Je to milá chaloupka
k lesu přitulená,
stojí v šumném jabloní
tichá jako pěna.
Ona neví o tobě,
a ty nevíš o ní,
jen mé oči pro tebe
slzičky tam roní.
A já stále vzpomínám,
až se hlava chýlí,
o té jedné chaloupce
miláček můj zví-li.
Jen to kolem zašumí,
od lesa to sténá,
chaloupka je v jabloní
tichá jako pěna.
Ach, ty z dálky neuzříš
okénka dvě malá,
kdyby tady chaloupka
ještě sto let stála.
A ty z dálky nepoznáš,
že se k horám dívá
za tebou, ach – za tebou –
holubička sivá.
Od těch zadních vrátek
chaty naší snědé
do trávy a kvítí
hezký můstek vede.
Kdo tam stává, slyší,
jabloní jak šumí
družné povídání,
polibky a dumy.
Kdo tam stává, vidí
nad nimi les tmavý,
slza někdy padne
do kvítí a trávy.
Kdo tam stává, tone
v jasném zpěvu ptačím,
v srdci mu to zalká:
„Tomu nepostačím!“
Kdo tam stává, hledí
na hvězdičky zlaté,
prosí: „Přiveďte ho,
vy ho, hvězdy, znáte!“
Kdo tam stává, čeká –
v srdci rozruch sladký,
ale marně čeká
za šedými vrátky!
Les ta křídla tmavá
stejně smutně chýlí,
pod jabloně k můstku,
nejde mi můj milý!
Proč to jedno okénko
samým zlatem svítí?
Kdybys přijel silnicí,
musil bys je zříti.
Proč ta jedna chaloupka
leží nad lesinou?
Kdybys přijel, nemohl
bys jít cestou jinou.
Proč to jedno srdéčko
zachvívá se bolem?
Kdybys přijel, miláčku,
musil bys jít kolem.
Kdyby vedla cestička
do těch vrátek přímo,
ani bys to nevěděl,
ach, ty bys šel mimo!
Kdyby se stesk od tvého
k mému srdci vinul,
ach, ty bys ho nenašel,
ach, ty bys je minul!
Pod doškovou střechou
za nízkými dveřmi
byli bychom šťastni,
miláčku můj, věř mi!
Ve světničce malé
s okénky jak dlaně,
za to tiché štěstí,
co bych dala za ně?!
Dala bych já za ně
světa půl – i celý,
vždyť bychom tam všecko,
miláčku můj, měli.
Měli bychom všecko,
co jen srdce ráčí,
ve světničce malé
jako hnízdo ptačí.
Měl bys květy, zlato,
písně a mou péči,
nad tu velkou lásku
znáš-li štěstí věčí?
A já – já bych měla
na zemi již nebe,
miláčku můj zlatý,
tebe, tebe, tebe!!