Var krve zpěněné dnes ke dnu tiše uleh’,
jen hlava bolí. Myšlenek v ní roj
jak v parném dnu kdy včely bzučí v úlech
a v srdci děs a v duši nepokoj.
Nám fantóm slávy ohlodaly myši,
po pyšných palmách zbyly pahýly.
V náš prázdný pokoj mrazivý chlad čiší,
stesk zoufalý, když den se nachýlí.
Včera jsi hýřil. Sebe sama šálil
a lživá slova šeptal v ouška žen
a líbals je a dech tvůj vášní pálil...
Dnes sedíš sám a chud a přemožen,
horečná hlava do dlaní tě pálí,
ty stěží dusíš v prsou vzlyk a sten,
nemužné slzy z očí se ti valí...
Ecco uomo! Ejhle, cabotin!
Veliká, bez konce boží je sláva,
široký, daleký boží je svět.
V devátém království, slunce kde vstává,
podivný roste tam, čarovný květ.
V devátém království uprostřed moří,
podivný roste tam, čarovný květ.
V sluneční záplavě do zlata hoří
jednou jen jedinkrát za tři sta let.
Veliká, bez konce boží je sláva.
V devátém království kouzelný květ,
a kdo ho uhlídá, rozbolí hlava,
srdce ho rozbolí, plakal by hned.
Zřel jsem jej. Duši mi sevřelo hoře.
Chodím jak zmámený, smuten a bled.
Přejdu já hory a přebrodím moře,
utrhnu podivný, čarovný květ.
Veliká, bez konce boží je sláva.
Široký, daleký boží je svět.
V devátém království, slunce kde vstává,
podivný roste tam, kouzelný květ.
Ty drobná bytosti s tím velkým bílým čelem,
teď v poduškách svých vonných klidně spíš...
Já ublížil ti nejvíc v světě celém
a vím: ty přece, přece odpustíš.
Oh, ty to víš... Já mnohou bouři prožil
a hřešil, že až hořko vzpomínat.
Teď už bych rád svou hlavu v klín ti složil
a tiše bych se chtěl ti zpovídat...
a říci ti, jak často jsem se ploužil
jak raněný, jenž ztratil v bitvě štít,
a vysílen jak častokrát jsem toužil
tvé dobré ruce slzou pokropit...
a říci ti, co smutných poblouzení
jak bludiček mi v duši vzplanulo,
a čekat pak, až slovo odpuštění
s tvých sladkých rtů by v duši skanulo...
Tak tiše čekat, čelo nakloněné
a hlavu skrytou ve tvůj měkký klín,
bys neviděla oči zamlžené
lítostí hořkou ze spáchaných vin...
Hleď, v úzkostech já znám se ke svým vinám,
v tvé ruce kladu bludný život svůj...
Po prvé v žití k prosbě ruce spínám:
Můj smutek a mou bídu ulituj...