanul u keře a odkryl listy. Hle! Tu červeňoučký, jemný, čistý růže květ se leskl na svém stonku právě v rozpuku. A ještě po ní mázdra zelená, jak oka řasy otevřeného, když slzu roní, protrhaný povlak, těch pout zbytky, příroda jež prorvala, ty nitky, pouta puklá – přídavek jsou krásy. Oba užasli, když slunce právě dlouhým paprskem skrz chumáč listů proniklo a kapka rosy sjela zvolna s růže, až zmizela v trávě. – Oba byli přikouzleni k místu. A tu sklenář pravil Filomeně, ana zrovna rosu v oku měla: „Pozoruji tohle udiveně, odkud se ta barva, krása vzala? Je to všechno ze země té černé. Řeklo by se, že to malicherné, jářku, zázrak je ta růže malá. Vidívám tu barvu a ty lesky zrovna také ráno, když se šeří před východem; tu kraj ponebeský as čtvrt světa v takém lesku plane, jak tu vidět na zeleném keři. Myslím já si, že ta barva skane na zem naši, vsákne do ní zcela – nebo v skutku s oblohy se ztratí – a pak, jak by ze země zas chtěla, ven se dere skrze zemskou kůru, nemohouc se prodrat tlačí vzhůru, až tu nejvýš počne propukati. Jak by jinak? řekni! Je tam cosi v černé zemi, co se na den tlačí, tak as, jako vzduch, neb hvizdot ptačí, voní to a rodí se to z rosy. Živí duchové snad ven se derou na den, na světlo, a barvou sterou oku se pak jeví; pomozme jim, ven by mohly duše očistcové.“ Nahnula se dívka udivená spatřit, zdali z růže duch snad plove. Snad ta vůně? – Víc však v líci jejím, na němž růže slzou zarosená, ducha toho stoupat vidět bylo. Sklenáři se v hlavě vyjasnilo. Filomena pak mu takto praví: „Opravdu! Chci říci, otec jednou – dej mu Pán Bůh zažit věčné slávy, práci míval v lese často bědnou, stromy kácel a tu, vypravoval, porazili smrk, dost dlouhý poval, a div slyšte! vedle stromek svěží schnul a schnul, snad že mu soudruh leží, až i uschnul. Možná, povídali, že jím kořeny snad srostly časem – tož je spolu do žebřin zas dali. A tak nyní při tom vzpomněla jsem, že snad jakýs duch i v stromech žije. Ovšem, že strom rosu pouze pije a jí černou zem tak duch mu roste, že má jenom vzpomínání prosté.“ Řekl potom sklenář: „Myslíš, řekni, Filomeno, že i u člověka takoví jsou časové též pěkní, jako růže, když z ní duše puká; myslím tehdy, když je kůže měkká, bílá, jemná, barva kvete v líci, nezhlodá-li čela ještě muka, jako ty jsi, Filomeno, nyní, jen že tebe tajnost jakás stíní.“ „Kmotřínku, tak věřiti je hříchem! Ne když tělo bujné je a krásné, duše nikdy na tom světě lichém nevykvete dřív, než tělo shasne. Potom teprv neviděna oku v ráji pučí nad vše nejkrásněji, v slavném sboru Pánu Bohu pějí. Však i za živa se někdy stane, že duch vyjde. Kolik tomu roků? – v Bukvici duch přišel do stavení, poznali ho; vlasy pocuchané, bez pozdravu mlčky used’ v síni. Řekli, hospodář že doma není; nevšiml si. Až pak hospodyni připadlo, co vždycky slýchávala, krajíc s máslem že mu v ruku dala. On jej vzal a mlčky vyšel zase. – Tak se stane často při modlení, že si duše sídlo svoje změní. Když pak nemůž dostat do těla se, pláče tělo klečíc u lavice. Takých věcí stalo se již více.“ Zatím sklenář upřel zadumaný pohled v zem a mlčel hodnou chvíli. A pak obrátil se na vše strany, ruce rozpjal, jak by světa díly obejmouti chtěl, a takto hlásal: „Všecko to je jako v ráji krásné, a přec ani tam cos takového nemůže být, nad čím bych víc jásal, nežli barva, krása líce tvého, a tvůj rozum a tvé řeči jasné. Neb snad tolik jsi se namodlila, že Bůh tebe oslavuje živou? Zůstaň tu a neplač, děvo milá, rád jsem u tebe, rád píseň tklivou poslouchám, když při práci zpíváš, poslouchám, když se až v nebe díváš, vypravujíc o těch jiných světech; a ty nyní chodíš smutná doma pohybujíc jenom stále rtoma, chodíš na pouť víc než v jiných letech. Bez tebe tu divně hospodařím; matka tvá už chorobna je stářím. Pozoruji tajně od té doby, co jsme poutníka tu na noclehu tehdy měli, v celém věcí sběhu, že jsi jinou, doma nemáš stání. K tomu ještě sousedstvo mě zlobí! Holko, holko, myslíš na provdání? Ó nech také myšlénky! Buď tady! Nevdávej se! Tak jsi krásná, svatá! zůstaň tak! Vždyť klíč máš od zahrady, choď se denně dívat na poupata, modli se tu, však ti to tak sluší. Zůstaň svatou, zachovej svou duši!“ Na obličej sepjala si ruce Filomena zakrývajíc oči, zaštkala, an sklenář na ni hledí, sotva řekla v žalostivé muce: „S Pánem Bohem! Půjdu ku zpovědi.“ Provázel ji zrakem po úbočí, pak si našel stromek, jabloň štěpnou. Hledí vzhůru, ruce se mu sepnou. Hle, kol do kola, jak navěšená, zralá jablka, tak velká asi, jak dvě pěsti bez mála jsou v kuli. Vzácný štěp! Sám neznal jeho jména. Každé jablko se luzně špulí, jak by zvalo sladké na pospasy, v půli jemně žlutavé, však v předu na půl červené panenskou krví. Dívčí tvář to věru ku pohledu zovoucí vás na polibek prvý. Proto sám je nazval panenskými. Teď stál před nimi a vzdychl blahem. Ruka jeho k jednomu se vzpřímí, hned však ji zas odvrátí a schová, neb se bojí býti krásy vrahem, ale přepočítá všechny znova. „Aspoň jedno,“ myslí, „Filomeně!“ Odvrátil však ruku poděšeně. Odešel pak do snídaně v pole okopávat řípy v stráni dole. Když pak slunce nad Chlumem už stálo, ač se mrzel, že udělal málo, k snídani, jak dělával to denně, nebo spíš se vracel k Filomeně. Cestou s pole trhá plané kvítky, chrpu, vlčí mák a koukol rudý, lístek vezme s lipové si snítky, všudy pátrá, zastaví se všudy, – plné ruce květů došel domů. Chystal vůz, by trávu vozil s polí, pozadu jej strkal ze stodoly, nepomyslil nijak na pohromu, an tu vidí, přední voj že schází, přeražená byla ve dva rázy, pokud totiž vyčnívala ze zdi. Deset let již s kravkami jím jezdí, tohle se mu nestalo. I běží, na dvorku pak pokřik strhnul náhlý, v ruce máchá, hrozí kytkou svěží, tam, kde barák a v něm krejčí bydlí: že se přičiní, by ze vsi táhli zlotřilci, však prý je lidé shlídli, svědci očití, i lál té rotě, jež mu také tyčky láme v plotě. Křičel hlasně, že se ze stavení lidé scházeli, a podál stáli, pokřikovali cos na se z dáli, naslouchali jeho zlořečení. On pak vešel domů, stále v křiku, to že prý má od svých nájemníků, že se polčí s jeho nepřáteli. A když ženy omlouvat se chtěly, odebral se nahoru pln hněvu. Zavřen pracoval pak se sklem pilně. Stanul v práci naslouchaje zpěvu, okno otevíral ve své dílně, a zas jal se hbitě pracovati. Teprve když usilovnou prací pot mu vyvstal, hněv se z duše tratí a tam touha s tesknotou se vrací. Poznal, že se Filomena chystá na pouť zase kamsi k svaté matce. Styděl pojednou se hnouti s místa, nechal konečně však přece práce, dolů jde, kol voje přeražené obchází, a když se zapomene, hledí do síně, kdy vyjde děva; nebo myslil, že se na něj hněvá. A když vyšla, rty se tak mu chvěly: „Cože, na pouť? Nechoď, holko, dneska! Obloha sic modrá je dnes, hezká, ale Ještěd v mlze stojí celý, nebude už dlouho na pohodě.“ „Musím, kmotřínku,“ tak vzdychla ona. „Nesmí člověk vyhýbat se vodě ani blátu, pro Boha co koná.“ „Pro Boha dnes nejdeš, pravdu řekni! Ale proto, že jsem zahuboval; tak jsi náhle na pouť rozhodla se. Běž jen, nedělní si šaty svlekni, však jsem ti je na pouť nekupoval, pro dům jen – a ty se touláš zase! A to všechno falešný ten vůdce. Převrátil tě, za sebou tě vodí. Taký člověk: světem pořád chodí, ať mi víckrát přijde!“ Dupnul prudce. Filomena však už se slzami jemu děla: „Budiž Pán Bůh s vámi, každé slovo hřích je proti Bohu, pomodlím se za vás k Matce Boží, ať zlé tuchy s vaší duše složí.“ A již k chůzi pravou zvedla nohu. Hodně dlouho postál a se díval za ní cestou; vášně jal ho příval, běžel kousek, křičeti chtěl za ní, vrátil se však, dal se v hubování, spěchal domů přímo k staré matce, vytýkal jí zradu v prudké hádce, posýlal ji, za dcerou ať spěší, on že nebude to trpět déle, toulavé brát lidi pod přístřeší. Ať jdou obě – jako čest má v těle! A když stařena ho poprosila, by ji strpěl na čas ve stavení, nežli najde, kde by s dcerou byla, zamlčí se, tahy v líci změní, k sobě mluví po schodech se bera Nevyšel pak ten den do večera. Po tři dni Bůh za sebou ji vodil, po tři dni pak sklenář pokoj hledal, však zlí lidé a hněv mu ho nedal, vadil se a potom smuten chodil. Po tři dni a čtvrtý do západu. Vyhlížel ji sklenář, přišla v noci. Ohlížel se ráno po průvodci – neviděl ho; to snad přišla sama. Chodil vedle ní v zem oči klopě, jak by hledal něco pod nohama, nemluvil, však stále byl jí v stopě, zamračený nepromluvil slova – bylo znát, že v srdci bouři chová. Potom spolu skopávali řípu v dlouhé řádky, rovné jako šňůry, tak že tomu, kdo se díval shůry, sbíhaly se v dálce temné rýhy; neb v tom sklenář mnoho jevil vtipu. Aby konečně se zbavil tíhy, řekl podepřev se na motyku: „Už to nějak divně na tom světě! Není mi, jak bylo. Tak mi v duši, jak by měly smutné přijít časy. Nejen že mám doma trochu křiku, ale to, že člověk nepohne tě, abys byla doma, jak se sluší, bysi na vždy zanechala poutí. A již toho dost mám, co mne rmoutí! Budeš u mne, budeš moje drahá! Konec udělám, a vezmu si tě! – Filomenko, budeš mojí ženou, už tě nevyloudí cizí snaha z náruče mé, tiché, dobré dítě!“ Zvolal tak, jal rukou rozechvěnou její tělo, jež se k pádu chýlí, ana zvolá: „Kmotříčku můj milý!“ Takto zkřikla, jak by ono slovo zahrabáno v květech v srdci na dně uvolnilo se a vzletlo vnadně jako motýl plný lesku, jasu. Na rámě tak klesla sklenářovo, on pak hladě po bílém ji vlasu promlouval k ní: „Pamatuj se, milá!“ Ona se však na břeh posadila, rty se chvěly, oči leskem plály, v pravo, v levo hlavu ukláněla, po každém se ohlížela zvuku a když sklenář podával jí ruku, chopila ji ve své ruce obě, na svou tvář, jež byla uzardělá, kladla je, jak malé dělá robě, slzy v očích takto blaze vzlykla: „Pane Bože, co pak nemám hříchu, že jak v ráji, tak jsem šťastna celá! Dávno jsem již touhu jakous měla, ani na pouť jsem jí neunikla, často jsem si zaplakala v tichu. Nebo kromě Panenky Marie nikdo mi tak nepřirostl k duši jako vy; však to mé štěstí ruší, že mne od toho, proč duch můj žije, odvracíte, pouti zbraňujete Všechno jiné žádejte, co chcete, jen té svaté slasti dopřejte mi, dokud chodím na té naší zemi, abych mohla několikrát v roce Boží Matku aspoň navštíviti.“ Sklenář jí však takto odpovídá: „Jaké pak to jenom živobytí! Pohledni jen, holko, na ovoce takých poutí: co je z toho? Bída! Doma můžeš modlit se den celý, do kostela půjdeš na neděli, a já, počkej, světnici tak naši vyzdobím, jak leckde kaple není, kleknu vedle tebe při modlení... Nebo je ti ten svět cizí dražší nežli já, než světnice má hezká?“ Doléhal tak, ale Filomeně zvolna slzy tekly pod očima. Promluvila: „Kmotříčku můj, nevím. Kdybych vám to slíbila snad dneska, až mne Maria, již vídám denně, ve snu zavolá, ať horko, zima, za ní musím, nijak nepolevím!“ „Nuže, jdi si!“ řekl sklenář smutně. „Budu sám zas, jak jsem jindy býval!“ Obrátil se od ní, v kraj se díval. „Nezlobte se!“ dívka tedy vzkřikla. „Kmotříčku můj, žadáte-li nutně, bych se zřekla, čemu jsem již zvyklá, dovolte mi, pro všechno vás prosím, poslední pouť ještě vykonati ku Cellenské Matce do daleka. Mám to ujednáno s vůdcem naším.“ Hledl na ni sklenář okem kosým: „Tedy přece! Což pak tobě platí celý svět, když vůdce na tě čeká! Běž si tedy za tím, kdo ti dražším!“ Rozplakal ji. Hlavu shýbla k zemi a tvář mokrou skryla kadeřemi, že se zželelo jí sklenářovi, chlácholil ji lahodnými slovy. Oba motyky již nadzdvíhali, dolů udeřili zem raníce. Bylo jasno, ptáci pěli v lese, na mezi kdes volá křepelice, v modrém nebi žlutý mrak se valí. V tom se stalo, co je polekalo. Jak by svědomí zlé v poli spalo, z obilí hlas vyšel z nedaleka: „Sklenář! Sklenář!“ a zas bylo ticho. Podhajský se vztyčí a se leká, ptá se dívky, neslyší-li licho. Ta však také dobře uslyšela, myslí, jak by odpovědět měla, šeptá sklenáři, nač vzpomněla si: „Žena ze Lhoty též v ony časy plejíc len tak jasně uslyšela: ,Pochválen buď Kristus!’ Ohledla se, nikde nikdo. Zachvěla se celá. Za chvilku týž pozdrav slyší zase, slyší po třetí, ač vůkol v poli po nikom ni vidu. Prchla domů, celý týden po těle ji bolí, až i zemřela. Jen měla k tomu, když ji ďábel zkoušel, amen říci.“ Když to řekla, křížek dělá v líci, a též sklenář jím se poznamená. Kopat začali. V tom v jiné straně jak by někdo dutě křikl na ně: „Sklenář má rád...“ Jinde zahučelo: „Filomenu!“ – Vzkřikla Filomena, v obilí pak cosi zašumělo, jak by se smíchem kdos prchal žitem. Nachem plála dívka v líci skrytém, ke sklenáři bolně pohleděla: „Domů nechte mne! Jsem bídná celá!“ Zalekl se on a rychle vece: „Bůh nás varuj zlého, holko drahá! Co ti schází, řekni honem přece.“ A jí po ruce a hlavě sahá. – „Nechte,“ ona dí. „Jen obklad si dám!“ „Ještě tohle, ke všem všudy bídám!“ řekl, vzdychnul si, když pryč už byla, hlava se mu v ruce naklonila, sedl na mez, hlavou smutně kýval, dlouhý vlas mu přes obličej splýval, a pak brzy vypravil se zpátky. Zatím matka hovořila s dcerou. „Bůh nás chraň! Co děje se to s tebou? Čelo pálí, ruce pak tě zebou. Co tě potkalo? Pryč s nedůvěrou! Pověz, dceruško, mi svoji muku.“ Při tom jí kol krku kladla ruku. „Či snad pravda je, co lidé praví, že se máte se sklenářem k sobě? Nežli to, spíš Bůh mi vezmi zdraví; je to lakota a blázen starý, známý všude divné pro rozmary. Nezapírej, vyznej se mi, robě! Musíme již odtud, holko drahá! Vyhnal nás, a šly bychom již samy; neštěstí tu chladně na nás sahá. Chaloupku si najmem pod horami, budu přísti a ty dělat v poli. Však jsme zvykly dávno na mozoly.“ A když přišel sklenář na poledne, tu a tam se bystře poohledne, ptá se hned, co Filomena dělá. Jemu matka utrápená celá: „Ach můj Bože, nevím, co s ní svedu. Teď šla na půdu se modlit zase, místo aby šla mi ku obědu. Málo jí a nyní nedbá na se!“ Pospíšil hned za ní, svedl s půdy, táže se, zda nebolí ji údy od kopání, těžké v poli práce, dovedl a posadil ji zvolna v loubí do besídky na zahrádce. „Odpočiň si!“ a již byl by zmizel. Vzhlednou na se: kámen zaplakal by, v očích obou slza blýskla bolná, a z nich patřil těžký žití svízel. Nebylo v nich klamu ani šalby. A když byla sama, vrhla sebou v listí zelené a nahlas štkala, ve vlasy se, v listy zahrabala, které její hořké slzy třebou. Hodinu tak celou v mukách dlela. Přišla matka, se smutnou šla od ní. Přišel sklenář odešel zas v pole. A když zdvihla hlavu, čelist spodní chvěla se a pot jí řinul s čela s vlasem, slzou na hrdlo až holé, na čele pak rudé známky pěstí vytlačené dlouho zůstávaly. Vzhledne před se: začala tam kvésti bílá lilie, jak kalich malý, a v něm její slzičky se třpytí, jež tam skáply, když plakala v kvítí. Slunce pak je zlatým retem pilo. Vzdychla dívka, zalomila ruce: „Pij mé slzy, Bože, když ti milo. Přijmi kalich naplněný v muce! Otče, otče náš!“ A vzhůru zírá, mezi listím v nebe modré hledí: toť ta říše, kterou dobří zdědí. Utichla, a slzy s očí stírá, neb se zdá jí, že tam pod vrcholem vidí kříž, jejž poutník drží výše nadšeně se rozhlížeje kolem. Napne dívka zrak a sotva dýše. Vykřikne a k plotu honem kvapí. „Pochválen buď Kristus!“ napřed volá zapomněvši mžikem na útrapy. Smekl poutník, lysina mu holá zaleskla se v slunci, a ji zdraví: „Jdu již, dcero! Vyjdeme už zítra, v Libáni se všickni sejít máme. Oběhal jsem poutníčky již známé, jeden pro druhého se už staví. Jenom s počasím musíme zchytra; však nám pohodu máť Boží chystá, uprosí už syna svého Krista. Ale, dceruško, což nebylo by u vás možno zase přenocovat?“ Trhla sebou dívka, neboť vidí dole v polích, že se sklenář vrací. „Ach on často na lidi se zlobí hospodář, a kam vás před ním schovat? Nemá u sebe rád cizích lidí, a teď přijde s polí hotov s prací. Pro Bůh prosím, za zlé nemějte mi, vím, že Bůh mne za to trestat musí, neb vy spíte se svatými všemi!“ „To to! dítě! Neměj starost o mne! Však já někde nocleh naleznu si; vždyť jsou ještě dobří lidé v světě. Neodepřeš žádosti však skromné. Hrdlo totiž vyprahne mi v létě, na cestu těch jablek trochu dej mi!“ Žízeň na něm a hlad vidět zřejmý. Filomena ztrnula, i hledí, jak daleko k stromu, běží k stromu, myslí: „Vždyť je svatá ústa snědí.“ Vrátí se však rozpačitě v krátku: „Nemám, Bože, ani pro vás šátku na uzlík, a hospodář jde domů.“ „Tu máš dítě!“ Poutník šátek dává, a již dívka stromek otrhává, že se brzo nadmul šátek starý kulatými, velikými tvary, tak že nesouc shýbala se k straně. „Zaplať Bůh! Ať stonásob máš více! Tedy zítra na noc do Libáně.“ Dí a zmizel vzhůru v loubí stromů. Ona po celém se chvějíc těle ze zahrady vešla do světnice. Tu se sklenář dychtiv přihnal domů listy máků nesa uzardělé a hned ptá se měkce Filomeny: „Už mi nestůněš? Nu dobře bude!“ A jí tisknul v líc květ utržený, aby k bílé přidal barvy rudé. „Pohleď,“ pravil, „na květ velikánský! Nevešlo by se moc na zástěru! A byl by to fěrtoch, holko, panský. Pohleď pak! A stál by za to, věru. A kam si to chystáš kytli novou? Přece tě to táhne do ciziny?“ Vida pak, že zraky v slzách plovou, vzdychl žalně: „Což pak mám už nyní, co jen počít, by si nechodila! Nahoru pojď, tam ti, holko milá, všechno ukáži a všechno povím, kytky v oknech zaleješ. – Viď, rostou! Obrázky pak prutem břečtanovým ovineme všecky, a z nich bude, počkej, oltář, na něm květy rudé...“ Mluvě tak zřel duši její prostou celou v zraku, jenž se vyjasňoval. Za ruku ji tedy vzal pln lásky a tak děl: „Než půjdem pro obrázky, dříve, pojď, co pro tebe jsem choval, abych dal ti, co jsem chystal pro tě!“ Na jablka myslil, vlas jí hladě, jež měl spočítaná na zahradě. Za ruku ji vedl na zahrádku. Ohledával každou tyčku v plotě, prohlížel si všecko po pořádku, až pak stanul s dívkou u jabloně. Zdvihne hlavu, vzhledne k Filomeně, opět na strom a zas hlavu kloně vyhlíží, kde chata krejčíkova. Konečně pak vypukne v ta slova: „Tohle udám soudu neprodleně! To již přesahuje všechnu míru! Kazisvěti! Pohleď, dcero milá! Tak jsem schovával je, dlouho chránil, dnes ty první bysi okusila, a ti zlotřilí! Toť na mou víru, spíše snes’ bych, by mne v tělo ranil!“ Takto volal, že ho slyšet bylo přes tři stavení, a z nich se plouží podél plotů lidé, kterým milo popatřit, jak sklenář se zas souží, kterak malicherně bouří, hlučí, a jich zjevem bouř se stala prudčí. Někteří jen skrytí pozdálečí k nářku sklenářovu hlavou svědčí, smělejší však ku plotu se tlačí, přes plot hlavu vyzdvihují časem, an k nim sklenář takto volá hlasem: „Co mi chcete, vy tam utrhači? Pojďte, celého mne rozsápejte! Aby Bůh vás káral. Jen se smějte. Však jsem nebyl na to od vás zvyklý; vím, že jste se proti mně už spikli!“ Za tím slovem psi naň zaštěkali, a se na plot jako štvaní hnali. A když zevšad nejvíc hluku bylo, an lál Podhajský, tu z nenadání na plot vzletěl kohout od sousedů, velký krásný, jen mu kvetlo peří, leskem v slunci jen se zrcadlilo, křídly zatleskal a šíji sklání, zakokrhal – směšno ku pohledu – zrovna v sklenářovo zlořečení. Sklenář vyskočil a vyndal tyči, a již vzletěl s plotu věstec denní, utíkaje na dvůr děsně křičí, za ním v strachu družky jeho všecky. Vypukne tu nejprve smích dětský, pacholata z radosti se honí, pak i staří zasmáti se musí. Podhajský však sotva že pláč dusí, hlavu bědnou v suché prsty kloní, co dál kohout skřeky vedl nové, on tak zaželel, tak hořekoval: „Co pak jsem vám, milí sousedové, co jsem udělal? Co na mně máte? Vždyť jsem se vždy ku každému choval, a teď mne tak trýznit necháváte!“ Když ho takto slyší Filomena, zaštkala a padla na kolena, vůkol ztichlo vše, když před ním klekla: „Odpusť mi to Pán Bůh! Já to byla, co jsem tolik zlého učinila.“ Po kolenou blíž se k němu vlekla. – „Já jsem jablka vám otrhala, poutnickému vůdci jsem je dala. Odpusťte mi! Svatý muž je snědl, chtěla jsem, by na tu pouť mne vedl.“ Zavrávoral Podhajský, až klesl na kmen, který velká jabka nesl. Rukávem si přetřel mokré čelo. Hlasitě se jemu plakat chtělo. „Filomeno,“ volal za psů vytí. „Musila jsi mi to učiniti? Proto jsem ta krásná jabka choval, aby svůdník ten se zaradoval? Aby nedočkal se konce pouti! Jdi si, jdi si, za ním, nevěrnice, pospěš si, ať dohoníš ho ještě! Nechci víckrát na tě vzpomenouti. Ale přeju – měl jsem rád tě sice – na tu pouť vám bouřku, hlad a deště.“ Nyní k dceři přistoupila matka zdvíhala ji z potrhaných květů, a jí domlouvala slova sladká: „Pro Kristovy rány, dceruško má, což snad umíráš celému světu ku posměchu? Pojď si lehnout doma! A vy, pane kmotře, vy též jednou připravujte sebe na pohromy, že mou dceru máte na svědomí, v duši jste jí vášeň vzbudil bědnou.“ Dcera pak, líc nebylo jí vidět zahalenou šátkem, šla s ní v pláči, že až lidem líto; oni křičí: „Hlavu spletl jí, měl by se stydět! Tak s ní jedná, když jí poklid zničí!“ A jim sklenář za to: „Utrhači! Jděte po svém!“ Ale k tomu slovu povyk z venku ozýval se znovu, zástup odrostků naň hvízdá, volá, on však neslyší, neb opřel hlavu, oči z důlků vynikly mu zpola, a tak zůstal k divu, k smíchu davu. V dáli zatím cestou jabka s klidem poutník hryže, dobrým žehnal lidem. Ale sklenář, na zítřek když vstává, s ustrnutím jizbu prohledává – všude prázdno, jako vysmýčeno. Teskně vola: „Kde jsi, Filomeno?!“ Sklenář vozí oves do stodoly, poslední žně. – Po starém též mravu kytka pestrá snopů na vrcholi. Hlídač ponocný, jenž za výdělkem na svahu vůz chytá za nápravu, podpírá jej vidlemi se kroutě – pád je možný při nákladu velkém. Hospodář pak v předu krávy veda v chůzi leští plíšky na chomoutě, nedáváť on na své krávy kliky, chomout však, čím staré ruší zvyky. Dojeli jsou před vrata pak šedá, a žeň uložili na stodole. Při svačině ponocný pak začne: „Tak jsme opět okradli si pole, Chvála Bohu, žně zas máte značné, ani nestrávíte, je vám třeba, pane kmotře, ještě spolné ruky, s kterou byste z jednoho žil chleba, a s ní sdílel radosti i muky.“ „Bůh mne chraň!“ tak onen odpověděl. „K čemu to? A také nejsem k tomu. V práci ovšem velikou mám nouzi, koho najmu, každý se mi vzpouzí. Filomena pak už kolik neděl na poutěch je s matkou, nejde domů. Co jsem s ní už měl jen pro ty pouti! Po dobrém i po zlém – marné řeči: toulání jí nelze odvyknouti.“ Řekl Dušek: „A snad jí to svědčí; každý za tím jde, co usouzeno mu.“ „I jen aby aspoň přišla domů. Bůh sám ví, co už tam asi dělá, že mne tady samotného nechá!“ Dí a smutně hlavu na stůl sklání. Hlavou zakývnuv pak dělník praví: „Vy jste měl, ač kdyby byla chtěla, snad by to též vaše byla těcha, měl jste vy si matce říci za ni. Ovšem, jsem rád, že mi Bůh dá zdraví, nemíchám se v to, jen co tak slyším, či snad byste za něčím šel vyšším?“ „Milý Dušku, nechejme těch řečí! Nesluší se mezi nás, a pravím, že jim zatnu, lidem povídavým.“ Mluvil tedy Dušek pozdálečí: „Uchovej mne Bůh, bych sháněl klepy. Ale říkám, bez ženy jsem slepý. Tak si denně v díle pomáháme. A když člověk poláme se prací, pohladění ženy sílu vrací. Hošíky dva a dvě holky máme, na klín se mi vejdou ještě všecky. Nedal vám Bůh štěstí, v takém kruhu by trud žití stíral úsměv dětský. V štěstí jde i černá kůrka k duhu.“ Domluvil, an sklenář mlčel stále, a v tom vešla žena nenadále v modračce a rozedrané jupce. Ponocný vzal čapku a šel s Bohem. Ale žena takým počne slohem: „O žních ke mně přišla Filomena na nábytek hledala si kupce – víte z Bukvice jsem její teta stará po matce mou sestřenicí. Přišla tedy na pouť ustrojena.“ Žena sedla při tom na lavici. „A já řku jí: Zas do toho světa? A což navždy odcházíte obě, či už došlo u vás na nábytek? Pobízela, ať to koupím sobě. Pobízela, člověk z útrpnosti, máme sami nouze doma dosti, však to znáte, když je kolik dítek! Táta tedy sehnal ňáký zlatý, dlužni zůstali jsme polovici. Ráda zřela jsem na její paty. Po práci teď jdu vám za to říci.“ Zeptal se jí sklenář vyjevený: „Nemíní se tedy vrátit zpátky? Pro Boha vás prosím, kam as chtěly?“ Ušklíbl se obličej naň ženy: „Co mi po tom? Lépe mi, když nevím, nemusím jí dopláceti splátky. Zač pak stojí nábytek ten celý!“ Mrknul rychle sklenář okem levým: „Najdete ji; šla snad ku příbuzným, máte-li kde jaké.“ Řekla žena: „I mám přátel – nehlásí se k nuzným. Se všemi je stará rozvedena. Sestru má sic někde v Packém lese, má však chaloupku tak roztrhanou, že se došková jí střecha třese, větrové když od severu vanou. Do světnice sotva by se vešli, nájemníka pak má na komoře. – Bratr její slouží v panském dvoře, nemá s ní, je také věkem sešlý. Chodili k nim sice k posvícení od Hradiště krevní nebožtíka. Hůl se k mošně hlásí, jak se říká. Nebydli prý ani ve stavení, v skalách mají vydlabané skrýše. Zvěř to jakás podzemní je spíše, proto také, že snad chleba nejí, ale nosili sem vždycky medu. Podobni sic lidem ku pohledu, jsou však jistě aspoň čaroději. Jak povídám, tam jich nenajdete! Filomeně není třeba bydla, ta jen stále po poutěch se plete, pro starou již nějaký kout shlídla. Ale kdybych tolik stála o ni, našla bych ji: bude v Boleslavi! Co rok tam je, letos jako loni, když den navštívení se tam slaví.“ Odvezla si tedy na vozíku celou pozůstalost nájemníků. Ale sklenář, smutnější než jindá, z přítruhlíka obrázek si vyndá, na čtyřech jej rozích zbožně líbá, v šeptu chvějnými pak rety hýbá: „V Boleslavi tedy, v Boleslavi. Že by se již nevrátila tedy? Nebo snad bych sám měl naposledy dojít pro ni, přivésti ji v zdraví?...“ Zamkne truhlu a jde na zahradu. Bylo přítmí, právě po západu. Rozhledl se v kraj, kde modrá mlha na vrcholky černých lesů šplhá, jako duše dávno zašlých přátel, jež se vzpomínáním navrátily. Západ prohlížel jsa časů znatel. Viděl tam, jak v šíři od Ještědu, nad Houserem pruh se táhl bílý nad západem celým po Dubolku. Nebe jasné, trochu do zelena, nejjasnější do stříbrna v středu, černavé pak mráčky, na okolku se stříbrnou obrubou, se kupí kolem kol jak zkrabacená pěna, drobné v středu, výše čím dál větší. Pod lesem tam kouř jde nad chalupy v rovném sloupu do západní záře. Dolní kraj pak mizí v modré páře. Vzduch je vonný jako v senoseči. „Na čase je!“ sklenář uznal v duchu. Posadil se pod strom na lavici. Poletavý bzukot zní mu k uchu, a šum lístků jak dech panny spící. Tedy sklenář opět hlavu skládá v suché ruce, přemítá i bádá, nikoliv jak roste strom i kvítí, nýbrž o tom, neměl–li by přece na pouť jednou sám se vypraviti, a všem poutěm konec zjednat rázně. „Jen jít na pouť, přived’ bych ji!“ vece. Že by nešla, o to neměl bázně. Ale tím se v staré trápil pleci, neboť pouť mu krutou byla věcí. Toulání se vždy mu protivilo. Však v tom zdvihl hlavu, zablesklo mu jasně v oku skrze sněti stromů. Povstal chvatem, souhvězdí to bylo, lesklé hvězdy dvě, tak blízko sebe, jak dvě duše shlížely by s nebe. Se zálibou obě rovnal k sobě, při tom vzplanul touhou ve útrobě, že se ihned rozhodl v tom šťastně. Ráno tedy probudiv se časně pastuchovi odevzdal své krávy, by je převzal na čas pod ochranu. Vyváděl je, hladil jejich plece, zvíře však se shýbá pro kus trávy. Sklenář pastuchovi takto vece: „Mimo dům sic dlouho nezůstanu, ale kravky krmit, dojit třeba. Co jim dáte, na mém poli máte. Dají mléka, sami máte chleba. Také mi sem často dokoukněte, zvlášť ať krejčí se tu neomete.“ „A kam vlastně jdete, kmotránečku, že jste si vzal chleba do ranečku?“ „Ale kamsi. Inu – na pouť taky,“ řekl sklenář k zemi sklopiv zraky. „Ale jděte!“ pastucha se diví. „Nepamatuji se, co jsem živý, byste vy se na pouť někam vydal. Vždyť jste, jářku, proto Filomenu vyhnal z nájmu. Koukám na tu změnu. I jen jděte, jsem tu, abych hlídal. Trochu projít svět, natáhnout údy – veselo je na těch kopcích všudy.“ Ale sklenář hrdě kývnul hlavou: „Však jdu poprvé a naposledy.“ Pastucha mu na rozlučky tedy velikou svou ruku podal zdravou, sklenář pak šel ihned na světnici, bedlivě vous oholil si v líci, oblekl si kabát zelenavý, ne jak ve vsi s dlouhatými šosy, ale krátký, s kapsou dvojí v zadu, jako páni podle mody nosí. Vlasy pěkně sčesal svismo s hlavy, ještě jednou ohmatal si bradu. Na sčesanou potom vstavěl kštici klobouk plstěný, byl plochý horem se širokou střechou. Svůj věk skorem, co byl mužem, měl jej; neumící, neb jej vyndá vždycky z hlubin truhly, uhlazuje lesklý chlup a ztuhlý, tak že, bohdá, potrvá mu ještě. Potom tedy v koutě našel sobě dobrou svoji hůl. Tu někde v lese shlídnuv mistr dobře rostlou sříznul, nechal znáti suky povrch leště, cvoček zabil v každý k lepší zdobě; nahoře pak kloub, za nějž se nese, aby v ruce drsně neuvíznul, do kulata hladil jak vrch lebky, více však jej ruka ošoupala, po dvacet let co hůl tiskla k zemi, tak že z barvy otřen povrch hebký. Níž pak byla veskrz dírka malá, a v ní šňůrka se třapečky třemi, aby za ni, když se jí chce zbýti, na knoflík hůl mohl zavěsiti. Tuto tedy, a pak deštník hledá modrý, lemovaný žlutou pružkou, s okovanou, lesklou rukojetí, na záda jej šikmo sobě zvedá, šňůrkou přes plece jej přivazuje, jako myslivec si chodí s puškou. Sbírá potom ještě do paměti, co vzít s sebou. Zamkne dvojí spouští každý zámek v světnici i venku – bez starosti domu neopouští. – Když byl u vrat, uzlík s chlebem v ruce, smekl klobouk, stanul na chvilenku, udělal kříž, vykročiv pak prudce pravou nohu napřed v cestu sázel, kudy jindá dívku vyprovázel. Na nebe vzetí byl svátek právě, obrátil se tedy k Boleslavi. Čas měl pěkný. Cestou lidi zdravě smekal často černý klobouk s hlavy; ještě znali ho. Až odpoledne pozoroval samé tváře cizí, známá stráň i les mu s očí mizí. Na kraj lesa tedy sobě sedne na návrší a se dívá zpátky. Podivil se, za taký čas krátký jak se slehly kopce za ním všecky. Homole dvě zelené tam stály, jedna lysá se zříceninami, jejímž na vršku věk prožil dětský! Velíš byl. A druhá stromek samý, jak by nesla hrad, tak zdá se z dáli stavba na ní kamenná a šedá. Na ní kalichů se velkých řada místo střechy koruna jak zvedá. – Pojedl a zašel v širá lada. Ještě ten den spatřil kopce oba, před Brandýským lesem když ho mdloba denní cesty k zemi povalila, právě na ně vyhlídka mu byla. Zasteskl si uviděv je v dáli, málem by se vrátil, ale brzy za ten stesk svůj na sebe se mrzí, když ho touha v před ho ženouc pálí. Přenocoval v Loučení. – Den druhý vyšel brzy, čas byl utěšený, vzduch byl vonný, čistý, jako sklený. Kvítím skví se otavové luhy, a kde strom byl, s listu na list spadla rosná kapka zalesknouc se v slunci. Tam i onde pluh již táhli junci, ba též někde otava se kladla. Pozoroval Podhajský, v tom kraji že dřív žně, i ovoce dřív mají. Pro něho však všechno teskným zdá se, rovinu jak stůl jen oko vnímá, všude písek pod nohama svýma, v srdci, v hlavě stesk má jen a touhu, nekochá se vůkol v ranní kráse. nevidí leč bílou cesty prouhu. – Přešel les a stanul na pokraji. Podepřel se o kmen, patřil k cíli: před ním v dálce kostel stojí bílý, a dvě věže v ranní záři plají. Zachvěl se a zrychlil svoje kroky v písek boře nohy ve hluboký. Tak se octl u rodičky Boží v Staré Boleslavi unavený. Poutníků dav z daleka se množí nepřehledně. Sedl vedle stěny na nejvyšší schod a pozor dával, najde-li tvář, jež mu v duši tkvěla. Často vstav se tlačí v lidu nával, „Filomeno!“ zvolá, ale vida, že se zmýlil, sedne a zas hlídá s chlebem raneček si složiv vedle. Nespatřil však nikde líce zbledlé, s poutníky pak noc se modlil celou v kostele, a když už vidět bylo na východě kmitat jasnou zoru, s babičkou se pustil do hovoru vedle sebe na modlitbách bdělou, jíž snad právě o nebi se snilo: „Pěkně prosím, matko, neznáte-li jakés Filomeny od Velíše?“ „Neznám, neznám, holečku!“ tak řekla, a dál zdrávas na růženci smekla. – Tu a tam se zeptal – nevěděli. Smutně tedy k procesí se družil, jež se chystalo zpět do Libáně. Vzpomněl sobě na zelené stráně, na svůj kopec, domek, hned se vzmužil, oko zjasnil, domů toužil, domů! Náhodou tu kročil ku někomu, jenž ho poznal, vítal jménem Božím: „Také, také přinesl jste jednou Matičce svou strast a starost bědnou? I já také, nežli kosti složím, chtěl jsem ještě podívat se na ni, aby se mnou byla při skonání.“ Vyjevil naň sklenář oči obě: „Odkud jste a který?“ – Onen vece: „Havla z Pazderny snad znáte přece? U vašeho otce v dávné době sloužil jsem; vy neznáte mne věru. – Nejste sám tu: s vaší nájemnicí hovořil jsem včera v podvečeru, ona však šla ještě ku Bezdězi.“ Sklenářovi jasnilo se v líci. Napadlo mu stíhat Filomenu, kdyby šel hned přímo polní mezí na Bezděz; však neměl chuti k tomu, neb ho silná touha táhla domů. Přemýšlel, pak starci zmizel v davu. „Ten kus cesty,“ myslil, „nedoženu?“ Novou touhou starou mořil hlavu. „Ještě jednou!“ pravil si a v spěchu přímou cestou, kudy lidé řekli, k Bezdězi se nohy jeho vlekly – ani nevkročil pod lidskou střechu. A když potom znojem uřícený k vysoké se hoře blížil z dáli, poutníčkové již ho potkávali, procesí, neb různo muži, ženy. Viděl, že jde pozdě. Mdlobou klesá. V tom však shledl na pokraji lesa, kterak procesí se zvolna schází, napřed pak – ó poznává ho jistě poutnický ten muž, jenž vinen všeho. Dostal se tak sklenář do nesnází, a přec musil zeptati se jeho, nenajde-li na tom svatém místě, koho hledal. Přemohl se tedy, k zemi sklopené pak maje hledy zastavil se před vůdcem s tím slovem: „Povězte mi, pro všechno vás žádám, dobře vím, že s vámi Filomena – kde tu je?“ Tu kápě pod příkrovem vyjevil naň vůdce sivé oči: „Ale, hlehle, pořád v mysli bádám! Vy jste od Lorety?! Neznám jména; byl jsem u vás jednou na noclehu. Vy jste tady? Jak se ten svět točí! S Filomenou jsem dnes mluvil taky; řekla mi, že s matkou jinde bydlí, u Hradiště, na skalnatém břehu za dvorcem, tam sadaři vám poví. Kdo ví, kde ji však již pod oblaky nosí andělé pod svými křídly, neboť svatou jistě je, a všudy jak tak může chodit stále, kdo ví? Zrovna jak by věčné měla údy. Nevím, kam dnes odtud zamířila. Či snad ještě tu je, poutníčkové? Nevědí. – A vy s ní mluvit chcete? Inu nejprv tu se ohledněte. Kdyby pak snad u matky zas byla, je vám na cestě. Jsou jasní dnové, pěkně se tam stavíte. My právě na dalekou pouť se ubíráme, k Cellské Matce, k boží cti a slávě. Filomenu pozdravte a známé. Ona s námi nejde; svěřila mi, pobožnost že jakous vykonává, k níž jí pokyn boží Matka dává. Na den narození svaté Panny procesí jde slavné s družičkami do Vambeřic z Turnova, a s nimi, řekla Filomena, půjde taky. Poroučím vás Bohu do ochrany, provázej vás on a veď vás k cíli! Vrátíme se před počátkem zimy.“ Rozešli se. Utřel sklenář zraky sklamán, potěšen, vše sebral síly, a již znaven cestou celodenní, a snad také sesláblý již hladem, přece šoural se výš po kamení, chtěl přec dojít vrchu před západem. Ti, co poslední se dolů brali, v udivení na něj pozírali, u každé an kaple odpočíval, jak by křížovou sám konal cestu. Zoufale se na poutníky díval a výš leza zachytal se klestu. Na hoře když stanul udýchaný, na práh padl chrámu zamčeného, nemoh’ probrati se z bolu svého, a když, dlouho seděv povstal přece, rozhledl se smutně na vše strany: vůkol kraj dlel v nadpozemské vnadě, slunce právě bylo na západě a se lesklo dlouhým pruhem v řece, jež jak pohozený meč se skvěla. Zdálo se mu, že už země celá před ním se tu otevřela náhle. Zaslzel a hrdlo jeho zprahlé jako výskot z nitra vyrazilo. Ó vždyť tam až v nebi vidět bylo mdlé dvou kopců drahocenných rysy. Zdálo se mu, že mu rostou nohy, že mu ruce v dál se prodloužily, že obejme kopeček svůj milý, na něm bude žíti, jak žil kdysi, na tom kopci čnícím zpod oblohy. A pak poznal Tábor, poznal Trosky, Kozákov a tam je Ještěd asi, jinak odtud vypadá. A záze vidět na nebi hřbet Krkonošský. Viděl města, vsi, niv, lesů pasy, a kde vždy mu ukázali k Praze, – vyvstal na špičky – zří mihot věží: – ó tam jistě Praha – Praha leží. Zrak i paměť přešly mu, an klesl, na práh chrámu položil své čelo, „Filomeno!“ volal, „Filomeno! Smiluj se, ó Panno nejsvětější!“ K nebesům ten zvuk se zrovna nesl, a snad u božího trůnu znělo slovo to, neb zniklo vysloveno. – Pln je jistě andělů vzduch zdejší. Bylo přítmí, když se šoural dolů, doplížil se v noci do vesnice, spat ho dali někam na stodolu. Do světa se dobře chodí sice, ale šťasten, kdo se v zdraví vrátí. Uchvátil se, sotva může státi, neřku spěšně za svým cílem jíti. Belhal po lukách a trhal kvítí, sedl s nimi, kytici si vázal, dokud nesvadla, ji v rukou nose. A když zastavil se na rozkose, takto lidí po každé se tázal: „Milý zlatý, dej vám Pán Bůh zdraví! Kde pak tady v skalách zůstávají. Domů nemají, med jedí plavý, nevypadají jak lidé v kraji, proto prý se schovávají v zemi. Rád bych pohovořil s lidmi těmi.“ A tu každý zastavil se chvíli, mlčky v kraj se v pravo, v levo dívá, a kde spatří skály trčet vzhůru, sehnuv hlavu ukazuje holí: „Tam, co vidíte ten oblak bílý, hleďte, s horou v jednu kupu splývá, tam je vidět, hlehle, Mužskou hůru. A co živ jsem, slýchám po vůkolí, že tam jeskyně jsou v skalách skryté. Kdo tam může bydlet nežli – víte?“ Pokříživ se člověk kráčí k předu, sklenář k hoře, jež mu na pohledu. Zvolna šel den celý, šel den druhý, za sebou měl Pojizerské luhy, a když slunce je už nad západem, s hory kráčí k hoře skrýt se za ni, sklenář belhá po silnici sadem, smeká klobouk, pot si stírá dlaní. Sešel se silnice po zahradě. V rámci stromů stanula tu před ním šedá troska, na věži pak její, v níž jak čáry okna černá zejí, kavek hejno na noc pohromadě na kameni sedí na posledním. Před věží pak stojí borovice prostá větví, jenom na čeřenu, na zkřivené sněti sedí vrána krákajíc. Byt sklenář mužným sice, teskno mu však hledat Filomenu v příšerném tom místě. A tu rána jako z blízka vzbudila ho z žasu. Popošed tam, kupy skal kde stály, v šeru vidí na vrcholku skály muže jako s někým ve zápasu, jak by cepem ubíjel cos k zemi. Zastavil se sklenář zmámen, němý. Sebrav ducha krok udělá k předu, leze po skále, tu, hleďte, před ním – nad ohněm jak hrnky ku pohledu – božská pravda, ze země se kouří. Bál se dále, že snad krokem jedním podzemní ten národ na se vzbouří. Přece šel, a nenadále vidí, co ty rány: člověk mlátil cepem na skále hrst žita rozhozenou. Tedy přišel přece mezi lidi. Viděl pak, že nad dutým je sklepem, okénka dvě svitla skalní stěnou, dolů pak jdou schůdky vydlabané. S pozdravením tedy k mlatci stane, ptá se o tom, za kým do skal přišel. Mezi tím však známou píseň slyšel, po hlase hned poznal starou matku, po skále pak v její mířil chatku. Bylo přítmí. Hle tam šat se bělá, na kamenné lávce vidí ženu prostřed oulů, jichž tu řada stojí. V teplý večer hlasně bzučí včely, a šum lesa se v to libě mísí. Tedy sklenář zvolal na stařenu ve tmě poznav tváře její rysy: „Pozdrav Pán Bůh, stará naše matko!“ Žena s lávky vstává, mlčí krátko, jak by vzpomínala, potom praví: „I můj Bože! To jsou vzácní hosté v obydlí to naše chudé, prosté! Kde jste se tu vzal? Bůh vám dej zdraví! Tak! Tak! Hleďte, kam jsme se to děly! V zemi, v zemi, skoro jako v hrobě. Musíme se činit v práci obě. Dokud brambor nebylo, tu vždycky zvařily jsme řepy, a den celý tím jsme sobě hlad vždy zaháněly. Vůle Boží! Je ten život lidský! Nu to Filomena ráda bude, že jste našel naše bydlo chudé!“ Tehdy sklenář zvolal: „Kde je ona? Doveďte mne k ní už, matko drahá. Je-li zdráva? Kde je a co koná? Matko stará, co to platno všecko, nenajdu už na tom světě blaha, zatoužil jsem, jak po matce děcko. Jsem jak stará jabloň, za stodolou co mi roste; větev má už holou, přec se letos květy obalila. Dejte mi svou dceru, matko milá. Nohy mne už bolí, doveďte mne, ať ji vidím! Kde je Filomena?“ Také řeči touživé a jemné vedl sklenář staré matce k blahu. „I můj Bože!“ řekla klopíc hlavu. „to by velká pro nás byla změna, ale kde pak! Od vašeho prahu musily jsme jednou s hanbou jíti. A pak, co dám dceři na výbavu? Modro v nebi, na té zemi kvítí. Však má Pána Boha, drží se ho; a kde Pán Bůh, vždycky bude všeho.“ Zarmoutil se sklenář, horlil v duši, a pak zvolal: „Ale Filomena! Nemluvíte se mnou, jak se sluší, s ní chci mluvit!“ Matka tedy praví: „Milý zlaty, už je nakloněna vzít si chalupníka od Jizery. Dost k nám chodil marně na večery, ale teď už, dá-li Bůh nám zdraví, k prosbám mým snad dcera mysl změní. dnes ještě z pouti doma není, nezmešká ni jedné ve vůkolí. Ó ji často proto srdce bolí, že jste nás tak vyhnal bez příčiny, ji pak pro vás bol též trápí jiný. Není doma!“ řekla matka tiše. Ale sklenář žalostiv to slyše, sklamán trpce, hněvu průchod dával: „Není doma! Nu je dobře taky! A vy, matko, co mi vytýkáte – nikoho jsem nevyhnal. Vy samy uprchly jste, a mne smutku nával do dálky hnal za ní pod oblaky. Jen vy dceru na svědomí máte, že se pořád toulá za horami. Pěkně jste ji toulkám naučila. Jiná matka, kdyby hodná byla, na krok dceři nedala by z domu; a vy ještě učíte ji tomu.“ Zaplakala stařenka tu šedá: „Nic mne nekárejte! Však já věru poctivě jsem vychovala dceru, nikdo ve světě mi hany nedá, a vy přijdete a trestáte mne, že jsem dceru zbožně vychovala. Pro takové věci pro daremné, jak vy chcete, ovšem smyslu nemá. Však nám bylo dobře samým dvěma. A než bych vám dceru svoji dala, tak ji zadala bez Pána Boha, ať již jinak prohřeším se spíše!“ Zarazil se sklenář, sotva dýše, slovo vyrazit pak stěží moha takto zvolal: „Nu, nu, dobře taky! Však již nepřijdu na vaše zraky. Však se s Filomenou jinde shledám; k vůli vám jí zahynouti nedám. Však já půjdu na pout do Turnova.“ A tu matka chopila se slova: „Nechejte mé dcery na pokoji! Chcete dítě matce odervati? Běžte, nechejte nás tady samy. Však já promluvím s ní, až se vrátí; dcera má se Pána Boha bojí. Nehledíme setkati se s vámi, jděte od nás! My jsme lidé jiní, jděte, jděte od našeho prahu!“ Ztrnul sklenář, nevěděl, co činí, vůkol stáli lidé, poslouchali. „Špatná matka!“ děl a bez průtahu obrátil se. – Večer zem již halí. Ohledl se sklenář sestupuje se skalnaté stráně: s černé věže, úzká okna její, kulich štěká, který poklad zakletý tam střeže; sklenář zachvěl se, jak teskno mu je. Toužnou píseň slyší z nedaleka, širý kraj se ve tmě před ním tratí v rovinu, jen leckde že se leskne vody klín a výše hvězdy k jihu velké, zlaté! I chtěl zaplakati, tak ho jaly myšlénky zas teskné. Do té tmy chtěl vskočit a svou tíhu v ní i sebe ztopit. Domů! Domů! Kudy bílá silnice se míhá mezi dvojí řadou černých stromů, vidět dlouhý stín, jak muže stíhá. Oráči již v polích vypřahali na poledne, když se sklenář z pouti navracel. Byl celý nevyspalý – v noci šel – a sotva moh’ se hnouti. Když však spatřil stavení své pěkné, přidal kroku, a již na dvůr vkročí, vejde v zahrádku a mlčky klekne. Kolem do kola pak veda oči vzdychl blahem: „Do smrti již svojí nehnu se již odtud, bloudek jeden! Marnou touhou byl jsem to jen sveden. Jenom tu se moje duše zhojí.“ Usnul zmořen mezi svými květy. když procítil, tak jemu bylo, jako tomu, který před sto lety zaspav vzpomíná, co se mu snilo. Sklenář na zámečku hospodaří, opět pěstí zahrádku i pole, sklenaří a jídlo sám si vaří. hlídá, shání, mlátí ve stodole, nová robí vrata, tyčku k plotu, upravuje opět polní meze, smejčí, rovná, neštítí se potu, a přec nouze v stavení mu leze. On však ani chvilky nepromešká, žádná práce jemu není těžká. Zatím ale den za dnem se blíží svátek Mariánský narození. Počne opět cítit, trpět tíží, nic mu po chuti, nic k vůli není, táhne ho to tam, kde udal vůdce, že se setká jistě s Filomenou. K západu se díval, složiv ruce, každý večer v dáli zamlženou. Pojednou ho doma všechno pálí, nemá stání, stesk ho moří stálý, a tak v sobotu před narozením všechno zaopatřil, uzlík svázal, a kam vůdce jemu poukázal, na Turnov šel před úsvitem denním. Když se dostal zvolna do Turnova, na mši prodlel mnichu Františkánů. Po Filomeně se sháněl znova, zvěděl tohle: „Ráno odtud včera procesí dvě vyšla: do Hejnice, tam až v Němcích pod horami kdesi, druhé za cíl mělo Vambeřice. Každého pak na slovíčko bera vyptával se na svou Filomenu, hledal, pátral v poutníků těch směsi. – Nenašel jí. Kleče na kolenu prostřed chrámu sklamání pln, žalu, přemítal, co činit. Prosil Boha, by ho chránil, aby u návalu nezbloudila s cesty jeho noha. Modlil se a zdálo se mu v snění. že mu Bůh dal tajné pokynutí, neboť nabyl k dálné pouti chuti. Za Filomenou chtěl bez prodlení, doufal dohonit jí na procesí. Na cestu se vyptal do Vambeřic, neboť myslil, že by nešla jinam. Tedy v stranu, kde se nebe šeříc nejdřív na pohorské vzchází lesy, k modravým on mířil ku výšinám pod Kozákov, potom v pravo za ním přes pahrbky, skály, přes údolí, mnohý potok přeskočil a říčku, necítil již, zda ho nohy bolí, vzhůru stoupal ku vysokým stráním rozhlédnout se v kraji, po nebíčku, když mu bylo teskno v horském dole; a tu hle, kraj zjevil se mu jiný: neviděl on nic než vrchoviny, hory, hory, kam jen okem sáhl. Lidé hakem příkré hačí pole. Když se ptal jich, kudy průvod táhl, jinak mluvili než lidé v kraji: „Nynčko jsem jej víďal, zpívať slyšal, ch půlseduma hodiny sem přišal.“ Odpočinul. Ó jak pospíchají. Po tři dni jich honil po jích stopě, dvakrát zbloudil s jich se minuv směrem. Nyní tedy spatří Filomenu! Zabuchlo v něm, hnulo mu to údy. Občerstvil si nohy ve příkopě, a již skoro samým podvečerem musil dávat pozor na ozvěnu, nevíť pojednou, kam dát se kudy. V tom se zdá mu, zpěv že táhlý slyší; po zvuku šel, a když vyšel z lesa, ocítil se v horském ve zátiší. Řada světel po stráni se trousí, v blízku hučel potok v důl se nesa. Tma už byla, když se blížil do vsi. Tu měl býti konec jeho běhu: stihne poutníky tu na noclehu. Ráno těkal, hledal, ptal se lidu, po Filomeně však ani vidu. „Možno“ – řekli, „že je napřed třeba.“ Tak, co v uzlíku mu zbylo chleba, chvějnou rukou krájel si a snídal a se s nimi do Vambeřic vydal. Za dva dni už střechu uviděli, rudou, s věží. Po schodech se vleče s ostatními sklenář po kolenou. Na stupni vždy otčenášek celý a tak vzhůru došoural se kleče. Tu se sejíti měl s Filomenou. Oči bolely ho od hledání. jednu tvář jen zřel zrak otupělý, líc ta k němu s oltáře se sklání, tam, kde lidé k svaté Panně vzhlíží. Oči plály mu a rty se chvěly, v úzkosti jen obličej si kříží, chce se zeptat, stydí se však lidí, zdali také oni tu tvář vidí. Nenašel jí. Tu se zastesklo mu, vše ho táhlo domů, jenom domů! – S jakous babičkou šel do Boskova. Z Boskova pak rychle už si skočí. Jednu myšlénku jen v sobě chová: po domovu obrací jen oči. Po dni Matky Boží narození přišel do Boskova. A tu v řeči domluvil se s lidmi od Jičína, radosti pln ruce zbožně spíná, ptá se, nového-li nic tam není, a pak začne hovor pozdálečí, neznají-li jakés Filomeny. V zpomínání pustily se ženy, vyčetly, kdo koho viděl tady, usoudily potom dohromady, že to jistě není žádná jiná, než co šla dnes ráno do Zvičína. Přišli prý sem z Němec od Hejnice, snad, by zásluh měli ještě více, zašli na Zvičín, pak ku Táboru. Však je vidět na Zvičínskou horu. Dal jim sklenář s Bohem. Pod Boskovem sedl v lese, rozhlížel se kady. Tedy se přec sejdou dohromady! Však již zoufat chtěl nad Božím slovem. Býti ptákem, ó již byl by u ní. Na pařezu seděl na výsluní, od něhož šly kořeny tak silné, jako by to šupinatí hadi zakousli se v kmen. Tam ptáci mladí učili se lítat za starými. Onde mravenci si v práci pilné horu stavěli, a ticho všude, že i brouka na kůře tam rudé s dlouhatými rohy šedivými slyšet vrzati. Les jenom šumí. – Podhajský se zabral v těžké dumy. Na Zvičín jda už jí nedohoní, a pak nenajde už stopy po ní. Aby k Táboru šel, přece neví, zda se mu tam ona v ústret zjeví. Pravdu-li však lid ten v jednom mluvil, nesklame ho bohdá ani v druhém. Tedy vstal a z lesních květin uvil věnec na ruku, a vyšel z boru. Obrátil se na Táborskou horu. Údolím šel, polem, lesem, luhem. Nohou pod sebou necítil skorem, když den druhý kráčel pod Táborem. Právě slézal se stráně, an vidí od východní strany zástup lidí. V bílých šátkách ženy různo s muži, jak je dlouhá cesta, tak se táhli, korouhvemi napřed vánek mává. Přimrazil ho k místu zjev ten náhlý, z hrdla křik se dere, dech mu úží, poběhne a zase posedává, mezi ženami tu jednu hledá. Sotva domluvil se, ruce spíná, zasmušuje se tvář jeho bledá, jako vodou polit při nich stane, když mu řekli, že jdou z Olešnice. Není procesí to od Zvičína. Srdce sklamáním měl rozeklané. Poutníkové v před šli zpívajíce, on pak s nimi k vrchu stoupal zvolna. Otupěla duše jeho bolná. Kámen nesl vzhůru jako jiní, co jdou vzhůru na Tábor, to činí. Na Táboře pod kopečkem prýští v kamení a lesním vřesovišti studánka, v ní voda křišťálová. Tam když měli přijít poutníkové, jejich vůdce taká hlásá slova: „Poutníčkové! dělejte si křížky!“ A již každý křížek hodiv s výšky ze dvou snítek zrobený, zda plove, neb se potopí, se dychtiv dívá. Taková je lidu věštba tklivá: Po vodě-li plove, bude žíti: padne-li však ke dnu, naděj marná. Všude tuší člověk smrt již stárna. – Ale dívka z vody zvěst chce míti, smí-li ten rok myslit na ženicha. Podhajský stál podál mlčky, zticha, napadlo mu zkusit osud taky. Snítky skládá křížek malý robě: „Buď, jak buď!“ tak smuten myslí sobě, spustil v studánku, tam schýlil zraky. Neznamená křížku, zdali plove, neboť náhle zjevení měl nové: Patřila naň vodním na zrcadle chudá líc, v ní vrásky prohloubeny, od trudu a běd jsou tahy zvadlé, vous pak čtyry týdny neholený plesnivé jak strniště mu stojí struhaté. On sebe sám se bojí. Povstal smuten, ani neznamená, křížek plove-li, či padnul na dno. Často člověk osud uhod’ snadno. „Ó jen přijde-li teď Filomena!“ Myslil si, výš stoupá ku Ježíši. „Budu plakat, tolik plakat budu, pláče mám, že snad se neutiší, vypukne-li. – Moc mám v sobě trudu. Nechám, by mi slzy utírala, a pak půjdem sami dva tam domů... Dopomoz nám ty, Ježíši, k tomu!“ Pomodlil se v kostele a vyšel, zas kdy zvonek a zpěv v lese slyšel. „Od Zvičína!“ slyší, „od Zvičína!“ hlavou kroutí, ruce pevně spíná, srdce čím dál rychleji mu buší. Nával šílenství jal jeho duši, poutník poslední když přesel kolem. Neslyšel a neviděl; šel v lesy, klutal slova probuzená bolem v houští listnatém se tratil kdesi, oči se mu slzou zalévaly, byl by plakal sklamán nastokráte. A to Bůh snad ved’ ho cestou pravou, neboť před ním pojednou tu vstaly tiché kopečky dva kulovaté, celou krajinu zřel usmívavou, jak teď na ní slunečko se lesklo. Ba jak světlo upřelo se ve sklo, viděl domek, okno se v něm třpytí. Ó teď musil se již navrátiti. Pobožně se potom ještě modlil. a než procesí šlo, v chrámu prodlil. Vyšel s nimi, když se do půlkruhu postavili zpívajíce „S Bohem!“ A když potom v uklánění mnohém zemi políbili, míří dolů v dálku hledíce. A v nebes luhu žluté oblaky jak rozprostřený andělů šat Bohu v cestě slavné. Spustil s nimi ulehčuje bolu, jako muži níže o dva tóny, nežli píseň, kterou pěly ženy. Spustil s nimi písně starodávné, až les rozléhal se na tři hony, až mu krůpěj na čele se leskla. Tak si lehčí duše, když si steskla. A jak jelen skáče po oboře, po mezích on jako mladík spěší ku své milé, drahocenné hoře. „Ještě Holín, Porák!“ tak se těší. A již pod horou stál pod třešněmi. Ještě doskok – ve vratech stál němý, zachytil se sloupu – byl by klesl. Bál se po druhé výš zvednout zraky, neboť všude nepořádek taký, také zpuštění naň zevšad zírá, nebyl už tak silný, by je snesl. Viděl, viděl, když otevřel vrata, sousedů vepř jak tam hospodaří, chrochtá, ryje, všude samá díra, stěny otlučeny, podél krovu dolů jako prapor rozepjata za sítí síť, pavoučí v nich staří vyplašení sem a tam se ženou, jako při bohatém, tučném lovu. Střecha tu a tam je rozhrabána, ledakde zřel tyčku povalenou, plotu kus mu odnesli snad spálit. Nejtěžší však čekala ho rána, když se ohlíd’ na zahrádku milou. Sotva prozřel – zrak mu slzou zalit: padlý kůl, a přes oploteň shnilou bujný keř se tlačí. Plotu kusy odtrhány v příkopě se válí, štěrbinou se dobývají husy, voňavé tam listy drze škubou. Vrabci na stromech jak by se smáli při svých tučných hodech. Ale dole drůbež hojná hrudu klove hrubou jako pilní pracovníci pole. Tam vždy kohout každou nohou hrábne dvakrát v pravo, dvakrát v levo zemi, slepicemi, jež se hřejí v prachu, na pokřik hned obklopí se všemi, zrnko najde-li. Však květy vábné nemají proň ceny. Spousty nachu s modrou květů třísní s prachem letí. Nemoh’ sklenář na to pohleděti, obrátil se na dvůr s prudkým chvatem, jal se trhat s oken pavučiny. Vida marnost, zase do vrat kráčí, utírá si čelo vetchým šatem, na sloup obličej podepřev siný potom v hořkém ulehčil si pláči. Jako děcku když se žíznivému podá pít a od úst odtrhne se džbánek s vodou, na kterou se třese, spustí pláč a štkavé žalování, tak se vedlo nyní asi jemu. Nahlas plakal, hlavu v ruce sklání: „Co jsem živ, já neplakal jsem více, od té doby, co mi za stodolou zabil Pán Bůh strom a rozbil v polou. Hruška byla, štěp na každé snítce, sedm bylo štěpů: muškatelky, kozačky a panské, ovesnice, červinky, štěp trpkých, okrouhlice. Tenkráte jsem nářek vedl velký, po týden jsem plakal na zahradě, a teď plakat život budu celý.“ Při tom tiskl obě pěsti k bradě. Tak se ve vsi o něm dověděli. Minul rok. Již děcku zoubky tlačí, žvatlat počne: „Táta, máma, papa!“ Dívka vede matku ke kramáři, už jí krátká sukně nedostačí. Hoch už biče, ruchadla se chápá, mužům hloub se ryjí vrásky v tváři, od desítky páté počítají. Marné ženy trhají vlas šedý mezi černým, nad starostmi lkají. Babičky však řeknou naposledy: „Tak jsme zase o rok blíže hrobu.“ Na zámečku za tu krátkou dobu na deset let všecko sestaralo, nejvíc sklenář. Nikdo z lidí neví, co se to s ním pojednou jen stalo. Některý den se až do krvava s prací lopotí a kde nic tu nic: sklízí chrustí, vymlátí jen plevy. Jindy ale v poli dlouho stává, zahledí se v kopce, jež se sluníc nad krajem se v páře vyhřívají. Zahledí se v ně, a přijde domů, raneček si sebere a spěchá, kam ho stále honí zvyklá těcha. Lidé ve vsi zvyk ten jeho znají. Hledí jen, zda nad vrcholky stromů stoupá v poledne kouř od komína. A když nevidí, tak řeknou asi: „Sklenář na domov teď zapomíná, pole hyne, nezjedná si chasy, a sám sotva že mez pěkně srovná, pole samo uvnitř nezděláno. Potom, pane, žeň je ovšem skrovná. V zahrádce pak, co urovná ráno, rozhrabou mu kury odpoledne, neb se nezmůže již na plot nový. Hledá on si snad přec Filomenu, nebo má-li dobrý rozum, kdo ví? Po poledni vždy to na něj sedne, k sobě mluví bíle zvenčí stěnu, nebo jde a po kopcích se vleče.“ Politují lidé, pohovoří. O cizí vždy dosti máme péče, zvědavost svou v cizím pasem hoři. Za ním tíhli, sám když sedal doma mlčky, bez hnutí, leč hýbe rtoma, někdy pláče, pak se opět směje, much si neodhání s obličeje, oknem otevřeným holub vletí, po podlaze beze strachu kráčí; slepice mu v síni hlasně kdáčí – neslyší, neb nemůž’ uslyšeti: jeho duch as dalekou měl cestu. A když oko zazářilo v taji, snad kdy potkaly se v nebi duše, ohlednul se stranou po šelestu, rety jeho něco šepotají – ode dveří, ejhle, k němu kluše bílá husa; hleděl na ni snivě, nepochopil, nepoznával zvěře. Stalo se, že kdysi odvážlivě s oknem rozbitým šly k němu děti – lákal je spíš pohled na strašidlo. Jeden chlapec vešel skrze dvéře, nešel za ním druhý ani třetí. Nejsmělejší klouče tedy shlídlo, kterak seděl sám tam na stolici nehybný a ztuhlý v bledém líci. Šel blíž chlapec, za ruku ho chopil, ale sklenář jako mrtvý stále; hrůzou klouče vzkřiklo, utíkalo. Jindy zase když kdos nenadále za něčím tam přišel, s ohněm tropil místo v plotně na plotně si topě, neštěstí že bez mála se stalo, pavučiny na nízkém že stropě dolů navěšené nechytily. A když někdy v podvečerní chvíli k lesu zíral, jak jej temno halí, stromů vršky příšerně se hnuly, jak by duchové se potkávaly na obloze, jež je rudá v půli jako kotel měděný, když stojí proti ohni – černých bál se chvojí, kde to hoří, ptal se. A tak časem divně sobě vedl. Mluvil hlasem k sobě sám, a pak vzal uzlík s holí, po poutěch se loudal po vůkolí. Domů bál se, neb mu teskno bylo, když tak na zmar přišlo jeho dílo. A to bylo ten den před nedělí, kdy se slaví svátek navštívení. Po Jizeře kráčel muž a žena, kolem ani před se nehleděli, oba byli v hovor pohrouženi. Svatý vůdce to a Filomena. Oba blátem brodili se ztěžka, stopu hlubokou vždy vyšlápnuli s pěti prsty; to je ovšem mešká, k tomu větry naproti nim duly. Postanula Filomena chvíli: „Těžká cesta, sesláblá jsem k tomu, dva dni se již postím, prosím Boha, aby mi dal jakés pokynutí, pouť má pozemská že jde již k cíli. Řekněte jen, kam teď mám jít domů, kam se obrátit má moje noha? Matka mrtva! Šla bych za ní s chutí. Však jste svatý; vám to mohu říci: že se modlím k Panně Spomocnici za přímluvu její; tu vám kdysi Matka Boží ve snu zjeví se mi a tak praví:,Jsi tu, na té zemi, sama tak, a vím že chtěla bysi přijít ke mně, připravuj se tedy! Vykonej tu ještě třicet poutí, třicet Mariánských pobožností, lituj hříchů, modli se a posti, až pak přijdeš ke mně naposledy.‘ – Kéž se mohu z toho těla zouti! Pouti jsem již všechny vykonala, ještě jednu, pak mne vezme k sobě.“ Takto řekla a zas v bláto sází bosou nohu vykasavši kytli. Ale poutník stěží vytahuje z půdy hůl dí: :Tvoje matka v hrobě – duše její svaté doprovází – ty však dbej, by ještě zde ti kvitly lepší časy, jež ti Pán Bůh snuje. Nenašel tě loni v tyhle doby od Lorety sklenář?“ Dívka stane, vrtí hlavou, dychtivě naň patří: „Ó můj zlatý, on se na mne zlobí!“ Dí a utře zraky uplakané. Vece poutník: „Nemysli tak, dítě! On již také s poutníky se bratří, není, jakým býval! Hledá si tě, věř mi, drahá! V tyhle doby loni mluvil jsem s ním, řekl, že tě honí, letos pak jsem setkal se s ním zase; poutníkem se stal, je celý jiný. – Co se trápit chcete bez příčiny? To ti vlastně říci chci, že na se máte čekat zítra na Loretě. Tam vás oba Matka Boží čeká. Dělejte, co patří na člověka: by byl šťasten zde i v onom světě!“ Vyjevila Filomena oči, a tak radostně mu v hovor skočí: „Bože, myslíte, že mne to hledá? A že na mne čeká? Na Loretě?“ „Ovšem, dcero, vždyť on miluje tě!“ Zarděla se děva, vždycky bledá, ohledla se k východu a řekla: „Den to cesty, za půl dne tam budu, a kdybych se na kolenou vlekla.“ „To mi,“ vece poutník, „právě k trudu, že tak čas je krátký na shledání; doma nebývá, jen tebe shání. Tam-li nestihneš ho, doma není, bojí se prý svého do stavení. Ty dnes nedojdeš!“ Však ona děla: „Buďte s Bohem! On mne chuďas hledá. S Pánem Bohem! Kdy se uvidíme?“ A již sotva vůdce uslyšela, an jí žehnal takovou řeč veda: „S Bohem jdi a vol vždy cesty přímé! Spěcháš, dcero. Lidskou máš jen nohu, pozor dej a pomodli se k Bohu, by ti andělská propůjčil křídla. Hleď, Hradišťská cesta! Kráčej zvolna! Nezapomeň, dcero, Matky Boží, bude tě zas čekat. Nedbej lidí, neupadni ďáblu do osidla. A kdyby tě stihla rána bolná, přines ji zas! Tu jí člověk složí svaté Matce, však ona tě vidí. S Bohem jdi! A kdo dřív dojdem cíle, orodujme za sebe!“ Tak volal, ale ona již ho sotva slyší; rukou jednou kývá, druhou mává k východu, kde obláčky jsou bílé. Ani poutník slzám neodolal, tušil, že tu ruka jakás vyšší dívku vede a jí pokyn dává. Rukou v dálku udělal kříž za ní, a jda k předu dal se do zpívání. Od Hradiště vede cesta dlouhá, bílá cesta, stromů dvoje řady. Po ní dívka, kterou žene touha. A kdyby kdo sčetl dohromady tyto stromky, nesčetl by vzdechů, za každý vzdech „zdrávas“ pro potěchu. Pospíchala Filomena mnoho, neb se bála, že nestihne toho, jenž ji čeká, jenž se pro ni souží. Tedy znova, ač se sotva plouží hladem, chůzí vychřadlá již celá, napne síly poslední a spěší. Když šla již kol věže kulovaté, na ranní v Sobotce vyzváněli, potkávala lidi do kostela. Čím blíž cíle, krok se stává těžší, posedavá, ruce majíc spjaté, a zas dále nohy napne k běhu. Za Sobotkou na návrší byla. Opět sedla na travnatém břehu, klesla spíše. Bylo na pohodě, obloha se modře vyjasnila. A tu shledla dívka na východě, kam své zraky stále obracela, horu zelenou se šedou kaplí. Seskočila s břehu a se chvěla, její nohy sotva na krok šláply, v zemi ztrnuly jak olověné. A tu krev jí do hlavy se žene, zajásala, zaplakala spolu, chtěla se jí rozskočiti hlava, klesla k zemi, po čtyrech zas vstává a se šourá bídně s břehu dolů. „Matičko má! Matičko má svatá!“ modlila se nahlas. „Tak jsem blízká, vztáhni ke mně svoje mocné rámě! Počkejte, ach počkejte tam na mě!“ A zas zoufale se za vlas hmatá, v ruce hrudu křečovitě stiská jako šílená. A svatá Panna tenkrát opět zázrak učinila. Chtěla tomu jistě vůle božská, že v tu chvíli od Sobotky vyjel velký vůz a po silnici míjel kolem dívky. Podle koní vozka v klobouku a v krátké kamizole z dýmky bafčil bičem popraskuje. A ten spatřiv u příkopu dole chudou ženskou, jež se přibližuje ruce vzpínajíc, trh’ prudce koni, že voj sama vyběhla ven z plecí, poslouchá ji, ana slzy roní: „Pro Boha vás prosím, všechny svaté, místečka-li ve voze jen máte, nemáte-li, vezměte mne přece!“ Vozka dobrák pokývl jen hlavou, dýmkou do vozu jí ukazuje, chytl opět oprať v ruku pravou, vůz dál hrčí, vozka pohvizduje. A to bylo na den navštívení Panny Marie. V ten svátek milý mnoho lidí viděti je v poli, v družných skupeních jak k témuž cíli scházejí se různo po vůkolí, se všech stran jdou při zvonečku znění vzhůru na kopeček ku Loretě. Jak by bylo nebe otevřené, a co dobrých lidí na tom světě, to jak bílé duše teď se vznáší k nebi výše, jež se nízko klene nad tou horou, jež je cestou k němu, k němuž stupeň v každém otčenáši, kam jdou lidé davše s Bohem všemu. Sem se od severu šourá zdola unavený poutník osamělý. Nejde cestou, kudy lidé chodí, bojí se jich, by ho neviděli, neboť šat má ošumělý zpola, patří s úzkostí, jak loket čouhá z rukávu, že ostudu mu plodí. Ukrývá se tedy v hustém lese, v pravici hůl, v levé uzlík nese, vzdychá, jak je cesta příkrá, dlouhá. Jak by nebyla! Ty všechny stesky, touhy, modlitby se vzhůru nosí, těžší každá nežli kámen, větší, kopec roste z nich v mrak podnebeský. Že kam děcko lehko vyběhlo si, tam ho k stáru lesní plži předčí. Sklenář je to, celý upocený, měl se tu dnes dočkat Filomeny. Proto se dnes z dálných vrací poutí, zachází si přímo na Loretu. Pod vrškem byl. By se uhnul světu, někde v houští chtěl si usednouti. Neboť tam, kde bělaly se boudy pernikářských stanů, plno lidí sem tam tlačících se kupit vidí, jinde jak si v dálku ukazují kopce, města. Složil tedy oudy unavené podál na drn hladký, divizny kde velkokvěté bují a kde páchnou šalvějové pruty plné modrých květů – pastva hmyzu. Motýlů roj hledá med v nich sladký, pestrých jako samet nedotknutý. Pod vlasatou posadil se břízu, hleděl v důl, kam lesy jako vlny vespod tmavé, po vrchu však jasné, žlutozelené se lijí dolů; jako prohlubeň hvozd jich je plný. Oko nepřehledne, ale žasne. A jak rozhlednul se vážně v kolu, tam zřel rybník lesklý pod lesinou, v slunci plá, div oko neoslní, a kol vesnic obilí se vlní: jak se říká, vlčkové v něm plynou. To jak Bůh by házel požehnání a jím koulel po té rovné zemi od hory až druhé hory k stráni. Tak tu dlí nad dědinami všemi, k nebi hledí, obláčků kde řada běloučkých se leskne na blankytu. Myslil si, zda to tak nevypadá, tolary jak ve stříbrném třpytu vysázené na modravém stole, jejichž okraj bleskotal se v kole. Snad to oněch ze mzdy Jidášovy dvacet osm penízů tam vidí.– Zachvělo se srdce sklenářovi, pohleděl tam vzhůru mezi lidi, tam, kde mládenci si vybírají srdce sladká, jež svým dívkám koupí. Styděl se tam, že ho všichni znají, že si budou kývat, až k nim stoupí. Přece vstal. A rozhlednuv se kolem spatřil níže, na břehu jak holém ženská leze vzhůru namáhavě, chytajíc se rukou za křoviska. Zachvěl se, neb na její hned hlavě šátek poznal, jejž sám kdysi koupil. Vykřikl a trochu níže stoupil, aby lépe přesvědčil se z blízka. A v tom žena lící klesla k zemi. Hned byl u ní sklenář skoky třemi, do bledých jí zahleděl se lící. Vzkřikli oba. – A hned Filomena padala mu v rukou, jemu taky klesly nohy, kleče jímal děvu a se chvěl. Ó, kdož to může říci, jejich ret čím asi nyní stená, a co vidí jejich spolné zraky! Nutili se oba do úsměvu, úsměv nutí, srdce jim však pláče. Na mysl jim asi přišly nyní všechny pouti pozemské a strasti. Mlčeli, jak slouchali by ptáče, jež jim pělo, nechtíce ho másti, zaslzeli, opět na se hledli, radost s divným steskem na ně padá; jak pak ne: vždyť ta tam všechna vnada, její obličej byl zhublý, zbledlý, a šat dávno starý ošumělý. Sklenář svraštil čelo, rty již chtěly vytýkat jí, že tak nedbá na se, semkl je však a se chvěje v hlase promlouval a tiskl její ruce, propuklo, co v dávné spalo muce: „Filomeno, řekni, kde jsi byla? Proč jsi ty mne opustila, řekni! Hledal jsem tě po všech koncích světa, toužil víc, než na má patří léta. A snad časové teď přišli pěkní. že ty odpustíš mi, půjdeš se mnou, zapomeneš na řeč na daremnou, vezmu si tě budeš mojí ženou, budem šťastni. Pojď a šťastni budem!“ Však ta slova trhla Filomenou: „Kmotříčku,“ tak řekla, „dej Bůh zdraví na mnoho vám let! Tak zas vás vidím! Ó již nermuťte mne starým trudem. Zhřešila jsem tehdy, – jak se stydím! Vlasy jsem si rvala za to s hlavy, že jsem padla ďáblu do osidla. Vy jste tenkrát dobře se mnou mínil, vy jste se mi ničím neprovinil. Proto jsem si odepřela jídla, modlila se, až mi Matka Boží vyjevila, že hřích se mne složí. A tak přemohla jsem v sobě pýchu – byla vysoko – jsem prosta hříchu.“ Řekl sklenář: „Ó tak nemluv nyní! Nebudeš mi už jen hospodyní, budeme už navždy šťastni svoji. Beze hříchu duch se upokojí.“ Ale ona, hledíc na sklenáře, takto sladce k němu hovořila: „Pohledněte, jak nám zhubly tváře. Myslíte-li, že se na nás sluší, bychom vzali se, kdy všechna síla, všechna čilost na těle i duši umdlela? Už pro nás na té zemi, kmotříčku, nic není pro nás tady.“ A zas zaplakali dohromady. „Filomeno!“ – sklenář hořekoval. „Ó kdybys ty, Filomeno, znala, jak jsem toužil, jak bych si tě choval! Žíti můžem ještě léta mnohá, budem oba za to prosit Boha – a ty bys mne mohla opustiti? O já nechci ještě z toho světa! Hleď, jak krásný je, jak vše se třpytí. Ne, ne! Nechci, za dlouhá ni léta. Lépe na zemi než v černé zemi. kam nevnikne slunce. Úzko je mi! Hle to nebe! Hle ty bujné stromy!“ Zahleděl se v ně, jak chtěl by s nimi s mladistvými srůsti, zelenými, chytit se jich, v zeleni se skrýti. „Přijde vítr, sekera – sněť zlomí.“ „Ne, ne, Filomeno, nemluv, drahá, hleď, jak slunce zase jednou svítí! Ještě mnoho zažijeme blaha. Nermuť mne již, trpěl jsem již dosti. Posaď se, tak! Neplač, povídej mi. Viď, mám hodně vrásek od starostí? Co je platno! Bol je vždycky zřejmý. Jak jsi slába, nemáš také hladu?“ A když ona mlčky zakývala, tu on najde skrovný uzlík vzadu zvolna po sobě pak z něho vyndá velká jabka lonské léto zralá, z kterých ona vůdci dala – jindá. Poznala je – hledli na se oba on pak takto hovořil k ní jemně: „Zakousni si! Však je to už doba, co je nosím po těch kopcích chodě za tebou po dálných koncích země. Jablka ta zrála mi jen k škodě. Jez jen, holko, přijdou-li ti k chuti, však jsi nějak rozpálena celá, pot ti krůpějemi kane s čela.“ A když tak ji k jídlu vlídně nutí, vezme ona, kousne do jednoho, uleželé bylo, sladká šťáva jest jí jako lék. A při tom mnoho vyprávěli sobě ze svých poutí. Potom sklenář otázku jí dává: „Tak mi přišlo, holko, vzpomenouti, jak jsi tenkráte mi vyložila, zdali u tebe má duše byla? Neb jsem často celé odpoledne bez ducha sám ve světnici sedal – bezpochyby duch můj tebe hledal. Nikdy jsi mne takto nepotkala?“ „Vídala jsem; ani ne tak ve dne,“ řekla ona, „jako za soumraku. Vždy jsem na oči si ruku dala, protírala, nemám-li co v zraku. Inu říkám – byl jste jako živý. Pán Bůh, Pán Bůh různé dělá divy!“ A zas kousla v jabko. On pak hlavou jak by svědčil, ustavičně kýval. V nebe zřel a myslil, tam, kde plavou modré obláčky, že s Filomenou šťastni spolu po nebesích bloudí. Blaze mu, a jak se dolů díval, jako s nebe na zem opuštěnou, zůstal v klamu, že je v nebi, soudí. Nebo každý zvuk, jenž přišel zdola, jiný je než tam, je slyšen zpola, jako zemský ohlas, pes kdy štěkne, nebo houkne oráč. Vidět sice, někdo-li tam v polích rukou mávne, hlavou kývne, slyšet ho však není. A tak obrazy ty zraku pěkné jako v zrcadle se jeví více, jak dob zašlých vzpomínání dávné. A když ve vsích dá se do zvonění, víc než z osmi vesnic cinká v kolu – to jsou zvuky z nebeských už luhů. Řekl tedy: „Jaký bloud jsem býval, když jsem pouti tobě za zlé míval!“ A v tom zechvěli se oba spolu: Jak hlas s nebe jistě, nejináče! Neviděli na božího sluhu, na kazatelnu an vystupuje, a pak v knize těmi četl slovy: „On se béře, po těch horách skáče, po těch pahrbcích on poskakuje srně podobný neb kolouchovi.“ Zalekli se oba jako soudu, jenž zní shůry nad pozemskou hroudu. Na kolenou oba zaplakali, slova kněze když slyšeli z dáli: „Nebo aj, už zima pominula, prška přestala a bouř se tiší. a zemi se kvítí ukázala, doba prozpěvu již procitnula, a hlas hrdličky se v kraji slyší. Holičky fík pučí, zkvetlá réva vůni vydala. Ó kéž by vstala přítelkyně má, má krásná děva! Pojď, má holubičko, jež jsi dlela v rozsedlinách skalních, v příkré skrýši. Tvář svou ukaž, ať sluch tebe slyší; hlas tvůj sladký, spanilá jsi celá!“ Tak kněz četl, oni dva pak níže klečeli a ruce spínajíce štkali, plakali, a zemská tíže jak by spadala jim s bědných ramen.– Každým slovem plakali zas více za knězem je nahlas přeříkali, a když skončil, oba řekli: „Amen!“ Znova zrození, bez hříchu, svatí oba nyní na mši svatou chtěli. Sklenář vstal, však ona nemůž’ vstáti, sotva vypjala se na kolena chorobna a zcela vysílena. Tož ji zdvihl, a se podepřeli jeden o druhého, stoupli výše, kde kol kaple lidé ke mši pěli. A tu oba modlili se tiše. Filomena pak po čas ten celý zemi líbala, kde padal na ni kaple stín, ve zbožném šepotání. Po mši vzpomněl sklenář na obrázky, vybral Filomeně takovýto: malý Ježíšek, zjev nebes lásky v růžích, samých růžích ověnčený držel černý kříž. On koupil jí to, že ty růže se mu zalíbily. A jí obrázek tím víc byl milý, že byl dotýkáním posvěcený. „A teď půjdem k nám a budem spolu!“ „Kmotříčku můj, co by lidé řekli! Půjdu do Bukvice ku své tetě. Kdybych se tak třeba rozstonala? Cítím slabosť.“ – On však hleděl dolů, v líci zvolna slzy jemu tekly. „Co mi nyní po celém je světě!“ řekl jí a utřel oči skrytě. „Snad bysi mne nyní opustila? Pojď jen se mnou, pojď, mé drahé dítě!“ Tedy šli, však stokrát odpočali, nežli došli lesem ku zámečku. A když byli již jen kousek malý a si sedli ještě do chládečku, dívka rázem zbledla, zachvěla se, jako mrtva klesla na drn měkký. Zabědoval sklenář, hladil, budil, naříkal a plakal nad ní zase, chtěl ji donést domů – neměl síly; a přec jeho dům již nedaleký. O tom přemýšlel a tím se trudil. – Rozběhl se, do vsi z lesa pílí pro vodu a pro lidi. Již z dali zřel, že při zámečku děti hrály. Když pak doběhl až před stavení, ze vrat jemu vyšel v ústret krejčí. Neptal se ho sklenář, jak sem přišel, neboť viděl, že vše kol se mění, že mu nájemník zas dvorek smejčí, rovná zahrádku a ploty staví. Aniž řeči krejčíkovy slyšel. „Pojďte se mnou!“ sklenář jemu praví. A tak spolu Filomenu v krátku přivedli a dali do postele. Bál se sklenář cestou nepořádku, v jaký musí uvést Filomenu; tu však zpozoroval velkou změnu, stavení že krejčí srovnal celé. Blažen, šťasten šukal po světnici, o každé měl věci něco říci, kytky z oken vzal a ku posteli ukazovat nosil Filomeně, rovnal břečtan na bílené stěně. Ptal se dívky; když jí lépe bylo, svět se před ním vyjasňoval celý. Také jí se v oku zrcadlilo blaho vzácné, řídké pro ni štěstí. Celý svět by chtěl jí nyní snésti; vzpomněl si a skočil na zahrádku – podivil se, vnímal zas tu vnadu růží skvostných, plných do rozpuku, A tu vztáhl chvějící se ruku, rval tu krásu, ač mu při tom bylo, jak by živé bytosti vzal žití. Trhal růže, neušetřil žádné, staré líce se mu zruměnilo. To snad duchové v těch růžích skrytí naposledy, než jim život zvadne, omámivou, rajskou dýší vůní. Sklenář rozčilen zas k Filomeně s květy spěchá, a když stanul u ní, usmáli se v slzách v divné změně. On pak růže do ruky jí dává, kolem hlavy obkládá je snivě, ona pak se smála přívětivě, když on sepjav ruce stanul před ní: „Takhle se mi vždy o tobě zdává! Jako svatá Panna tamhle, hledni!“ Sedl k ní a zase hovořili. Filomeně bylo volno dosti, myslili, že slabosti to byly, kterých brzo poklidem se zhostí. Odpoledne však si naříkala na píchání, na bolení hlavy, ze snu mluvila, když chvilku spala; když se sklenář na její ptal zdraví, ukázala, by jí obklad smočil. Učinil tak. Horkost čím dál větší. Chvěl se sklenář, že jí nevyléčí, úzkost jala ho. – Tu k truhle kročil, vyndal obrázky a na peřinu vykládal je, mluvil k Filomeně, a ta po chvilce tak hovořila: „Kmotříčku, snad ještě nezahynu? Kéž bych ještě na čas s vámi žila! Ale tuším – slábnula jsem denně – proto jsem se zaopatřit dala... Což kdybych vás tady zanechala?“ Zalkal sklenář, klekl u postele, hořce zaplakal a tiskl vřele její ruku suchou k ústům svojim. „Nemyslete, že se smrti bojím,“ řekla pojednou zas Filomena, „jen když jsem dnes mohla s vámi býti. Není souzen zde nám pobyt stálý; však tam v nebi jiné slunce svítí, za hrobem se teprv zazelená pravý ráj. Ó snad bychom se báli projít hrobem, temnotou tam k Bohu? Necháme svět, půjdem za oblohu čistí, jasní. A tam za oblakem nad hvězdami teprv sejdeme se. Či chtěl byste sám tu zůstat jeden marností té zemské hlíny sveden? Budu po vás pátrat v nebi zrakem, až se za mnou duše vaše vznese...“ Plakal sklenář, plakal usedavě: „Neumřeš mi, duše moje milá! To ty neuděláš mojí hlavě, abysi mne teď již opustila!“ Přišel večer, Filomena vzdychá, sklenář obklady jen chladné dává a zas chodí po světnici zticha, neb u dveří šeptem radu brává. Filomena celou noc pak pletla divné řeči; byla u vidění, s Matkou Boží mluvila jen stále do samého rána, v úsvit denní. Byl rád sklenář, že se dočkal světla. Tu se Filomena probudila, na posteli sedla pružná, čilá, chtěla z okna ven se rozhlednouti. Skonejšil ji, že si lehla zase, a šel k oknu, by jí líčil ráno: „Již je světlo; ze vsi kouř se kroutí. V poli tam již někdo kravky pase, s hlavou holou – zajisté se modlí. Dole v lukách mají posekáno. S Tábora se mlha k nebi zdvíhá, všechno ukazuje na pohodlí. Do polovic jen se hory lesknou, do polovic černé. – Hle, tam stíhá ptáka pták a letí od Prachova, mizí za obzor až v dáli tesknou. Zatím leží přes Bradu v kout lesů, kde se říká vždycky Prostřed světa, zář přervaná stíny u Lochova. Druhá lesů půl je ve tmě sice, ale z nich již ve hvizdu a plesu hejno božích ptáčat k nebi vzlétá. Nejzáz je znát proužek od měsíce. Ve vsi právě zvoní Anděl Páně. Zdrávas Maria! Bud zdráva, zdráva!“ Zamlčel se, sepjaté měl dlaně, k posteli šel, k nemocné se schýlil, na srdce jí kvapem ruku dává – sklesl k posteli a kvílil – kvílil. Krejčovi když přišli do světnice, zalekli se: hospodář se strojí, hledá klobouk a hůl dobrou svoji, třeští zraky, maje zbledlé líce, a když vešli, na ústa prst klade a jim ukazuje ku posteli: „Probuďte ji, ať již vstává přece! Bože, Bože, stvoření to mladé!“ Plakal tak, že sami oslzeli. „Již je mrtva!“ krejčí k ženě vece. „Bůh jí tam dej věčné radování!“ Krejčí s ženou v modlitbě se sklání. Od té doby chodí po okolí s kytkou v ruce a se starou holí onen poutník smutný, pomatený. Bůh mu dej, by po té zemské pouti, po čem touží, mohl dosáhnouti, aby došel svojí Filomeny. Vy pak, kdo se potkáte s ním tady, mějte útrpnost, by nemřel hlady, dejte chleba, ukažte mu cestu! Jde si chuďas, jde si pro nevěstu.