Na nízkém keři mladistvého snění
ó, kvítku prvý, pozdraven mnou buď!
Po dlouhé době zřím tě, v rozechvění
co srdce tlukot mocně buší v hruď:
papíru proužek, jenž juž sežlout celý,
a z něho, v rythmus složen neumělý,
čím mladé duše prvně zaplál vznět,
mé prvé „básně“ ke mně mluví vzlet.
Ach, prvá báseň! Nač to tajit světu,
že velkou hymnou lásky mělas být
a plna rosy, hvězd a bílých květů
vřelého srdce provázeti cit!
Dnes ovšem kritik úsměv jenom chladný
by pro tě měl a obdiv jistě žádný,
však tehdy, tehdy sladkým tajemstvím
mně bylas, jež vše zlatí kouzlem svým.
Já mněl, že tebou dosáh jsem, kam zápal
mladistvé touhy srdce mé vždy ved,
ač snad jsem teprv v počátcích jen chápal,
co poesie zářný cíl a vzlet,
mně sluncem bylas, mého žití vesnu
jež teplým dechem probudilo ze snů
a paprsků svých zářným obrazem
jen úsměv blaha vykouzlilo v něm!
Ó, dobo mládí, jenom zlatou stézku
před sebou v růžích bujný zří tvůj let!
Co, student, zřel jsem v harmonie lesku,
mně pozděj’ v jiný změnilo se svět:
po bouřích jarních, které mizí v dáli,
ty velké přišly, které v duši pálí,
leč onen v mládí roznícený cit
chlad života přec nemoh’ uhasit!
A třeba pozděj’ zřel jsem, marné slávy
že pro mne v dáli hořký polibek,
jenž bědné teprv dotýká se hlavy,
když dokrvácel oslavencův věk,
když dříve život v sníh a mráz je vehnal,
já tobě přec, má prvá básni, žehnal,
a na prsa když mohl chmury sed,
jejž otevřelas, potěšil mne svět.
Tak’s v temnu žití zlatou hvězdou byla,
tys byla se mnou a já s tebou byl,
i tam, kde ústa sotva vyslovila,
co v hloubi duše své jsem pocítil,
kdy nitro plno nejkrásnějších básní,
z nichž každá děla: „jak jste nyní šťastni!“
zavřeno světu neslo oběti
jen ženě mé a mému dítěti!
Dnes, kdy znov cítím, žití hořká cena
že v novou bouři hrozí strhnout nás,
ve staré knize náhle objevena
do srdce zářný vkouzlilas mi jas!
Zda náhodou či tajemnou snad zvěstí
v sluch našeptáváš, co zní tuchou štěstí,
a já, jenž sobě jenom věřil dřív,
mám tebou stát se náhle pověrčiv?
Ó, chci jím být! A býť znov’ ve prach sváto,
v blankytné kráse sladké naděje
co zříti mním – ta chvíle stála za to,
v níž mysl vedlas v jiné koleje,
a kvítko prosté ve herbáři starém,
vzpomínek zlatých zadýchala jarem
a z hlubin prsou dávnou ozvěnou
vyslala píseň slzou svěcenou!...